Článek
Uhlí je pro Čínu klíčová surovina. Komunistická země stojí za polovinou světové spotřeby uhlí a staví stále nové uhelné elektrárny, zároveň je ale největším výrobcem elektřiny z obnovitelných zdrojů.
„Můžete tvrdit, že Čína stále bere nejvíce elektřiny z uhlí a staví více uhelných elektráren než ostatní svět dohromady. A máte pravdu. Můžete také tvrdit, že Čína vyrábí polovinu celosvětové obnovitelné, čisté energie. A máte pravdu také,“ uvádí v nedávné analýze agentura Reuters.
Paradoxních zápletek má čínská uhelná kapitola hned několik.
Hlavní město Peking každou zimu pravidelně dusila smogová poklička. Vláda provincie Che-pej, která metropoli obklopuje, tak od roku 2017 zakazuje spalování uhlí pro vytápění domácností na velké části území.
A povedlo se. Minulý týden tamní úředníci oznámili, že za loňský rok zaznamenali pouze jeden den s vysokým znečištěním - což je nejlepší výsledek za více než 10 let.
V momentě, kdy přechod na čistší energii přináší hmatatelné výsledky, se však začínají projevovat i nepříznivé účinky přísných opatření. Zatímco úředníci slaví úspěchy ve „válce za modrou oblohu“, severočínští vesničané mrznou.
Cena „války za modrou oblohu“
Zákaz spalování uhlí pro vytápění domácností s sebou přinesl nutnost najít jiné řešení pro oblast, kde byla minulou zimu průměrná teplota minus 1,6 stupně Celsia.
Provinční vláda tak nabídla zemní plyn - čistší, avšak značně dražší alternativu. Místní samosprávy zprvu domácnostem ulehčovaly značnými dotacemi. Ty ale letos buď zrušily úplně, nebo je alespoň výrazně snížily.
V těchto dnech, kdy se teploty v severní Číně drží pod bodem mrazu, jsou pro miliony venkovanů náklady na vytápění tak vysoké, že jim nezbývá než netopit vůbec.
„Během dne si netroufáme zapnout topení,“ uvedla pro deník South China Morning Post 75letá paní Wangová z okresu Kuan. Bydlí necelých 70 kilometrů od hlavního města, ale celodenní provoz topení by ji během topné sezóny mohl vyjít na více než 6 000 jüanů (téměř 18 tisíc korun). To je obnos, který představuje téměř třetinu oficiálního disponibilního příjmu venkovských obyvatel provincie za rok 2024.
Wangová pobírá měsíční důchod ve výši něco málo přes 200 jüanů (necelých 600 korun) a žije z úspor. V provincii Che-pej žije téměř 27 milionů zemědělců, kteří museli upustit od tradičních způsobů vytápění a vaření na uhlí.
V počáteční fázi přechodu z uhlí na plyn poskytovaly místní úřady zemědělcům roční dotace ve výši až 1 200 jüanů (necelých 3 600 korun). Několik zemědělců však deníku South China Morning Post sdělilo, že letos ještě žádnou dotaci neobdrželi.
Topení vypíná i 68letý Tung Tchung-čou, který se s ostatními vesničany snažil zahřát na poledním slunci. Jako farmář v důchodu a bývalý voják si v okrese Čchü-jang přijde měsíčně na 800 jüanů (asi 2 400 korun). Za topení dá v sezóně 1000 jüanů (necelých 3 000 korun), přestože šetří, jak to jen jde.
„Pokud to bude ještě dražší a nebudu si to moci dovolit, tak to přestanu používat úplně,“ řekl reportérce listu The New York Times.
Opalování se na slunci je přitom nejspíš jednou z mála možných povolených alternativ k „vytápění“. Na čínských sociálních sítích se hojně objevovaly zprávy o vesničanech, kteří tráví zimu pod několika přikrývkami anebo doma tajně topí dřevem, což je v některých oblastech zakázáno. I toto politicky citlivé téma si vysloužilo bleskovou cenzuru.
Venkov vs. město
Zima, kterou chepejští vesničané trpí, nezůstala bez povšimnutí čínské společnosti i státních médií, která místní úřady vyzvala k zajištění tepla v domácnostech. Opět také vyvstala otázka řešení problému rozevírajících se nůžek mezi čínskými městy a venkovem.
Většina obytných oblastí v městských částech provincie Che-pej i v jiných severských městech využívá ústřední vytápění, které je výrazně levnější než nákup zemního plynu pro soukromé účely.
Na venkov ale tento systém vytápění nedosáhne. Domy, které si vesničané vybudovali svépomocí, většinou ani nejsou zateplené izolacemi tak jako městské nemovitosti.
Za vytápění tak vesničané mnohdy platí víc než obyvatelé měst. Cena plynu za metr krychlový v Che-peji je podle čínských médií obecně o 10 až 20 procent vyšší než v Pekingu nebo Tchien-ťinu.
Vyplácení dotací se navíc mohlo lišit podle zaměstnaneckého statusu domácností - jak uvádí místní tisk, senioři z řad státních úředníků v sousední provincii Šan-tung dostávali až 13krát vyšší dotace než obyvatelé venkova s nízkými příjmy.
Odborníci se shodují, že trvale vysoké ceny zemního plynu ve venkovských oblastech jsou i důsledkem neexistence integrovaného trhu. Neochota zemědělců využívat vytápění také odráží „velký rozdíl v příjmech mezi městem a venkovem“, protože mají „nízký disponibilní příjem na obyvatele a nedostatek stabilních zdrojů příjmů“.
Poukazují také na fakt, že se ochrana životního prostředí, hospodářský rozvoj a živobytí lidí nemusí vzájemně vylučovat. V případě severní Číny znečištění ovzduší není pouze environmentálním problémem, ale také otázkou veřejného blaha. Řešení však bude vyžadovat významné změny.
