Noc reportéra v Maroku. Mrtvých jsou tisíce. „Tady bylo nákupní centrum, už není“

Od našeho zvláštního zpravodaje - Je půl druhé ráno. Hlavní silnici vedoucí z letiště do centra Marrákeše lemují skupinky spících lidí. Leží na travnatých remízcích, na parkovištích nebo jen tak na betonu. Ženy, děti, muži. Celé rodiny. Někteří mají postavené stany, ale většina si ustlala na dekách nebo kobercích.

„Mají strach, tak radši spí venku. Já jsem také spal venku,“ přiznává lámanou angličtinou taxikář, který mě veze do centra. Od ničivého zemětřesení uběhlo třicet hodin. Žádné výraznější škody po cestě však zatím nevidím. „V horách a ve vesnicích na jih od Marrákeše to je katastrofa. Nejvíc to odnesli ti nejchudší,“ říká taxikář.

Po pravé straně mi ukazuje páskou ohraničený chodník „Tohle bylo nákupní centrum, propadla se střecha. Nevím, jestli tam někdo zůstal. Asi spíš ne,“ dodává. O kousek dál se utrhl kus mohutné obvodové zdi, ale suť už je ze silnice nahrnuta na hromadu a lze projet dál.

Přijíždíme k Place des Ferblantiers, náměstí Klempířů. Dál už to nejde. Silnice je přepáskovaná. Sesul se na ní kus domu. Naskýtá se dechberoucí pohled. Kruhové náměstí je plné polehávajících či spících lidí. Malé děti se tulí ke svým mámám. Chlapi posedávají opodál, kouří nebo sledují něco v mobilech. Vedle bivaků parkují kola a motorky. Dám se do řeči s partou teenagerů sedících u jedné z lamp. Bydlí pár kroků odsud. Spát doma se obávají. Nabízejí, že mě provedou po okolí.

Devatenáctiletý Ziad studuje školu zaměřenou na turismus. Rashied je prodavač v občerstvení. Procházíme úzkými uličkami městské části Mellah v centru Marrákeše. Od ikonického náměstí Jemaa El Fna je to zhruba deset minut pěšky. Mellah je bývalá židovská čtvrť. Velmi stará, se starými domy. Proto tu podle teenagerů zemětřesení napáchalo vcelku dost škod.

Procházíme úzkými uličkami. „Tady je trh s kořením. Dnes bylo ale všechno zavřené a zítra bude také,“ vysvětluje Ziad.

Panuje tu ticho a klid. V domech nikdo není. Rodiny, které nad krámky bydlí, pro jistotu přespávají na náměstí, nebo odjely z města pryč. Uličky jsou pokryté sutí a cihlami. Zaid ukazuje nad jeden z krámů. Tam bydlí. Jeho skromný malý byt má prý nějaké trhliny, ale zničený není. O poznání hůř dopadla synagoga Salat Al Azma naproti. Nelze do ní vstoupit, protože se propadly dveře.

Po chvíli se od kluků odpojuji a snažím se dojít na Jemaa El Fna. Opět narážím na uličky, kterými kvůli sutinám nejde projít. Další teenageři se nabízejí, že mě z labyrintu vyvedou. Vpravo ukazují na další trosky čehosi, co býval dům.

„Tady žila rodina, především ženy a vedle policista. Když začalo zemětřesení, tak se jim podařilo po střeše z domu uprchnout. Tím si zachránili život,“ vypráví třiadvacetiletý Riad, který se prý živí jako vyhazovač nebo ochranka v baru. I on říká, že v Marrákeši zemětřesení zas tak velké škody, minimálně na životech, nezpůsobilo.

Na Jemaa El Fna dorážím kolem čtvrté hodiny ráno. Přímo na kamenném náměstí tu pod širým nebem přespávají odhadem desítky lidí. Poznávám mezi nimi i turisty, kteří mají vedle sebe zaparkované kufry. Přidám se k nim. Ustelu si na železné lavičce.

Muž ležící na vedlejší mi solidárně dává polovinu papírové krabice. Aby to v noci tolik netlačilo.