Hlavní obsah

„Bála jsem se zajetí, Rusové jsou teď krutější.“ Ukrajinka o armádní misi

Foto: Film Nevyhasneme

Protagonisté filmu Nevyhasneme. Zleva: Lera, Ilja a Liza.

Reklama

Už v počátcích ruské agrese pomáhala připravovat Molotovovy koktejly. V roce 2014 ale ještě zůstala režisérkou. Bojovat šla Alisa Kovalenko až loni. Seznam Zprávy s ní mluvily v Praze, kde uvedla svůj film o dospívání na Donbase.

Článek

Když na Ukrajině začala válka, režisérka Alisa Kovalenko, jak říká, kompletně ztratila víru v umění. Po kouscích se jí začala vracet až v momentě, kdy se opět vrátila ke střihu filmu Nevyhasneme. Jeho finální verzi mohli lidé vidět na 25. ročníku festivalu Jeden svět, díky kterému jsme se také s Alisou potkali.

„Stalo se hodně věcí, než jsem se k filmu vrátila,“ vyprávěla mi umělkyně o snímku, pro který sbírala materiál tři roky. „Cítila jsem, že se všechno změnilo. Koukala jsem se na místa, která nově okupovali Rusové a která byla kompletně zničena. Začali jsme tak od nuly vymýšlet, jak příběh sestavit a co všechno do něj vlastně zahrnout.“

Anotace dokument popisuje jako „příběh o naději, síle a chuti žít“, který je „zároveň svědectvím toho, jak krutě válka postihuje plány a život mladé ukrajinské generace“. Diváci tak sledují pětici teenagerů (Lizu, Leru, Andrije, Ilju a Ruslana), kteří od života chtějí víc a majákem v donbaské tmě je jim nečekaná nabídka od ukrajinského cestovatele na výpravu do Himálaje.

Kromě toho, proč si Alisa zvolila právě tohle téma, si povídáme také o tom, co je s jejími protagonisty dnes. Rozebíráme náročný proces tvorby i to, proč vlastně po loňském únoru vyměnila filmování za zbraň a vydala se na frontu.

V dokumentu se věnujete příběhu pěti teenagerů a jejich snům. Proč jste si vybrala právě tohle téma?

Všechno to začalo, když jsem se setkala s Valentinem Šerbačovem, známým ukrajinským průzkumníkem. Ten se mi svěřil se svým snem vytvořit „projekt dobrodružné terapie“ pro děti z Donbasu, které žijí blízko fronty a které touží cestovat, ale nikdy k tomu nedostaly šanci. Připadalo mi to jako krásný nápad a chtěla jsem se k němu přidat.

Začali jsme vymýšlet, jak bychom to mohli uskutečnit, a odjeli jsme na Donbas, kde jsme spustili veřejnou výzvu, do které se psaním dopisů mohly zapojit tamní děti. Valentin dostal opravdu velké množství zpráv, které jsem četla i já, a v donbaských školách jsme mluvili s mnoha teenagery. Bylo těžké z tolika dětí vybrat finální pětici, tihle jedinci ale byli nejvíce motivovaní a vážně chtěli ve svých životech něco změnit.

Následně jsem začala točit jejich životy, což trvalo tři roky, a myslela jsem si, že film bude spíše o přípravách a samotné expedici. Čím déle jsem ale na Donbase natáčela, tím více jsem si uvědomovala, že tu nejde jen o výpravu nebo dobrodružnou terapii, nýbrž o to, jak můžete bojovat za své sny, bavit se a užívat si života navzdory tomu, že žijete na tak izolovaném místě. Kvůli tomu jsem se pak více zaměřila na jejich každodenní život.

Začala jste je natáčet v roce 2019, kdy na Ukrajině ještě neprobíhala ruská invaze v plném rozsahu. Změnila následně výslednou podobu filmu i ona?

Asi měsíc před loňským únorem jsme měli připravený hrubý sestřih dokumentu. Když se napětí zvyšovalo, vydala jsem se na Donbas za protagonisty a myslela jsem si, že bych mohla do filmu zahrnout, co se jim nyní děje. Situace na Donbase se ale dále horšila a začala jsem uvažovat spíše o tom, že bych jim měla pomoct s evakuací.

Z Kyjeva jsem se na Donbas vydala nočním vlakem a v pět hodin ráno mi volala má matka s tím, že začala plnohodnotná válka. Vzbudila jsem se do nového světa a musela jsem se rozhodnout, co dělat. Pokračovala jsem proto až do malé vesnice Zolote u frontové linie, kde žil Andrij s rodinou a kde jsem pár dní zůstala.

Čím déle jsem tam zůstávala, tím více jsem si ale uvědomovala, že natáčet už nechci. Připadala jsem si bezmocná. Nabídla jsem však pomoc s evakuací jak Andrijově rodině, tak i Ruslanově. Obě ovšem odmítly, jelikož si nemyslely, že je situace až tak nebezpečná. Poté, co jsem z bombového krytu v Charkově evakuovala Lizu, mi došlo, že víc už udělat nemohu, a šla jsem bojovat na frontu.

Stalo se tedy hodně věcí, než jsem se k filmu vrátila. Znovu jsem se tehdy podívala na náš hrubý sestřih a bylo to velmi emotivní, brečela jsem. Cítila jsem, že se všechno změnilo. Koukala jsem se na místa, která nově okupovali Rusové a která byla kompletně zničená. Začali jsme tak od nuly vymýšlet, jak příběh sestavit a co všechno do něj vlastně zahrnout.

Další rozhovor z Jednoho světa

Sovětsky brutální šikana z běloruské armády nikdy nezmizela. Bere si životy a ve společnosti normalizuje násilí, líčí oceněný dokument Matka vlast. V českých kinech ukazuje i cenné záběry z protestů v roce 2020.

Vzhledem k tragickým událostem, které se odehrály, vykrystalizovaly momenty, které se pro film staly velmi důležitými a naopak. Mnoho věcí, které nám dříve přišly stěžejní, jsme najednou vymazali, což bylo velmi bolestivé. Vystříhávali jsme totiž scény ze životů, které už neexistují, a vy tak máte pocit, že je přece musíte zachovat.

Na konci filmu mohou diváci vidět, jaký byl další osud vašich protagonistů a že v uplynulém roce jste ztratila kontakt se dvěma z nich. Máte o nich nějaké nové zprávy?

O Ruslanovi žádné nové zprávy nemám, kontakt jsme kompletně ztratili. S Iljou jsem se ale spojila na konci minulého roku, kdy mi vysvětlil, že si kvůli obavám z Rusů vymazal celý obsah telefonu a nechtěl nikoho kontaktovat. Dnes je stále v nebezpečí a je tam zcela v pasti.

Vy sama jste z Ukrajiny – narodila jste se a vyrůstala v Záporoží. Viděla jste v dětech, které jste natáčela, někdy samu sebe?

S Luhanskou oblastí jsme jako sousedé a oba regiony mají doly nebo továrny na výrobu kovů. Vyrůstala jsem v 90. letech, kdy panovala velká ekonomická krize, a moji rodiče i prarodiče byli pracovníci v kovovýrobě. V jejich továrně byly problémy s výplatami a naši tu svou někdy ani nedostali. Byli jsme velmi chudí, ale my děti jsme měly své sny, které nám jako štít pomáhaly proti těžkostem života.

Když jsem pak začala natáčet teenagery na Donbase, bylo mi to velmi blízké a opravdu jsem se v nich tak nějak viděla. Také proto pro mě bylo tak důležité, abych jim dala naději. U dospělých nemůžete změnit, jak myslí a vnímají systém, u dětí ale něco změnit můžete. Sama bych v dětství byla šťastná, kdyby mi někdo takovou naději dal.

Foto: Alisa Kovalenko

Režisérka Alisa Kovalenko.

Cítila jsem se s nimi velmi propojená a stali se z nás blízcí přátelé. Byla jsem dokonce opravdovou součástí Andrijovy party kamarádů, kteří mi ve finále začali tykat. V některých momentech jsem se tak cítila, že jsem jednou z nich. Prováděli jsme spoustu zábavných věcí, sdíleli spolu kousky života a bylo to krásné. Trochu jsem se cítila, jako by ze mě opět byl teenager. (směje se)

S protagonisty jste si tedy vytvořila silné pouto, co ale jejich rodiny? Nechaly vás jen tak na takovou dobu vstoupit do svých životů?

S většinou z nich máme dobré vztahy, s některými jsme si ale opravdu velmi blízcí jako třeba s rodinou Andrije nebo Lizy. Trochu komplikované to bylo s Lerou, jelikož je sirotek a žila v takovém rodinném sirotčinci, kde její rodinu tvořili pěstouni a dalších dvanáct sirotků, kteří žili jen ve dvou pokojích.

Byl u nich chaos jako v každé rodině, zároveň ale praktikovali systém podobný sirotčincům včetně nastavené večerky. Bylo tak pro mě těžší se adaptovat do jejich struktury, jinak s její rodinou ale nebyl problém a měla jsem jejich plnou důvěru.

Když pomineme, že jste celý film musela kvůli válce předělat, co byla nejtěžší část tvůrčího procesu?

Nejvíce komplikovanou věcí byl fakt, že jsem pracovala s pěti protagonisty. Musíte s nimi totiž opravdu strávit čas, spřátelit se s jejich rodinou i přáteli a nemůžete jen přijet, natočit pár záběrů a odjet. Trávit s nimi neustále tolik času a přesouvat se mezi vesnicemi stojí hodně energie a psychického vypětí, jelikož jim dáváte mnoho ze sebe. Asi po dvou týdnech natáčení jsem byla kompletně vyhořelá a potřebovala jsem pauzu.

Zolote a Stanycja Luhanska – místa, kde žili protagonisté filmu.

Ti lidé se stanou součástí vašeho života, neustále na ně myslíte a přemýšlíte, jak byste je mohla přimět se otevřít, co je vnitřním hlasem každého z nich a jak jednotlivé věci, které se o nich dozvídáte, ukázat ve filmu.

Tohle pro mě bylo tou nejkomplikovanější věcí spolu s přesuny na jednotlivá místa. V jednu chvíli jsme totiž ani neměli dost peněz, a točila jsem tak úplně sama bez jakékoliv pomoci, což bylo dost fyzicky náročné. Jinak to ale nebylo tak těžké. Jednoduše se stanete součástí jejich životů.

Vzdalme se nyní trochu od vašeho filmu. Jak jste už sama nakousla, po vypuknutí únorové invaze jste se vydala na frontu jako členka dobrovolnické vojenské jednotky, zatímco doma na vás čekal partner a syn. Můžete mi říct více o vaší motivaci pro tento krok?

Všechno začalo Euromajdanem, po kterém jsem odešla natáčet na Donbas. Už v té době jsem nicméně měla dilema, jak mám stále být pouze pozorovatelem. Když se totiž něco děje ve vaší zemi, je to součástí vaší reality a je těžké si zachovat odstup a být jen filmařem. Právě tuhle hranici jsem tak začala překračovat už během revoluce, kdy jsme s kamarády sice natáčeli, zároveň jsme ale nosili třeba benzin do Molotovových koktejlů.

Svědectví z polní nemocnice

Jednotka ukrajinských zdravotníků v Doněcké oblasti denně zachraňuje život až deseti zraněným vojákům. V improvizovaném pohotovostním centru jim poskytují první pomoc a následně je připravují k převozu do nemocnice.

Poté, co jsem tehdy natáčela dobrovolníky na Donbase, se ta pomyslná hranice ještě více smazala a já si slíbila, že tentokrát ještě na frontě zůstanu jako filmař, pokud by se ale válka rozšířila, odložím kameru a půjdu bojovat. Když loni v únoru odstartovala invaze v plném rozsahu, přišel čas tenhle slib splnit.

Stále věřím, že pokud uděláme maximum, můžeme pomoci válku ukončit o něco dříve. To byl také důvod, proč jsem cítila, že to musím udělat a že musím investovat všechno do našeho vítězství a do záchrany naší země.

Zároveň jsem to chtěla udělat i pro svého syna, protože chci, aby vyrostl na Ukrajině a aby v ní žil. Nechtěla jsem, aby musel žít jako uprchlík nebo aby za dalších deset až patnáct let musel jít bojovat místo mě. Můj odchod byl pro něj hodně traumatický a je mi to velmi líto, neměla jsem ale na výběr.

Ve kterých regionech jste s jednotkou působila?

Nejdříve šlo o Kyjevskou oblast, když ale Rusové ustoupili, poslali nás do Charkovské oblasti. Tam v té době byla ruská armáda velmi blízko městu a poté, co se naše jednotka účastnila osvobozovacích operací, jsme se dostali až k ruským hranicím.

+3

Právě u nich bylo také poslední místo, kde jsme působili. Byli jsme tam zaseklí, protože Rusové nechtěli, abychom osvobodili poslední ukrajinské vesnice. Začali tak s protiútoky a z mého posledního měsíce na frontě udělali ten nejhorší.

Na bojišti jste strávila měsíce celkem čtyři. Proč jste z něj nakonec odešla a vrátila se zpět k filmování?

Stálo za tím více faktorů, které se tak nějak překryly. Jedním z nich byl fakt, že naše vojenská základna byla vybombardována. V tu chvíli jsme tam měli být taky, a mohli jsme tam tedy zemřít, zrovna jsme ale byli na tréninku zacházení s drony, ze kterého jsme se vraceli později, než jsme měli.

V noci, jen pár hodin předtím, než jsme měli vyrazit zpět, mi zavolal náš velitel, aby mi řekl, co se stalo a že během útoku zemřel jeden z našich kamarádů. Když jsme dorazili na místo, byla ze základny kompletní ruina a v sutinách jsem našla jeho čepici. Bylo to velmi bolestivé, jen dva dny zpět jsem s ním pila kafe.

Po tomhle zážitku velitel rozhodl, že naše jednotka dobrovolníků končí, a že kdybychom chtěli pokračovat, museli bychom narukovat přímo do armády. Mezi adepty jsem byla také, velitel Bars mi ale řekl, že musím být v rozhodování opatrná, protože bych ve válce zůstala až do jejího konce, a on věří, že nyní mohu bojovat spíše na kulturní frontě.

Bitva o Bachmut

Ruské síly podle Kyjeva bojují na jihu, západě i severozápadě od Bachmutu. Drobné úspěchy si připsaly i v centru města. Ukrajinské velení pokračující obranu Bachmutu zdůvodňuje tím, že pád města by otevřel Rusům cestu na západ.

Po pohřbu našeho padlého přítele jsem začala přemýšlet o tom, co dál. Nemohla jsem se ale rozhodnout bez toho, aniž bych si promluvila s rodinou. S mým partnerem – a také koproducentem filmu – Stephanem jsme o tom vedli dlouhou konverzaci. Řekl mi v podstatě to samé, co Bars, a také to, že nemůžeme jen tak opustit náš film, protože by to nebylo fér vůči nám ani vůči našim protagonistům.

Nebála jste se po svých předchozích zkušenostech, kdy vás navíc na Donbase v roce 2014 zajali a sexuálně napadli ruští vojáci, vrátit zpět do těchto míst?

Bála jsem se, především ale toho, že by mě zajali. Ostřelování nebo bomb jsem se nebála, protože jsem byla pod vedením velitele Barse, kterému jsem velmi důvěřovala a znala jsem ho už od roku 2014. Byl to jeden z nejlepších velitelů, které jsem kdy poznala, bohužel ale loni v listopadu padl.

Ze zajetí jsem ovšem strach měla, i když jsem se s ním snažila pracovat a pohřbít ho hluboko v sobě. Pořád se mi zdá hodně nočních můr, ve kterých jsme obklíčeni Rusy a víme, že nás zajmou. Měla jsem z toho větší strach než ze smrti. Cítila jsem totiž, že tentokrát by to bylo horší. Viděli jsme, co se dělo na okupovaných územích, jako třeba v Buči.

Rusové jsou dnes více krutí než v roce 2014 a k dobrovolnickým jednotkám se chovají mnohem agresivněji. Často jsme proto ani nepoužívali naše nášivky, aby nepoznali, kdo jsme.

Četla jsem, že momentálně pracujete na filmu s pracovním názvem Frontline, ke kterému jste pořídila záběry, když jste byla na frontě. Co doufáte, že jím sdělíte světu?

Jde o projekt, který vlastně vůbec neměl vzniknout. Když jsem byla na frontě, natáčela jsem jen proto, abych si uchovala vzpomínky a abych měla něco na památku pro syna, kdybych tam zemřela. Nahrávala jsem proto také jednostranné rozhovory s ním, díky kterým by si mě pamatoval.

Těmi záznamy jsem chtěla uchovat tamní realitu, a natáčela jsem tak i spoustu celkem nudných věcí jako v tichosti čekající vojáky nebo hmyz v zákopech. Šlo o takový deník toho, jak jsem v té době viděla svět, a myslela jsem si, že z toho film být nemůže.

V Kyjevě jsem ale potkala kolegyni, která chtěla vytvořit projekt o filmařích, kteří šli do války. Společně jsme se pak na záběry podívaly, aby si některé mohla půjčit, a ona mi řekla, že v tom film vidí. Šlo podle ní o něco neobvyklého, protože válečné filmy jsou většinou akční. V realitě však sedíte klidně 24 hodin v zimě v zákopu, nic se naděje a najednou vám na hlavu spadne bomba a jste mrtví.

Další příběh odvahy ukrajinských vojáků

„V jednu chvíli přelétali nad ruským stanovým táborem. Ginger s ohromením sledoval, jak si Rusové v ranním světle čistí zuby,“ zní jedna ze vzpomínek vojáků, kteří se účastnili evakuace Azovstalu. Publikoval je deník The Times.

Můj materiál ukazuje opravdovou rutinu na frontě očima běžného vojáka, což je poměrně unikátní. Přidává se k tomu navíc i perspektiva matky díky mým hovorům k synovi a ve snímku bych navíc mohla použít i dopisy, které jsem tam psala jeho staršímu já. Myslím, že takový film jsem nikdy neviděla, je to ale přitom velmi důležitá stránka války.

Vše je ale teprve v počátcích a ještě jsme nezačali pracovat ani na struktuře. Není to navíc ani jednoduchý projekt, co se týče emocí. Kvůli jednomu grantu, o který jsme se chtěli ucházet, jsem potřebovala sestříhat deset minut záběrů. V té době již ale zemřeli tři moji přátelé a čerstvě po smrti byl i velitel Bars, zatímco na videu jsem je viděla, jak jsou naživu a usmívají se. Probrečela jsem to.

Reklama

Doporučované