Článek
Je až neuvěřitelné, jak různé vzkazy si můžou titíž politici poslat ve sledu pár dnů. Zatímco na sklonku minulého týdne se sešikovali za italskou a dánskou premiérkou a dštili síru na šéfa španělské vlády, tento týden mu uznale klepali na rameno a děkovali za nasazení.
Paradoxní je, že opodstatnění by se našlo v obou reakcích. Vláda Pedra Sáncheze nejprve kriticky podcenila situaci, ještě než se přes zdi a vlny u španělské Ceuty začaly valit desítky tisíc vesměs mladých Maročanů.
A pak stejná vláda zvládla dostat situaci během osmačtyřiceti hodin pod kontrolu. Z šedesáti tisíc lidí se jich naprostá většina během víkendu vrátila zpátky do Maroka - na začátku týdne měly zůstávat v Ceutě tři až čtyři tisíce migrantů.
Ve městě se od té doby rozhostil jakýs takýs klid, unijní ministři vnitra, kteří se sešli k ad hoc videokonferenci, se mohli vrátit na dovolenou a devět z deseti Čechů už zase neví, co to Ceuta je.
Přesto nelze říct, že se nic nestalo. Z dramatické houpačky posledních dnů vyplynulo pro Evropu několik nepříjemných lekcí.
Výbušný regionální kontext
Šéf španělské vlády Sánchez odjel 20. července na oficiální návštěvu Alžírska, regionálního arcirivala Maroka - mimo jiné v dlouholetém sporu o Západní Saharu. A o deset dní později dorazí do Ceuty, kde běžně stojí fronty na přechodech stovky, maximálně jednotky tisíc lidí, šedesátitisícový dav.
Co se tím chce říct? Veřejně není známo nic o tom, že by současnou krizi vyvolalo Maroko. Šedesát tisíc lidí se ale nikde na světě jen tak nevydá na riskantní přechod hranic a vláda v Rabatu situaci u zdi v Ceutě drahnou chvíli přinejmenším tolerovala.
Připomíná to rok 2021 - tehdy se Rabat a Madrid přely také kvůli Západní Sahaře a marocká vláda, která se cítila ponížená, jako „trest“ přestala hlídat hranici v Ceutě; za jediný den ji tehdy přešlo deset tisíc lidí. A stejně ponížené se vedení Maroka mohlo cítit i nyní.
Evropská unie jako celek i její členské státy samostatně investují dost energie a peněz do alžírské, tuniské, marocké či libyjské vlády. Uzavírají s nimi dohody o navracení běženců, financují pohraniční stráž, podporují státní rozpočty jednotlivých zemí. To všechno proto, aby lidi na svém území nepouštěly do Evropy.
A navzdory tomu - nebo právě proto -, si Evropa nezajistila suverenitu. Je vydaná všanc oportunistickým režimům v Africe a kvůli strachu veřejnosti z převážně muslimské migrace snadno vydíratelná.
To je první lekce.
Pakt, který jako by nebyl
Lekce druhá: K události došlo v roce, kdy vstoupil v účinnost Migrační pakt EU, soubor vesměs restriktivních pravidel a opatření, jak přistupovat k běžencům. Podle paktu se musí postarat o migranty ten stát, na jehož území vstoupí - musí je držet v příslušných zařízeních, zprocesovat žádosti o azyl a vrátit zpátky ty, kteří nemají právo na pobyt v Schengenské zóně.
Na malém území Ceuty žije 80 tisíc lidí a během dvou dnů se její populace takřka zdvojnásobila. Na pevninskou Evropu je to odtud dvacet kilometrů přes moře.
Krizi se tentokrát podařilo zažehnat, protože Maročani začali po počátečním váhání spolupracovat se Španěly (za jakou cenu, se dozvíme možná později).
Pokud by ale příliv lidí pokračovat v nezměněné intenzitě delší dobu a Maroko vypovědělo spolupráci, nebylo by ve fyzických silách malého španělského města, aby migranty samo zvládlo. Pakt by se rozpadl.
Ukazuje se tak, co platí dlouhodobě, jen politici jako by to voličům nechtěli přiznat - že neexistuje žádné magické řešení, jak zastavit migraci. Pokud budou vedle sebe existovat chudá a bohatá země, lidé z té první budou vždycky hledat cestu do té druhé, jakkoli bude nebezpečná. Jejich touhu lze pouze chytrou politikou usměrnit a dostat jakž takž pod kontrolu.
Andrej Babiš vylučuje
Sánchezova vláda letos na jaře vyhlásila legalizaci pobytu pro lidi „bez papírů“, kteří na území Španělska trvale pobývají a mají čistý trestní rejstřík. Do konce června se přihlásilo 1,2 milionu osob - mimochodem v naprosté většině Latinoameričanů, tedy křesťanů a lidí, kteří mluví španělsky.
Ve stejné době, tedy na konci června, pak španělský Nejvyšší soud v nesouvisející kauze rozhodl, že ten, kdo při příchodu do země nemusel překonat fyzickou bariéru (což se týká cesty po moři), nesmí být automaticky vrácen zpět. Obojí mohlo zafungovat jako pull factor - impuls pro lidi toužící po životě v Evropě, aby to přes Ceutu zkusili, protože to jde!
Právě manipulativní zprávy tohoto vyznění, rozšiřované pašeráckými gangy, marockými tajnými službami či kýmkoli jiným, měly cirkulovat před kritickým 30. červencem na sociálních sítích. Španělští zpravodajci údajně varovali vládu v Madridu, že se blíží velká migrační vlna.
Sánchez na to ale nijak nereagoval, respektive zjevně ne dostatečně a ne včas - například bariéru do vod u Ceuty začala vláda instalovat, až když už bylo po všem a pohraničníci sčítali mrtvé.
22 vesměs pravicových lídrů EU ale ani nečekalo, až krize opadne. V momentě, kdy už Sánchez dostával situaci v Ceutě pod kontrolu, všichni znali fakta a regionální kontext, španělského premiéra veřejně tvrdě zkritizovalo za ohrožení bezpečnosti Evropy.
Italská premiérka se dostala do otevřené přestřelky s Madridem a chtěla Španělsko vylučovat ze Schengenu, přestože Ceuta v něm není. K Giorgii Meloni se ihned přidal také Andrej Babiš a chtěl Schengen pro Španěly ihned zavřít; zbytek české politické scény bohužel většinou nemluvil jinak.
Na kritiku Sánchezovy vlády měli lídři právo. Měli si to ale vyříkat za zavřenými dveřmi. Takhle, kvůli nadbíhání xenofobním proudům ve svých zemích a z obav před domácí konkurencí, rozprášili solidaritu mezi sebou - to naprosto klíčové pojivo, bez kterého unijní země nemůžou dlouhodobě fungovat. (A to je lekce třetí.)
Udělali tím radost Putinovi, Trumpovi a nabili všemožným vyděračům, co jich jen v okolí je. Evropané zase jednou ukázali, kde je to opravdu bolí.
