Nebýt okupace není Hamás, říká Izraelec, jemuž teroristé zavraždili dceru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nemám žádný důvod sympatizovat s Hamásem. Zabili mi dceru, jsou brutální. Jako jeden z mála Izraelců ale tvrdím, že tato válka je nespravedlivá a že potřebujeme okamžité a bezpodmíneční příměří a propuštění rukojmích i vězňů,“ říká 75letý Rami Elhanan.

Jeho 14letou dceru Smadar zabil v roce 1997 sebevražedný útok Hamásu ve chvíli, kdy si šla koupit školní pomůcky.

O deset let později zabil izraelský voják gumovým projektilem desetiletou Abir Araminovou, jež se cestou ze školy chtěla stavit pro sladkosti. Izraelci v tu chvíli odpovídali střelbou na skupinku výrostků, která na ně házela kameny. Dívka však mezi nimi nebyla.

Nešťastní otcové se později sešli v organizaci Rodičovský kruh, která sdružuje rodiče dětí zabitých v izraelsko-palestinském konfliktu. Dříve přitom stáli na opačných stranách - Elhanan sloužil v izraelské armádě, Rami byl v mládí odsouzen za to, že hodil granát proti izraelskému tanku. Brzy ale přišel na to, že násilí není tou správnou cestou, protože plodí jen další násilí.

„Věříme, že když se Izraelci a Palestinci spojí proti našemu společnému nepříteli, kterým je okupace, můžeme konflikt ukončit. Když nebude okupace, nebudeme přicházet o naše dcery,“ myslí si Aramin.

Oba muži navštívili na pozvání organizace Meeting Brno Českou republiku a o své názory a zkušenosti se podělili i na půdě Senátu. Jediným zákonodárcem, který si na ně udělal čas, byl Pavel Fischer (za TOP 09).

Česká vláda nedávno slovy premiéra Petra Fialy (ODS) potvrdila svůj plán přesunout ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, což odporuje mezinárodnímu právu i přesvědčení obou aktivistů.

„Stojí na špatné straně dějin. Stát stranou tam, kde se páchá zločin, je také zločinem. Připojuje se k dlouhé řadě vůdců, kteří dělají obrovskou chybu a umožňují Izraeli a jeho fašistické vládě zvítězit a zavírají oči před katastrofou, která se děje v Gaze. Dějiny tyto politiky odsoudí, o tom nepochybuji,“ má jasno Rami Elhanan.

Připomíná, že teroristický útok ze 7. října 2023, který si vyžádal na 1200 mrtvých, nebyl začátkem palestinského-izraelského konfliktu, ale jen jeho eskalací. „Když v roce 2014 útočil Izrael na Gazu, bylo bojovníkům Hamásu, kteří napadli Izrael 7. října, asi 12 nebo 14 let. Z toho vidíte, že násilí se nezastaví, pokud spolu nebudeme mluvit. Heslem naší organizace je, že spolu musíme mluvit a naučit se žít, ani jedna strana ze světa nezmizí,“ říká přesvědčeně.

Organizace, v níž se spolu se svým palestinským přítelem angažuje, sdružuje už asi 800 rodin z obou táborů. „Po 7. říjnu se k nám přidaly další dvě stovky. Jak Izraelců, tak Palestinců,“ přibližují oba otcové.

Aktivisté chtěli se svým poselstvím a výzvou k dialogu objíždět izraelské a palestinské školy, bývalý izraelský ministr školství Gideon Saar (dnes ministr zahraničí) to ale v roce 2011 zakázal. Nejvyšší soud to sice zvrátil, Saar ale verdikt ignoruje, a tak Rodičovský kruh pokračuje v právní bitvě.

Na otázku, zda 7. říjnu a následném zabíjení v Pásmu Gazy necítí zoufalství a beznaděj, kroutí Rami Elhanan hlavou. „Cítíme, že musíme naše úsilí zdvojnásobit, protože se ukázalo, že máme pravdu. Už přes 15 let mluvíme o tom, že to jednou v našich případech praskne. Nemůžete okupovat jiný národ a čekat, že se nic nestane,“ míní.

Bassam Aramin připomíná v této souvislosti ruskou válku na Ukrajině. „Podívejte se na Ukrajince. Jsou to krásní modroocí lidé a používají proti Rusům násilí. Neumím si představit, jak by to mohli dělat jinak. A nikdo je za to nemůže soudit, mají právo na odpor proti okupaci,“ argumentuje.

„Od Palestinců se očekává odpor nenásilný, i když nás mají za zvířata. Ozbrojený odpor ale používáme více než 100 let a vedl jen k více úmrtím a obětem na obou stranách. Takže věřím, že se můžeme spojit s Izraelci proti okupaci. Nenásilný boj se zapojením světového společenství je efektivnější,“ věří.

Připomeňme, že ozbrojený odpor proti Izraeli až do dohod z Osla v 90. letech vedla i Organizace pro osvobození Palestiny pod vedením Jásira Arafata. Ten se ale v norské metropoli násilí vzdal, podepsal dohody a dostal i Nobelovu cenu míru.

Zatímco Aramin zmiňuje jako kýžený výsledek budoucího snažení dvoustátní řešení, Elhanan nepovažuje za vůbec důležité, zda vzniknou dva státy, nebo jeden federativní, nebo třeba konfederativní. „To jsou jen technické detaily, klíčové je respektovat toho, kdo žije vedle vás,“ argumentuje.

Teroristický útok ze 7. října považuje Elhanan paradoxně i za jeden z výsledků takzvaných Abrahámovských dohod. Ty se totiž snažily přinést mír regionu tak, že obešly Palestince a téma okupace vytěsňovaly. „Hamás je přitom izraelským vynálezem. Kdyby nebyla okupace, nebyl by Hamás,“ soudí aktivista.

„Z krátkodobého hlediska jsem extrémně pesimistický. Myslím, že se moji spoluobčané zbláznili. Právo na sebeobranu využívají k tomu, aby se pomstili. Vytvořili další hněv, další a další. Těch 50 tisíc obětí v Gaze nezmizí, ani v paměti, ani v zemi,“ říká s tím, že Izraelci se musí zbavit mentality obětí, žít minulostí a posílat děti na exkurze do Osvětimi. Stejně tak by se podle něj měli zbavit své nadřazenosti nad svými sousedy.

„Jediným řešením je tlak zvenčí. Jediné řešení je to, že každý izraelský voják bude stíhaný, když položí nohu na evropskou půdu. Když bude mít izraelská ekonomika problémy s investicemi, když česká vláda uzná svobodnou a nezávislou Palestinu,“ uzavírá Rami Elhanan.