Útok na Írán ohýbá hranice mezinárodního práva

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Scénář s vysokým rizikem, ale také vysokým ziskem.“

Tak americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi jeho poradci minulý čtvrtek popsali potenciální útok na Írán. Informace podle obeznámených médií obsahovaly nekompromisní hodnocení rizika velkých ztrát na straně USA. Na druhou stranu však pracovaly s vyhlídkami na generační změnu na Blízkém východě, která by nahrávala zájmům Washingtonu.

Jak se Trump nakonec rozhodl, víme – v sobotu americké a izraelské síly na islámskou republiku udeřily.

První krok vytyčeného cíle splnily. Odstranily podstatnou část politického vedení teokratické totality včetně nejvyššího vůdce, ajatolláha Alího Chameneího. „Toto je pro íránský lid největší příležitost vzít si svou zemi zpět,“ burcoval následně Trump.

Nechejme nyní stranou polemiky o jeho skutečné motivaci – zda jí skutečně byla obava o blaho Íránců, kteří již bezmála půl století trpí pod krutou diktaturou náboženského práva šaría a jeho vykladačů, nebo pragmatická snaha o posílení amerických pozic v politicky i surovinově důležitém regionu.

Důležitý je výsledek. Situace se stále ještě vyvíjí a útoky pokračují, nicméně změny režimu je podle mnoha expertů skutečně možné dosáhnout.

Představitelé USA a Izraele pro svou akci nabízejí dvojí vysvětlení. Kromě snahy svrhnout zločinnou vládu porušující základní lidská práva všech Íránců je to také hrozba, kterou podle nich Teherán představoval pro jejich země.

Vývoj nicméně ukazuje, že na oba důvody musíme nahlížet jako na spojené nádoby. Je to právě režim ajatolláhů, kdo obohacoval uran nad hranici postačující pro mírové účely, kdo zemi mohutně vyzbrojoval drony a balistickými raketami a kdo ve Washingtonu a Jeruzalémě viděl svaté nepřátele. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ostatně prohlásil, že cílem bylo „odstranit existenční hrozbu představovanou teroristickým režimem v Íránu“.

Tím se spojují dvě roviny - preventivní útok a vměšování do záležitostí cizího státu. Podle platných norem mezinárodního práva jsou však obě zapovězené.

Použití síly lze obecně ospravedlnit pouze dvěma důvody: zmocněním Radou bezpečnosti OSN – to útočníci neměli – a uplatněním práva na sebeobranu. Charta OSN, základní dokument mezinárodního práva, pro ni vyžaduje existenci ozbrojeného útoku. Obyčejové právo pak ještě přidává podmínky přiměřenosti a nezbytnosti.

Izrael a Spojené státy označily údery za „preventivní“ a podle izraelského ministerstva obrany měly odstranit hrozby pro Židovský stát. Obě země se odvolávaly také na „preemptivní“ opatření – kroky, které mají čelit „bezprostředně hrozícímu“ útoku.

Mezinárodní právníci v této věci nemají zcela jasno. Například Alain Pellet, profesor na Univerzitě v Nanterre v Pařížské metropolitní oblasti, pro deník Le Monde vysvětluje, že oba pojmy – preventivní i preemptivní – jsou v mezinárodním právu extrémně sporné a „nejčastěji se používají k maskování protiprávního postupu podle mezinárodního práva – aktů agrese či ozbrojené intervence“.

V tomto duchu je použil i Trump. Už v sobotu ve videu prohlásil, že cílem je „bránit americký lid odstraněním bezprostředních hrozeb ze strany íránského režimu“. Neuvedl však, že by Írán byl těsně před zahájením ozbrojeného útoku. Místo toho řekl, že by bylo nepřijatelné dovolit mu vybudovat jadernou zbraň a rakety dlouhého doletu.

Ministr zahraničí a poradce pro národní bezpečnost Marco Rubio v pondělí novinářům řekl, že „bezprostřední hrozba rozhodně existovala“. Uvedl, že USA věřily, že Izrael se chystá zaútočit na Írán, a pokud by tak učinil, Írán by napadl americké základny, takže se Spojené státy k izraelskému útoku připojily „proaktivně, obranným způsobem, aby zabránily vyšším škodám“.

Poznámkou na okraj zůstává, že Rubiem nastíněný scénář by coby na provokatéra ukazoval spíše na Izrael. Tvrzení o preemptivní ochraně tedy stále pokulhává.

„Pokud jde o právo na sebeobranu, existují mezinárodní právníci – a já se k nim řadím –, kteří se domnívají, že státy mohou právo na sebeobranu uplatnit nejen poté, co byly vystaveny ozbrojenému útoku, ale i v případě, že jim hrozí bezprostřední nebezpečí útoku,“ míní Allen Weiner, expert z Právnické fakulty prestižní Stanfordovy univerzity. „Problémem tohoto postoje je, že i kdyby právo na preemptivní sebeobranu existovalo, jeho předpoklad je přísný.“

Bezprostředně hrozící útok, který je jeho nutnou podmínkou, totiž sám několik podmínek vyžaduje. Zjednodušeně: konkrétní identifikovatelnou hrozbu, vysokou pravděpodobnost útoku, časovou blízkost a neexistenci alternativy.

Ačkoli nemáme přístup ke zpravodajským informacím, neexistují žádné důkazy, že by něco takového skutečně bezprostředně hrozilo. Minimálně u naplnění poslední podmínky je argumentace slabá. Jako alternativa se totiž nabízela diplomatická jednání, která i přes rostoucí napětí stále probíhala až do minulého týdne. Diplomacie samozřejmě automaticky nevylučuje vznik konfliktu, nicméně ještě ve čtvrtek, dva dny před útokem, se vyjednávači obou stran setkali v Ženevě a zazněla slova o „významném pokroku“.

Z právního hlediska tak nebyl bezprostředně ohrožen ani Izrael, ani Spojené státy. Těm nic nehrozilo zřejmě ani fakticky.

Donald Trump sice věří, že v uplynulých týdnech či měsících se Teherán přiblížil vývoji takové rakety, která by byla schopná zasáhnout USA, nicméně – jak na základě anonymních zdrojů ve zpravodajských službách upozornila agentura Reuters – není Trumpovo tvrzení podloženo jejich zprávami a jeví se jako přehnané.

Mimochodem, podmínky sebeobrany porušil i Írán. Během své odvety své rakety a drony rozeslal po celém regionu. Zatímco ty mířící k Izraeli jsou v logice mezinárodního práva legální, ty útočící na státy Zálivu zcela jistě nikoli.

Druhá právní rovina útoku na Írán se týká smrti duchovního vůdce Chameneího. Je atentát na vedoucího představitele legální? Odpověď je složitější.

Výchozím bodem je princip rozlišování. Strany ozbrojeného konfliktu musí vždy odlišně zacházet s bojovníky a civilními osobami. Civilisté jsou podle Prvního dodatkového protokolu Ženevské úmluvy chráněni před útokem, „pokud a po dobu, po kterou se přímo neúčastní nepřátelských akcí“. Rozhodující otázkou v kontextu atentátu na Alího Chameneího je tedy, zda úřadující nejvyšší politická autorita splňuje podmínky pro zákonný vojenský cíl podle těchto pravidel.

Ajatolláh byl civilista – nebyl uniformovaným členem íránské armády –, zároveň však byl nejvyšším velitelem íránských ozbrojených sil, stejně jako je prezident Trump civilistou a zároveň vrchním velitelem americké armády. Tento hybridní status vytváří právní komplikaci.

Mezinárodní humanitární právo nepovažuje politickou funkci za rozhodující. Prezident, monarcha ani nejvyšší vůdce nemohou být terčem útoku čistě kvůli svému postavení. Stejně tak ale vysoká funkce nezakládá imunitu před zákonným útokem, pokud daná osoba splňuje podmínky bojovníka. Tento funkční přístup odráží logiku mezinárodního humanitárního práva: ochrana a vystavení útoku závisí na konkrétním chování a roli v ozbrojených silách.

Experti se shodují, že Chameneího vliv na íránskou armádu a její operace byl dostatečný, a proto mohl být legitimním vojenským cílem.

Je však důležité připomenout, že zákonnost daného cíle ve válečném konfliktu neospravedlňuje konflikt jako takový.

K zabíjení cizích představitelů se navíc vyjadřuje i americké vnitrostátní právo. Po vyšetřování komise amerického Senátu v 70. letech známé jako tzv. Churchův výbor, které odhalilo napojení CIA na plány zabíjet zahraniční vůdce během studené války, vydal prezident Gerald Ford exekutivní příkaz zakazující „atentáty“. Tento zákaz je nyní součástí nařízení č. 12333, které stanoví: „Žádná osoba zaměstnaná vládou Spojených států ani jednající jejím jménem se nesmí účastnit atentátu ani se na něm spolčovat.“

Exekutiva po vyhlášení války proti al-Káidě v roce 2001 zastala stanovisko, že tento zákaz nebrání cíleným likvidacím vysoce postavených teroristických vůdců v rámci sebeobrany či ozbrojeného konfliktu. Operativci teroristické organizace však na rozdíl od Chameneího nezastupovali suverénní stát.

Nicméně zpět k mezinárodnímu právu. Z tohoto hlediska se jako problematičtější zdá být snaha o změnu režimu. Naráží totiž na zásadu zákazu vměšování. Ta není výslovně zmíněná v Chartě OSN, dovodil ji ovšem Mezinárodní soudní dvůr. Podle něj vyplývá z práva každého státu řídit si své záležitosti. Chrání svobodnou volbu politického, hospodářského a společenského uspořádání státu a zakazuje donucovací jednání, jehož cílem je tuto volbu ovlivnit.

Americké kroky jsou však problematické nejen právně, ale i fakticky. Z úst Donalda Trumpa ani nikoho z jeho okolí jsme totiž zatím neslyšeli přesný plán, jak v Íránu pokračovat dál. Množí se pouze hlasy volající po návratu monarchie, konkrétně dosazení Rezy Pahlavího, syna posledního šáha svrženého islámskou revolucí v lednu 1979.

Jestli by to odpovídalo snaze o zlepšení lidskoprávní situace Íránců, je otázka. Režim šáhů totiž před nedobrovolným koncem také neměl s principy demokracie příliš společného. Politolog a expert na Írán Josef Kraus z Masarykovy univerzity v Brně jej dokonce hodnotí jako „vesměs podobně brutální jako ten současný“.

Dosazení Pahlavího by tak nahrávalo zejména Spojeným státům, naopak o pozitivním vlivu na Írán i region jako takovém lze spekulovat. Minimálně historie příliš optimismu nedodává.

Věcně podobné případy, jako například následky smrti libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, po níž se v Libyi znovu objevilo otroctví, nebo situace v Iráku, kde po smrti diktátora Saddáma Husajna vyplnil mocenské vakuum Islámský stát, mohou sloužit jako varovné příklady.

Ukazují, že změna režimu vyžaduje mimořádně pečlivé plánování respektující místní politicko-společenské podmínky, které jsou od těch amerických, případně severoatlantických, významně odlišné. Experti věří, že bez toho může nastat ještě větší krize, než kterou představuje současná teokratická diktatura.

Porušit normy mezinárodního práva a pošramotit důvěru v systém, který ve světě platí už od konce druhé světové války, bez zjevného plánu, se tak jeví jako hazard. Ačkoli trochu jinak, než poradci prezidenta zamýšleli, stále platí citace z úvodu článku - scénář útoku na Írán má potenciálně vysoké zisky, ale i vysoká rizika.