Recenze: Letem světem o svobodě aneb Jak Timothy Snyder budí rozpaky

Americký historik Timothy Snyder se ve své poslední knize Svoboda - Pět pilířů pro život v 21. století, kterou v českém překladu Martina Pokorného nedávno vydala nakladatelství Paseka a Prostor, snaží uchopit věc, o které se debatuje nejpozději od dob antických myslitelů, případně od začátku křesťanství. Tedy co svoboda znamená a jak poměřovat její kvalitu. Snyder má ambiciózní cíl, jenž je aktuální vzhledem ke všemu, co svobodu dnes ohrožuje. Podle něj to nejsou jen tyranie, nýbrž i internetové algoritmy, počítače a následná „strojovitost“ myšlení. A nejen to. Podle něj svobodu devalvuje i snaha odmítat státní instituce, popřípadě jejich vliv omezovat. Tedy, přeloženo do konkrétního jazyka, snaha omezovat zaopatřovací roli státu.

Poutavý je postřeh, jak ho stresuje, když na něj pořadatelé přednáškových akcí naléhají, aby svoje slova doprovázel prezentací na projektoru. A také aby nestál uprostřed pódia, protože pak by posluchači viděli jeho a ne tu prezentaci. Rovněž se po něm prý často žádá, aby nemluvil moc dlouho. „Odvážné pozvání přednášejícího střídá strach, aby opravdu náhodou něco neřekl,“ ulevuje si Snyder. V následující větě temně dodává: „Krotí nás stroje a navzájem otupujeme. Americké přednáškové sály se poddávají promítání, stěně, principu smrti.“

Výchozí tezí je ve filozofii dobře známá zásada, že svoboda je opravdová až tehdy, když se rozhodneš pro něco, nikoli, když jen svrhneš nějaké jho - takovou svobodu Snyder nazývá negativní. Kdo ji tak chápe, snadno se pak podle něj stává kolečkem v mašinériích, které v extrémních případech dokážou způsobit hladomory a válečné destrukce. Rozdíl mezi jednou a druhou nazírá skrz optiku tělesnosti a vypomáhá si přitom německými slovy Körper a Leib. Oboje znamená tělo. Snyder první chápe jako bezmyšlenkovitou unformitu, předvídatelnou svým chováním a tudíž vhodnou pro zařazení do soukolí masovosti třeba i podle fašistických představ, zatímco druhou vidí jako mobilní, solidární, pravdomluvnou, sebevědomou lidskost.

Až potud nic nového, tedy pomineme-li to, že těžko lze mluvit o té druhé, když nejprve nenastane ta první - což však Snyder nechce přiznat v momentech, když řeč přivádí na situaci v moderních demokratických systémech, jako jsou USA. Zjevně by se mu zhroutila konstrukce, protože by musel říct, že je něco pravdy na pravicovém předpokladu, že čím méně se mi úřady montují do života, tím lépe pro mě. Jeho - levicovým - receptem naopak je, že pouze stát ví, jak lidi vést k lidskosti a pravé svobodě. Tím, že jim zaručí vzdělání, zdravotní péči a bezpečí.

Mnozí Američané zkrátka vidí svobodu špatně. Chápou ji negativně, jako svobodu od něčeho, zejména od státu: „Svoboda je pozitivní. Spočívá v tom, že dbáme na ctnosti a máme jistou moc je uskutečnit.“ Pokud jde o toto, Američané na tom podle něj nejsou „zrovna nejlépe“.

Tuto dost neobjevnou, ideologicky zabarvenou tezi Timothy Snyder rozvíjí na více než třech stech stránkách. Přičemž jen nesourodě skáče z tématu na téma. To je patrně největší slabina knihy.

Jednou jste na Ukrajině, pak hned u toho, jak fungují americká vězení. Otočíte listem a čtete, jak autor coby kluk chodil pralesem v Kostarice, abyste o několik pasáží dál plavně přecházel od Platóna k Adamu Michnikovi. Panoptikální koncepce by mohla být zábavná, kdyby ale alespoň držela pohromadě a vedla k nějakému ideovému crescendu. Jenže nedrží a nevede.

Čtenáři se zkrátka vnucuje pocit, že Snyder vlastně svobodu tak trochu chápe jako příležitost zaznamenat bez ladu a skladu každé hnutí své mysli. Omámilo ho, jak úspěšné byly jeho dvě knihy o historii Ukrajiny a o holokaustu, a teď má pocit, že cokoliv napíše, je a priori skvělé? Těžko říct. Ale zjevně knihu nedal nějakému zkušenému editorovi, který by mu ji vracel k přepracování a uspořádání. A který by vyhodil například pasáž, kde Snyder zabrousí do teologie: „Na rozdíl od Boha můžeme být svobodní v tom vyhraněném smyslu, že můžeme limity svého světa změnit v šance. Bůh nezná žádné protivenství - a protivenství má svůj užitek. Čelíme zákonu nutnosti, jemuž on nečelí. A šíříme zákon svobody, který on nezná.“

Tedy editora, jenž by škrtl ezoterikou zavánějící popisy toho, co autor prožíval, když s dcerou hrál baseball: „Z podvědomě vnímané křivky jejích hodů se zrodila moje podvědomá jistota, kdy a kde mi míček proletí kolem těla, a do podvědomého pohybu, díky němuž se vždy spolehlivě octl v rukavici. Vůbec jsem si neuvědomoval, co dělám, a tím pádem jsem byl svobodný.“ A do třetice, který by vyrazil vysloveně přepálená tvrzení. Například, že zvolení Donalda Trumpa vedlo k „celosvětové demolici demokracie“. Případně Snydera aspoň v této souvislosti přinutil uvést, že v minulých volbách aktivně podporoval Kamalu Harrisovou.

Či jinak. Pří vědomí, že je Snyder akademikem a mezi historiky dnes velkou hvězdou, by člověk čekal, že bude jeho kniha jasně strukturovaná a bez dojmologií. Že vás strhne znalostí problematiky, precizně vystavěnými argumenty, promyšlenými příklady. Leč opak je pravdou.

Ještě nejlepší jsou pasáže, v nichž Snyder mluví o svých osobních zkušenostech, například, jak prožíval čtení Moci bezmocných Václava Havla. A čím si prošel v Moskvě, kde pobýval v 90. letech minulého století. Nebo jak později žil s rodinou ve Vídni. Byť, nutno dodat, i v těchto vzpomínkových částech to vrže, i když ještě trochu jinak. Snyder vychvaluje rakouské zdravotnictví coby systém, který zaručuje pacientům lidskost. Budiž, ale proč používá stejné historky, jaké už uvedl v knize Nemocná Amerika (2020)? Proč recykluje sám sebe?

Zprvu bohulibý je také jeho medailonek o Volodymyru Zelenském coby muži, jenž se při začátku ruské invaze v roce 2022 odvážil nikam neutíkat. „Odmítnutí utéct by mohlo naznačovat, v čem by pravá, pozitivní svoboda mohla spočívat,“ shrnuje Snyder. Zelenský mu to vysvětlil se slovy, že tak musel učinit. Cítil, že nemá vybranou. Snydera to vede k zajímavé úvaze, že pozitivní svoboda dosahuje svého vrcholu v okamžiku, kdy se pro něco rozhodnete, protože to cítíte jako jediné možné východisko. Jistě se Zelenskyj zachoval obdivuhodně, stejně jako i v mnohých dalších situacích, jimž byl od té doby prezident vystaven. Jenže vydávat ho za zosobnění pozitivní svobody je ošemetné.

Při vší úctě k jeho osobě tady je fakt, že se neúčastnil demonstrací na kyjevském Majdanu na přelomu let 2013 a 2014, kdy Ukrajinci odmítli další přiklánění k Moskvě. Nijak se tenkrát neangažoval, dokonce moderoval spolu ještě s jedním ruským komikem novoroční estrádu na ruské stanici Rossija 1, zatímco lidé umírali. Jinými slovy, pokud Snyder hledal někoho, kdo by celým životem mohl posloužit jako příklad pozitivní svobody, měl sáhnout jinam. Zrovna na Ukrajině je takových lidí asi hodně.

Snyder by udělal nejlépe, kdyby se držel svého kopyta - dějin 20. století a druhé světové války. Tam, kde tak činí a kde nabízí nezaujatý pohled, je četba strhujícím zážitkem. Třeba při precizním popisu, jak SSSR a satelitní země cynicky nakládaly s konceptem lidských práv. Jeho formální zakotvení v právním řádu ale poskytlo odpůrcům režimu odrazový můstek pro to, aby se vzepřeli všemu, co bylo tehdy považováno za „normální, předvídatelné a nevyhnutelné“.