Trvalo 25 měsíců, než přišel vzkaz, že žije. Rusko vězní a zabíjí novináře

Se začátkem plnohodnotné invaze Ukrajina ztratila více než polovinu médií, otevírá rozhovor pro Seznam Zprávy šéf Národního svazu novinářů Ukrajiny Serhij Tomilenko. Válka podle něj nezměnila jen fungování redakcí, ale především pravidla, podle kterých dnes novináři na Ukrajině pracují.

Reportéři umírají při práci, další jsou zadržováni na okupovaných územích a Moskva se je snaží vykreslovat jako nepřátele státu. „Rusko neobviňuje novináře z toho, že jsou novináři. Snaží se je prezentovat jako extremisty, teroristy nebo špiony,“ říká Tomilenko.

Jmenovitě zmiňuje příběh Iriny Levčenkové. Známá novinářka z okupovaného Melitopolu zmizela po zatčení v roce 2023 a její rodina více než dva roky nevěděla, zda je naživu. Teprve letos získali první potvrzení, že přežila a drží ji v ruském vězení.

Tomilenko v rozhovoru popisuje i méně viditelný boj o informace v oblastech přímo u fronty. Pro obyvatele míst, kde nefunguje internet ani mobilní sítě, se podle něj malé lokální noviny staly nejen zdrojem zpráv, ale i symbolem toho, že na ně svět nezapomněl.

„Nejsou to lidé, kteří čekají na Rusy. Zůstávají tam, protože je to jejich domov,“ vysvětluje Tomilenko. Právě proto se podle něj Rusko snaží zneužít důvěru, kterou mají místní média u obyvatel, a vytvářet jejich falešné kopie.

Jak moc válka proměnila práci novináře na Ukrajině?

Po začátku plnohodnotné ruské invaze zaniklo více než 50 procent ukrajinských médií. Důvodem byla ekonomická krize, okupace části ukrajinského území i to, že někteří novináři profesi opustili. Mnozí se evakuovali nebo se stali uprchlíky. Muži-novináři byli mobilizováni do armády. Potýkáme se proto s nedostatkem lidí i s obrovskou ekonomickou krizí.

Kolik novinářů během války zemřelo?

K dnešnímu dni 152. Z toho 21 bylo zabito při výkonu novinářské práce. Ostatní byli civilními oběťmi války.

Jsou to jen ukrajinští novináři, nebo i zahraniční?

Jsou mezi nimi i zahraniční novináři. Tři byli z Francie, jeden z Litvy a jeden ze Spojených států.

Shromažďujeme také seznam našich kolegů, kteří padli jako vojáci nebo důstojníci. Tyto případy nemícháme s novináři zabitými při výkonu profese, ale považujeme za svou povinnost jejich jména uchovávat. Tato válka zabila naše kolegy a oni už se nikdy nevrátí do redakcí.

S tím souvisí, že se během války zásadně změnila bezpečnost novinářů v terénu, na což často upozorňujete. V čem ta změna spočívá?

Například ochranné vesty s nápisem „PRESS“ už novináře nechrání. V roce 2022 jsme všem ukrajinským i zahraničním reportérům doporučovali, aby měli na vestách i autech výrazné označení „PRESS“. Tehdy je chránilo. Od roku 2023, a ještě výrazněji v roce 2024, jsme ale začali pozorovat, že Rusové naopak cíleně útočí právě na novináře s tímto označením.

Takže Rusové novináře záměrně vyhledávají jako cíl?

Ano, podle ukrajinské armády, našich expertů i reportérů pracujících na frontě to tak je. Obecně vidíme, že ruské drony doslova loví lidi. Útočí na civilisty, civilní infrastrukturu, autobusy nebo běžná auta. Pro operátory ruských dronů se z toho někdy stává téměř jakási virtuální hra. Neřeší, jestli je před nimi civilista, nebo ne. Jednoduše vnímají člověka jako cíl.

Prvním novinářem zabitým ruským dronem se loni stal francouzský reportér a fotograf Antoni Lallican.

Po jeho smrti jsem mluvil s představitelem ukrajinské armády, který měl na starosti vyšetřování útoku. Řekl mi, že bylo naprosto zřejmé, že nejde o vojáka – měl velký profesionální fotoaparát s dlouhým objektivem, nikoli vojenskou výstroj. Přesto se stal cílem ruského dronu a byl zabit. Další ukrajinský novinář byl při stejném útoku těžce zraněn.

Jak tedy drony změnily míru rizika, kterému jsou dnes novináři na Ukrajině vystaveni?

Dříve se za frontovou zónu považovalo území tři až pět kilometrů od ruských pozic. Dnes je to kvůli dronům až třicet kilometrů. To znamená, že i novináři pracující desítky kilometrů od fronty jsou v přímém ohrožení. Největší hrozbou už nejsou dělostřelecké útoky, ale právě drony. Proto jsme museli změnit bezpečnostní doporučení i vybavení novinářů.

Nově proto doporučujeme používat detektory dronů. Ty sice dron nezničí, ale dokážou zachytit signál mezi operátorem a dronem. Novinář tak dostane několik minut navíc, aby se ukryl nebo opustil auto. A právě těch pár minut může rozhodnout o tom, jestli přežije.

Útoky na frontě jsou jedna část problému. Druhou je systematické pronásledování novinářů na okupovaných územích. Kolik vašich kolegů je dnes v ruských věznicích?

V současnosti Rusko zadržuje 28 ukrajinských novinářů. Jedním z příběhů, který se mě osobně dotýká nejvíc, je případ Iriny Levčenkové. Znám ji osobně, je členkou našeho svazu a je to známá novinářka. Pracovala pro celostátní i regionální média a v roce 2017 získala ocenění Novinářka roku v Melitopolu.

Po okupaci města tam zůstala. Snažila se Rusy přesvědčit, že už není aktivní novinářkou, že odešla z profese a zůstala jen kvůli péči o své staré rodiče. Přesto byla v květnu 2023 zatčena a zmizela.

Až po 25 měsících jsme dostali první potvrzení, že žije. Byl to dopis, který poslala svému právníkovi prostřednictvím ruského vězeňského systému. Prošel cenzurou, takže byl velmi stručný a neutrální. Irina v něm ale napsala, že je naživu a že je držena ve vazební věznici v Doněcku. Zmínila také moje jméno a požádala, aby její kolega věděl o její situaci.

A kde je teď?

Nyní byla převezena z Doněcku do Simferopolu na Krymu a před dvěma týdny jsme dostali informaci, že ji převezli do Rostova na Donu.

Rozsudek zatím nepadl?

Ne, ale obáváme se, že by mohla dostat 16 let vězení. Vidíme totiž, že Rusko neobviňuje novináře z toho, že jsou novináři. Snaží se je vykreslit jako extremisty, teroristy, špiony nebo jiným způsobem jako nepřátele státu.

Případ Iriny nyní řeší ruská tajná služba FSB. Od jejího právníka, kterého pomohla najít její sestra a rodina, jsme získali citlivé informace, že by mohla být obviněna ze špionáže pro ukrajinskou armádu. Rusové údajně našli v jejím telefonu tři fotografie Melitopolu po okupaci a používají je jako důkaz, že měla být nějakým ukrajinským agentem.

My ale přesně víme, že Irina Levčenková byla celý svůj profesní život pouze novinářkou. Nikdy nepracovala jako učitelka ani v jiné profesi. Domníváme se proto, že jediným důvodem, proč ji Rusové zadrželi, bylo to, že byla v Melitopolu známou nezávislou novinářkou.

Dá se něco udělat pro její propuštění? Existuje například možnost, že by se stala součástí výměny?

V tuto chvíli bohužel pro civilisty neexistují jasná pravidla výměny. Mluvil jsem o tom ale s Narimanem Dželalem, ukrajinským novinářem z Krymu, který je známý také jako aktivista. Sám byl zatčen na Krymu a odsouzen k 17 letům vězení. Díky jednání prezidenta Zelenského, Kataru a Turecka byl ale před dvěma lety vyměněn. Loni byl jmenován ukrajinským velvyslancem v Turecku.

Takže i takové případy existují.

Ale jsou to vyjímky. Řekl mi nicméně, že pro ukrajinské novináře, kteří jsou drženi v ruských věznicích, je nesmírně důležitá každá zmínka o jejich případu. Každá zpráva nebo článek je pro ně gestem solidarity a důkazem, že na ně svět nezapomněl.

Víte, co se jim v těch věznicích děje?

Rusko se je snaží izolovat a vyvíjet na ně tlak. Například nutí novináře na okupovaných územích přijmout ruské občanství. Pokud přijmou ruský pas, hrozí jim podle ruských zákonů nižší trest, zatímco pokud zůstanou ukrajinskými občany, mohou čelit mnohem vyšším trestům.

Proto je tak důležité, aby lidé ve věznicích věděli, že nejsou sami a že se o jejich případech mluví. Dává jim to sílu.

Další velmi praktickou oblastí je podpora rodin zadržených novinářů. Jako svaz se snažíme hledat zdroje financování, abychom mohli rodinám našich kolegů pomáhat. Jsem rád, že jsme před třemi měsíci našli alespoň omezené prostředky a mohli začít poskytovat finanční podporu rodinám a manželkám některých našich kolegů.

Vaše práce není jen chránit novináře – snažíte se také udržet při životě místní média v oblastech přímo zasažených válkou. Jak důležitá jsou dnes tato média pro lidi žijící blízko fronty?

Jsou nesmírně důležitá. Já jsem například před měsícem cestoval do Sumské oblasti na frontové linii, přímo k hranici s Ruskem. Připravujeme nyní nové video o odvážných redaktorech a vydavatelích frontových novin. Spolu s týmem a jedním vydavatelem malých lokálních novin jsme cestovali z Ochtyrky – města asi 50 kilometrů od ruské hranice – do vesnic, které leží jen 12 kilometrů od hranic.

Díky detektorům dronů jsme se dostali i do míst, kam se tento vydavatel sám bál jezdit, protože tam pravidelně útočí ruské drony. Mohli jsme zdokumentovat zničenou infrastrukturu, ale hlavně jsme chtěli zachytit příběhy a emoce lidí, kteří tam žijí. Chtěli jsme ukázat, jak důležité jsou pro ně místní noviny.

Tito lidé nejsou žádní stoupenci Ruska. Nečekají na ruskou armádu. Zůstávají tam, protože je to jejich domov – jejich města a vesnice. A pro ně nejsou lokální noviny jen zdrojem informací. Jsou také zdrojem naděje. Připomínají jim, že nejsou sami.

Jak moc velký problém je dnes pro obyvatele přímo u fronty přístup k informacím?

Lidé v mnoha oblastech nemají stabilní internetové připojení nebo mobilní signál. Když jsme byli například v jedné vesnici v Sumské oblasti, ruské drony týden před naším příjezdem zničily infrastrukturu pro mobilní sítě. Lidé měli elektřinu, ale neměli připojení. Byli prakticky odříznutí od informací.

Ptám se proto, že jsem nedávno viděla video, kde prezident Zelenskyj říkal něco ve smyslu, že i na frontě má Ukrajina internet a že ho mají dokonce i vojáci, narozdíl od Ruska. Jak to tedy odpovídá realitě lidí, kteří tam žijí?

Je pravda, že vláda se snaží internetové připojení rozvíjet. Ukrajinská armáda má například k dispozici Starlink a další technologie. Ale to není totéž jako stabilní internet pro každého civilistu, který žije v oblasti u fronty.

Pro běžné obyvatele v těchto takzvaných červených zónách je stabilní připojení stále velkou výzvou. Záleží na konkrétním místě, infrastruktuře a míře poškození.

Pro obyčejné Ukrajince žijící u fronty je proto často velmi obtížné nejen získat informace, ale také ověřit, čemu mohou věřit.

A právě proto mají tištěné noviny stále takový význam?

Ano. Právě tam se ukázala síla tištěných novin. Vydavatel, který běžně prodával asi 50 výtisků týdně, jich najednou prodal 300. Lidé je chtěli, protože byli izolovaní a potřebovali vědět, co se děje.

Jak složité je takové noviny v těchto oblastech vůbec distribuovat?

Doručování není jednoduché. Národní poštovní operátor často odmítá jezdit do oblastí přímo u fronty. Proto se odvážní vydavatelé a redaktoři snaží noviny doručovat sami.

My jako svaz dnes podporujeme více než 30 různých frontových novin. Jsou to malé nezávislé projekty, někdy je tvoří pět lidí, někdy jen jeden člověk. Ale právě v těchto oblastech mají obrovský význam.

Když máte ve velkém městě stabilní internet, lidé čtou online média, sledují televizi nebo YouTube. Ale pro obyvatele míst jako Orichiv v Záporožské oblasti, který leží jen několik kilometrů od ruských pozic a kde žijí převážně starší lidé, jsou místní noviny často jediným spojením s okolním světem.

Jakým způsobem Rusové manipulují s lokálními médii na okupovaných územích?

Vidíme, že Rusko se nesnaží jen šířit vlastní propagandu, ale také krade identitu místních médií, kterým lidé dlouhodobě důvěřují. Typickým příkladem je Mariupol. Po obléhání města a jeho okupaci Rusové už po několika týdnech začali v Rostově na Donu tisknout falešnou verzi místního deníku Priazovskij Robočij.

Je to jedno z nejznámějších médií v Mariupolu, značka, kterou lidé znají už od sovětských dob. Rusové převzali jeho logo, vzhled i grafickou podobu a vytvořili falešné noviny, které ale nevydávali žádní místní novináři. Obsah vytvářeli ruští propagandisté a následně ho distribuovali v Mariupolu.

Nešlo tedy jen o běžnou propagandu. Rusko se snažilo ukrást symbol důvěry, který místní lidé znali, a využít ho k šíření vlastního příběhu. Je to podobné, jako kdyby někdo v Kremlu vytvořil falešnou verzi známého britského deníku – se stejným názvem, logem a vzhledem, ale bez jediného skutečného novináře z té redakce.

Když mluvíme o ochraně nezávislé žurnalistiky, jak byste dnes popsal stav svobody médií na Ukrajině?

Řekl bych, že Ukrajina má silnou tradici ochrany svobody médií a boje proti pokusům politiků kontrolovat média. Není to jednoduché, ale máme velmi aktivní občanskou společnost i novináře, kteří jsou připraveni svobodu médií bránit.

Po začátku plnohodnotné invaze jsme samozřejmě přijali určitá omezení spojená s válkou, například pravidla vojenské cenzury nebo omezení kvůli bezpečnosti státu. Ale podle nás jsou tato pravidla legitimní, protože se týkají například informací o pohybu armády, zbraních nebo dalších citlivých vojenských údajů. Nejde o politickou cenzuru.

Známý je ale například spor mezi prezidentskou kanceláří a nezávislým serverem Ukrajinska pravda. Kritici tvrdí, že kancelář prezidenta se snažila omezovat přístup některých novinářů k informacím nebo na ně vyvíjet tlak. Jak se na tyto případy díváte? Je to podle vás problém pro svobodu médií na Ukrajině?

Podobné případy existují. Vidíme situace, kdy se někteří představitelé vlády nebo politici snaží ovlivňovat práci novinářů, omezovat jejich přístup k informacím nebo si udržovat větší kontrolu nad komunikací. Nemyslím si ale, že můžeme mluvit o systematické cenzuře nebo o návratu k období, které jsme znali například za prezidentů Kučmy nebo Janukovyče.

Ukrajinska pravda je v tomto směru specifický případ. Je to jedno z nejsilnějších a nejrespektovanějších ukrajinských médií, které má vlastní publikum, podporu společnosti a schopnost bránit svou nezávislost. Je symbolem ukrajinské žurnalistiky.

Kde ale vidím já určité slabiny, tak to je například politická závislost našeho mediálního regulátora nebo případy, kdy se úřady snaží novinářům komplikovat práci. Důležité ale je, že na tyto případy reaguje společnost i samotná média a probíhá o nich veřejná debata.

Myslím, že největší zkouškou pro ukrajinská média bude období po válce, zejména až se budou konat volby. Tehdy se ukáže, jak skutečně fungují instituce a jak bude stát respektovat nezávislou žurnalistiku v politicky citlivé době.