Článek
Už v pátek se mají na Aljašce sejít prezidenti Donald Trump a Vladimir Putin, aby jednali o Ukrajině, proti níž Rusko už přes tři roky vede plnohodnotnou útočnou válku. A zatím to vypadá, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se setkání nezúčastní.
Agentura Bloomberg před pár dny zveřejnila první pravděpodobné detaily chystané dohody USA a Ruska o příměří. „Američtí představitelé obeznámení s vyjednáváním uvedli pod podmínkou anonymity, že návrh předpokládá ruskou anexi celé Doněcké a Luhanské oblasti. Co se týká Záporožské a Chersonské oblasti, tak Rusko tam zastaví boje, ale jím dobytá území si nechá,“ napsala.
Územní ústupky Rusku jsou na Ukrajině citlivé téma, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinský historik a kulturolog Radomyr Mokryk.
Akademik, jenž působí také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a je autorem knihy Zrození disentu: Šedesátníci a tání na Ukrajině, ale zároveň dodává, že je to obtížná situace, protože na vojenské pomoci Spojených států jsou Ukrajinci závislí.
Současná válka je podle něj součástí staletí trvajícího ukrajinského boje proti ruské snaze potlačit a zničit ukrajinskou identitu.
Mluvíme spolu ve chvíli, kdy zbývají tři dny do začátku očekávaného summitu Donalda Trumpa a Vladimira Putina na Aljašce. Zatím to vypadá, že se ukrajinská delegace rozhovorů nezúčastní. Co čekat od tohoto summitu?
Na Ukrajině si od toho většina lidí nic moc dobrého neslibuje, nic moc neočekává. Spíše se znovu začíná mluvit o novém Mnichovu, o jednání o nás bez nás. Srovnávání s Mnichovem už je jistě trochu klišé, ale těžko se tomu bránit, když se má jednat o míru, příměří nebo nějaké výměně území bez Ukrajiny.
Obecně lze říci, že jen velmi málo Ukrajinců věří v Putinovo rozhodnutí ukončit válku. A i kdyby se na Aljašce něco podepsalo, ukrajinské ústupky by Rusko zastavily jen dočasně. Dříve či později bude znovu pokračovat v agresi.
Platí stále, že je pro Ukrajince nepřijatelné, že by se z některých svých území stáhli dobrovolně? Narážím na údajný Putinův návrh, že když se ukrajinská armáda úplně stáhne z Doněcké oblasti, Rusko zváží zastavení bojů na jiných místech fronty…
Pro ukrajinskou vládu je to komplikovaná situace. Je třeba otevřeně říci a přiznat, že Ukrajina je závislá na americké vojenské pomoci. Když Spojené státy zastaví dodávky zbraní a techniky, mělo by to dramatický dopad. Vedení Ukrajiny – mám na mysli politické vedení – je pod obrovským tlakem a vlastně to nemá z našeho pohledu žádné moc dobré řešení.
Těžko si představit, že by se Ukrajina vzdala třeba Záporoží, když má v ukrajinské historii tak symbolickou úlohu. (Záporožská Sič, stát ukrajinských kozáků, měl své sídlo v 16. století na ostrově Chortycja na řece Dněpru v jižní části dnešního Záporoží, pozn. red.)
Také si to nedokážu představit. Ústup z velkých měst, která dosud Ukrajinci kontrolují, je nemyslitelný. Jak z vojenského, tak politického hlediska a těžko by se to vysvětlovalo. Myslím, že nikdo, žádný politik ani žádný představitel armády, se ani nepokusí něco takového navrhnout. Už ty úvahy o možném stažení z Doněcké oblasti vyvolávají velké napětí.
Jak jste mluvil o tom, že ukrajinské ústupky zastaví Rusko jen dočasně: Na Ukrajině tedy převládá názor, že reálně lze očekávat jen jakousi válečnou pauzu s tím, že dříve nebo později Rusko zase zaútočí?
Z ukrajinského hlediska může být považováno za výhru samotný fakt, že Ukrajina existuje, protože cílem ruské agrese byla likvidace ukrajinské státnosti. Na druhé straně jsou Ukrajinci přesvědčeni, že Rusku se nedá věřit, protože mu prostě jde o ničení Ukrajiny. O zničení ukrajinské společnosti, identity.
Když se podíváte, jak o Ukrajině referují ruská státní média nebo co píše na sociálních sítích bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv, pro Rusko je to válka za zničení Ukrajiny, protože Rusům zkrátka její existence vadí.
Ukrajinci to chápou, a proto nevěří jakýmkoliv případným slibům nebo návrhům z ruské strany.
Jste autorem knihy o skupině ukrajinských básníků a spisovatelů z 50. a 60. let minulého století, která je nazvaná Zrození disentu: Šedesátníci a tání na Ukrajině. Byli to literáti, kteří se snažili psát a působit v ukrajinštině, snažili se udržovat ukrajinskou kulturu a identitu. Svým způsobem to bylo vlastně pokračování ukrajinského zápasu proti ruské nadvládě z minulosti a zároveň určitý předobraz toho, co se stalo později a co se děje dnes. Snaha Ukrajiny uniknout z ruského područí. Paradoxně to ale vypadá, že ruská agrese vlastně posílila ukrajinskou identitu a ukrajinštinu jako jazyk, protože mnoho Ukrajinců, kteří dříve normálně používali ruštinu, ji zavrhlo jako jazyk okupantů…
Ruský problém s Ukrajinou spočíval v posledních letech právě v tom, že ta země se stávala skutečně více ukrajinskou, a ne jen rusifikovanou, trochu jinou provincií Ruska. Kdyby Ukrajina byla něco jako Bělorusko, tak by na ni Rusko nezaútočilo. Ale právě ukrajinská snaha odtrhnout se od ruského nebo sovětského impéria, její jinakost od Ruska a její zdůrazňování vlastní identity, to vyvolává hněv Moskvy.
Radomyr Mokryk.
A odpovídá skutečnosti tvrzení, že od února 2022 mnoho Ukrajinců přestalo používat ruštinu z politických důvodů?
Nepochybně. V roce 2022 byla velká vlna přechodu na ukrajinštinu, teď už to není moc velké téma. Ale je třeba říci, že už před válkou byla ukrajinština většinovým jazykem, nebyl to žádný mizící jazyk. V zahraničí je někdy mylný dojem, že ukrajinština byla jen jakýmsi doplňkem ruštiny, ale tak tomu nebylo. To, že někteří lidé přestali úplně mluvit rusky, je dáno snahou zdůraznit, že za současné situace se necítí být součástí Ruska v žádném ohledu. Dnes v Oděse nebo Charkově slyšíte na ulici ruštinu mnohem, mnohem méně než, řekněme, třeba před pěti lety.
Odejde ruská posedlost Ukrajinou – ovládat Ukrajinu – s Putinem a jeho lidmi, nebo je Ukrajina prostě odsouzena k jakémusi věčnému boji s Ruskem?
Ta válka není jen Putinova. Jeho chápaní Ukrajiny jako něčeho, co mají Rusové kolonizovat a mít pod kontrolou, to je něco, co je vlastní velké části ruské společnosti. Konec Putinova režimu může přinést určitou nebo částečnou změnu, protože i přes historické sklony k autoritářství má Rusko občas demokratičtější období. Jako, řekněme, to v době prezidenta Borise Jelcina.
Pro Ukrajince jde ale o boj trvající několik století. Boj o to, že Ukrajinci jsou jiní než Rusové, že nejsou Rusové. Ale ruské elity a velká část Rusů to prostě nepřijímají a nechtějí se s tím smířit.
