Sarajevo 1984: Skvělé hry a šílená vzpomínka

Článek si můžete poslechnout v audioverzi.

Den před zahájením her na město zaútočila sněhová bouře. Pamětníci vzpomínají, že byla nejsilnější za posledních 50 let. Ale vzpomínají především na něco jiného. Na obavy, že přívaly sněhu ohrozí zahájení olympiády. A na to, jak do ulic vyrazili vojáci jugoslávské armády, aby město připravili.

Aidu Cerkez její matka vzbudila ve tři ráno, dívaly se spolu z okna. „Lidé ze všech okolních domů nosili vojákům čaj a sušenky,“ říká Aida se slzami v očích. „Nikdy na ten obraz nezapomenu.“

O osm let později vojáci ve stejných uniformách obrátili svoje zbraně proti městu. Proti Aidě Cerkez. Mezi tou nadějí, dojetím, pocitem hrdosti a barbarským obléháním připomínajícím středověk uběhla neuvěřitelně krátká doba.

1984, vzdálená pamětnická doba, jiný svět. Pro většinu lidí nesnadno pochopitelný svět z učebnic dějepisu. Sarajevo bylo hlavním městem Socialistické republiky Bosna a Hercegovina, která byla součástí Jugoslávie. Ta byla spojencem Sovětského svazu, byť výrazně vlažnějším než třeba Československo.

Ani Jugoslávie, ani Sovětský svaz, ani Československo už neexistují.

Pro mnoho lidí to jsou ale ty méně podstatné věci. Mark Zuckerberg se v době sarajevské olympiády ještě ani nenarodil, neexistovaly sociální sítě ani internet. Mobily velikosti cihly byly jen pro vyvolené. Mick Jagger měl 41, chlapík v nejlepších letech…

V roce 1984 toho mělo Sarajevo už hodně za sebou z ještě mnohem dávnějších a nepřístupnějších časů. Ne, nebudeme suplovat ten školský dějepis, ale stojí za připomenutí, že je to Balkán. Dlouhodobě nestabilní region, ve kterém se střetávaly zájmy velmocí – Turecka, Ruska, Británie, Rakouska, Francie… Region plný napětí mezi etniky a náboženstvími. Střetávalo se tu pravoslaví s katolictvím a islámem. Sarajevo si vysloužilo přezdívku „evropský Jeruzalém“. Ten ostatně také není právě poklidným městem.

Vše se to projevilo v roce 1914. Událost, s níž si Sarajevo lidé spojovali nejčastěji – atentát na rakouského následníka trůnu. Faktický začátek první světové války.

Druhá světová válka. V roce 1941 německá armáda Sarajevo masivně bombardovala a posléze obsadila. Město se stalo součástí nově vytvořeného Chorvatska a začali v něm řádit chorvatští nacisti – ustašovci. V táborech smrti skončila většina sarajevských Židů. Ustašovci zatýkali, mučili a popravovali sarajevské Srby. Významný vklad do pozdější nenávisti.

Po válce zažilo Sarajevo rozmach. Jugoslávská vláda tady mohutně investovala, Sarajevo rostlo a zdálo se, že Bosňáci, Chorvati a Srbové tady mohou žít společně. Zázrak? Měla ho stvrdit olympiáda. Smělý plán, který měl ukázat, čeho je schopno takové relativně malé město s pohnutou historií.

Byly to první zimní olympijské hry v „komunistické“ zemi. Byla to olympiáda, která následovala po letních hrách v Moskvě, které Západ bojkotoval kvůli sovětské válce v Afghánistánu. A byla to olympiáda, která předcházela té letní v Los Angeles, o níž se předpokládalo, že ji bude jako odvetu bojkotovat Východ.

Trochu zmatek? Nevadí, je to ten jiný svět z učebnic dějepisu. Byla studená válka a ještě existoval Sovětský svaz a existovala Jugoslávie. Důležité je to, že olympiádu v Sarajevu nebojkotoval nikdo, že ji politické napětí nepoznamenalo, že to byl velký úspěch.

Ta olympiáda vypadala spíš jako gesto dobré vůle, symbol smíření, možnost spolupráce. V mnohém byla opravdu výjimečná. A především obyvatelé Sarajeva tou olympiádou žili, chtěli ji. V době příprav olympiády vyhlásilo město referendum ohledně financování her. Zúčastnilo se ho 89 % voličů a 96 % z nich hlasovalo pro to, aby se každý výdělečný Sarajevan vzdal po dobu čtyř let 2 % svého platu ve prospěch financování her. A olympiáda byla nakonec, na rozdíl od mnoha jiných, ekonomicky úspěšná – vydělala deset milionů dolarů.

Ale to nebylo to hlavní. „Krása těch her spočívala v tom, že to bylo malé sevřené společenství,“ vzpomíná Phil Mahre, který v Sarajevu vyhrál slalom a účastnil se i několika dalších olympiád. „Pravděpodobně už nikdy nebude taková olympiáda.“

A jediný jugoslávský medailista lyžař Jure Franko dodává: „To místo nás všechny pobláznilo. Celá země držela pohromadě.“

Olympiáda přinesla i mimořádné sportovní příběhy. Tak například citovaný Phil Mahre zvítězil ve slalomu před svým dvojčetem Stevem. Nebo: Krasobruslaři Jayne Torvillová a Christopher Dean předvedli tanec, za který jako jediní v dějinách krasobruslení dostali od všech rozhodčích nejvyšší známku. Ale i v tom to byl jiný svět, už dlouho se hodnotí jinak.

Pamatujete?

Byla to mimořádně vydařená olympiáda. A celá země držela pohromadě.

Svět se změnil. Sovětský svaz se drolil. I Jugoslávie přestala držet pohromadě. Na povrch se začaly dostávat po desetiletí potlačovaná nenávist a nacionalismus. A nespokojenost s komunistickou politikou. V Jugoslávii z toho byla válka. Uprostřed Evropy. Nikdo ji nečekal, nikdo si ji nepřál. A nikdo ji neuměl zastavit.

Osm let po triumfu nadějeplné olympiády obsadila Sarajevo srbsko-jugoslávská armáda. Srbsko nesouhlasilo s tím, že Bosna a Hercegovina bude samostatnou republikou. Válka v bývalé Jugoslávii byla mnohem složitější, měla mnoho rovin, ale na to tady nemáme prostor. Zajímá nás Sarajevo.

Obléhání Sarajeva začalo 5. dubna 1992. Trvalo skoro čtyři roky. Byla to nejdelší blokáda města v moderní historii.

Haris Pasovič vzpomíná: „Byli jsme první reality show moderní doby. Diváci po celém světě mohli sledovat, jak jsou lidé v Sarajevu zabíjeni, jak umírají hlady, jak musí chodit několik kilometrů, aby sehnali vodu.“

Ne, sociální sítě, internet ani mobily ještě nefungovaly. Ale v Sarajevu byly desítky válečných zpravodajů světových médií. A zprostředkovali světu tuhle středověkou reality show uprostřed Evropy 20. století.

Je to jeden ze symbolů olympiády a následného ničení. Hotel Holiday Inn, který byl postaven rok před olympiádou jako důstojné místo pro pobyt prominentních hostů. Po začátku obléhání města se stal „pevností“, v níž pracovali novináři. Mnohokrát byl bombardován, nikdy nebyl zničen.

Pamětníci vzpomínají, že v průběhu obléhání byla v hotelu roztříštěna všechna skla. Nebo, že granát proletěl skrz několik pokojů a schodiště, aniž by kohokoli zranil. A vzpomínají na absurdní atmosféru: Vyjdeš ven, vidíš zabíjení a smrt. Vrátíš se do hotelu a spolu s kolegy tam popíjíš kávu. Ano, při s víčkách, elektřina nefunguje, ale obsluhuje tě číšník v předepsaném obleku.

Fotograf Paul Lowe, který pracoval pro agenturu Magnum, vzpomíná: „Bylo to, jako byste se pohybovali v paralelních světech. Jako ve filmu Casablanca. Válečný hotel.“

V legendárním filmu Casablanca zní věta: „We will always have Paris.“ Nejde tady o další pamětnický exkurz nebo recenzi, můžeme to prostě shrnout tak, že máme navždy nějaké prožitky, emoce, hodnoty… I v době války.

We will always have Sarajevo.

Z historie jednoho hotelu:

Mnoho z olympijských staveb bylo při obléhání a bombardování Sarajeva zničeno. Některé byly později rekonstruovány, jiné zůstávají pomníky války.

Jeden ze silných příběhů se pojí se skokanskými můstky. Betonové pódium sloužilo během olympiády jako místo pro slavnostní předávání medailí. Během srbské okupace to bylo popraviště.

We will always have Sarajevo. Ať chceme, nebo nechceme.