Článek
O šokujícím a otevřeně agresivním pokusu amerického prezidenta Donalda Trumpa tlačit na Dánsko – a tím i na celou Evropu – aby souhlasily s převzetím Grónska Spojenými státy, se napsalo už hodně. Mnozí komentátoři kvůli tomu tvrdí, že Trumpovy kroky trvale poškodily transatlantické spojenectví Západu.
Jen málokdo se ale ohlédl na sovětský precedent, který možná nabízí nejlepší vodítko k pochopení toho, jak může vypadat poslední období úpadku supervelmoci, jež se snaží udržet dominanci.
V jistém smyslu se rozpad „americky“ vedeného pořádku pečlivě a usilovně budovaného celé dekády po druhé světové válce, odehrává rychleji a překvapivěji – a navíc zbytečněji – než tomu bylo u sovětského impéria. Během několika dní na letošním Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu, během kterých Trump předváděl šokující projevy plné velikášství a arogance, USA dostaly jasnou výtku od Kanady, svého nejbližšího spojence, a zároveň Trumpovy požadavky ohledně Grónska odmítla aktivnější Evropa.
Člověk může cítit odpor vůči Sovětskému svazu za potlačení Pražského jara v roce 1968, ale nelze přehlížet, jak vážné byly ideologické důsledky. Moskva se oprávněně obávala, že pokud by Čechoslováci dokázali prosadit to, co nazývali „socialismus s lidskou tváří“ – možnost veřejně vyjadřovat názory, mít svobodný tisk a fungovat v ekonomice s nezávislejšími odbory – pak by sovětští spojenci, a nakonec i samotný Sovětský svaz, mohli být „nakaženi“ novými právy.
Hrozby Ruskem, pak pozvánka do Rady míru
Horší je, že se podobná historie dnes opakuje spíš jako tragická fraška. I když odpudivá, tak hrozba ideologické „nákazy“ z českého povstání tehdy byla pro Sověty logickým důvodem pro zásah, zatímco Trumpovy pohnutky ohledně Grónska působí jen zmateně a nelogicky.
Sovětský vůdce Leonid Brežněv si hořce stěžoval českému protějšku Alexandru Dubčekovi na „pomlouvačné výlevy“ českého lidu proti Sovětskému svazu. Ale v Davosu všechny výlevy přicházely od samotného vůdce aliance. Trump vystupoval nátlakově vůči evropským spojencům USA a varoval je, že jejich největší hrozbou je migrace z neevropských zemí (a přitom nechával stranou, že Rusko, bývalá supervelmoc, vede v Evropě mimořádně nákladnou a brutální válku o rozšíření území).
Trump tvrdil, že musí „vlastnit“ Grónsko, aby posílil obranu NATO, a tím i Západu – i přesto, že zároveň činí kroky, které oslabují závazky USA k vojenské ochraně Evropy.
Aby podpořil své požadavky ohledně Grónska, Trump opakovaně vyzdvihoval hrozby, které pro Západ představuje Rusko, a přitom ho zároveň pozval do své nejasné „Rady míru“ – organizace, do které se postupně odmítly zapojit všechny evropské demokracie.
Druhou velkou hrozbu, kterou Trump zmiňoval, byla samozřejmě Čína. Ale svou vlastní hlubokou nerozhodností vůči demokratickému vládnutí a šokujícími opakovanými tvrzeními, že fosilní paliva jsou klíčem k budoucí prosperitě Západu, podkopal všechny smysluplné nároky, které by na toto téma mohl mít. Mezitím (jak ví každý Evropan, ale už i například nejlepší němečtí výrobci automobilů) Čína vede v mnoha skutečných průmyslových odvětvích budoucnosti – například v elektromobilech, pokročilých bateriích a obnovitelných zdrojích energie.
Najde si Evropa novou cestu?
Není jasné, jak se bude dál vyvíjet budoucnost Západu. Co se však zdá jisté, je to, že transatlantický projekt, který začal před půl tisíciletím – převozem milionů Afričanů do Nového světa, což umožnilo a podpořilo osidlování kontinentu evropskými migranty – vstupuje po 80 letech amerického vedení na nejistou novou cestu. V důsledku hlubokých ran, které Trumpova geopolitická pochybení způsobila kdysi zdravým politickým a ekonomickým vztahům spojujícím lidi na obou březích Severního Atlantiku, panuje téměř všude nejistota.
Ve městech, která moje rodina navštívila v roce 1968, Evropané se hromadně stavěli na protest proti invazi do Československa. Proti Trumpovu pokusu získat Grónsko se ale postavili sami evropští lídři. Po jedné Trumpově urážce za druhou se zdá, že konečně pochopili, že Spojené státy, na které se kdysi spolehli v oblasti vojenského, ekonomického a politického vedení, zmizely a pravděpodobně se už nikdy úplně nevrátí.
Dokáže Evropa najít vůli a prostředky, aby vybudovala dostatečně silnou bezpečnostní strukturu, která ji ochrání před pokračujícími útoky Ruska i pomstychtivého Trumpa?
Přežijí evropské demokracie svůdnou pravicovou vlnu, která se šíří po velké části kontinentu a kterou – každým svým způsobem – podporují jak Rusko, tak Trumpova administrativa?
Vtáhne Čína svět do ještě většího návratu k archaickým mocenským hrám tím, že se bude inspirovat Trumpovým příkladem a nárokovat si „správnou“ nadvládu na své polokouli? Pokud ano, válka o kontrolu Tchaj-wanu by zničila bezpečnostní architekturu Asie a přímo zpochybnila moc USA ve světě – bez ohledu na to, zda Washington ostrov brání.
Budou takzvané střední mocnosti vedené například Kanadou schopné chopit se kormidla a uklidit rozpadající se globální pořádek, jak naznačil kanadský premiér Mark Carney v Davosu? Nebo dokáží vytvořit jen malé, ad hoc a dočasné koalice, které budou sotva stíhat reagovat na sled událostí?
A nakonec – podaří se desítkám zemí globálního Jihu, kde se stále více soustřeďuje světová populace, najít si ekonomickou cestu kupředu uprostřed chaosu, šířící se války a bezbřehých vojenských výdajů? To rozhodně nelze brát jen jako okrajovou otázku, zvlášť s ohledem na rostoucí skoupost bohatého světa vůči hospodářské pomoci a odmítání globální migrace.
V roce 2017 čínský prezident Si Ťin-pching hovořil o nástupu nové éry „velkých změn, jaké svět nezažil za sto let“. Měl přitom patrně na mysli posilování vztahů Číny s Ruskem a relativní úpadek Západu.
Tehdy se mi to zdálo příliš namyšlené, ale vzhledem k úpadku amerického vedení a chaosu, který by mohl vyvolat, dnes porovnání s předchozími obdobími světových válek a velké hospodářské krize už nepůsobí tak nereálně.
Původní text publicisty časopisu Foreign Policy Howarda W. Frenche Seznam Zprávy publikují ve spolupráci a se souhlasem Foreign Policy Magazine. Titulek a mezititulky jsou redakční.
