Srbské žonglování s Ruskem a Západem možná spěje ke konci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Od samého počátku jsme říkali, že nejsme schopni a nemůžeme podporovat ruskou invazi na Ukrajinu,“ uvedl minulý týden Aleksandar Vučić, srbský prezident, v rozhovoru pro americký web Bloomberg, podle kterého jde o podtržení srbského distancu od ruské agrese. „Krym je pro nás Ukrajina, Donbas je Ukrajina – a tak to i zůstane.“

O první výhrady, které Srbsko směrem k jednomu ze svých nejbližších spojenců projevilo, opravdu nešlo. Když Vladimir Putin například koncem září podepsal smlouvy o připojení čtyř ukrajinských regionů k Rusku, kromě západních mocností svůj nesouhlas vyslovila právě i tato balkánská země.

„Ne vždy jásáme nad některými jejich postoji,“ sdělil dále Bloombergu na adresu Ruska Vučič. „Máme tradičně dobré vztahy, neznamená to ale, že podporujeme každé rozhodnutí nebo většinu rozhodnutí, která z Kremlu přicházejí,“ dodal prezident země, která má nyní v plánu pomoci Ukrajině s údržbou energetického systému.

Minulý týden si Vučić na účet přidal ještě další „protiruský“ výstup, tentokrát však o něco konkrétnější. Ruská žoldnéřská skupina známá pod názvem vagnerovci totiž v průběhu měsíce zveřejnila v Srbsku inzerát, ve kterém hledala rekruty pro boj na Ukrajině. To se ale Vučićovi nelíbilo a celý incident gradoval jeho vystoupením ve státní televizi.

„Proč vy z Vagnerovy skupiny vyzýváte kohokoliv ze Srbska, když víte, že je to proti našim pravidlům?“ položil rozzlobeně řečnickou otázku srbský prezident s odkazem na zákony, které brání srbským občanům v zapojení se do zahraničních konfliktů. Pokud se tak někteří po boku bojujících Rusů objevili již dříve, nebylo to s oficiálním povolením.

Mezi Ruskem a Srbskem již po staletí nicméně panuje až bratrské pouto, které stojí na společném slovanském a pravoslavném dědictví. Například v 19. století, v době ruské imperiální politiky, totiž země hrála s kartou, že na Balkáně podporuje právě pravoslavné národy. To u některých zaselo pocit, že Rusko pro ně vždy bylo přítelem a pomohlo jim k nezávislosti.

Toto sentimentální smýšlení se Srbů zřejmě drží i dnes. Podle průzkumu Bělehradského centra bezpečnostní politiky (BCSP) z loňského podzimu totiž 50,5 % tamní společnosti považuje Rusko za nejdůležitějšího partnera země a 65,8 % lidí ho označuje dokonce za nejlepšího přítele Srbska.

V souvislosti s tím je pak dobré připomenout i to, že Srbové se – navzdory opakovaným výzvám – stále nepřipojili k západním sankcím vůči Rusku. Vzhledem k tomu, že Vučić dal minulý týden najevo další nesouhlas v případě Putinových kroků na Ukrajině, se tak nabízí otázka, jak vlastně máme nejnovější slova srbského prezidenta vnímat.

Odpovědí, která vyvrací potenciální rozkol mezi spojenci, je samotný Vučić. „Srbský prezident je člověk, který si nechává všechny dveře otevřené,“ vysvětlila v rozhovoru pro Seznam Zprávy Věra Stojarová, která působí na Masarykově univerzitě v Brně. Odborně se zabývá politicko-bezpečnostní problematikou v regionu Západního Balkánu.

„Bude se tedy i nyní snažit balancovat na všechny strany – jak na stranu Ruska, tak na stranu Evropské unie. Tenhle přístup má ostatně dlouhodobě. Když dnes řekne, že východ Ukrajiny je ukrajinský, neznamená to, že to zítra nepopře,“ dodala politoložka. I když invaze na Ukrajinu vztahem zemí otřásla, konec přátelství se podle ní nekoná.

Žonglovat se vztahy Srbska s východními a západními mocnostmi se Vučićovi daří již řadu let. Připravil si tím půdu pro značnou finanční pomoc z Evropské unie, ale také pro významné obchodní dohody s Čínou nebo Ruskem, které vnímá jako alternativy k západním zemím.

Například ruská ropa a plyn dnes tvoří páteř energetického sektoru jeho státu. Plyn se pro Rusko stal zároveň i pákou, s jejíž pomocí si země už po roce 2008 začala budovat základnu v rámci celého Balkánu. Kromě Srbska je na něm z balkánských států velmi závislé například také Bulharsko či Severní Makedonie.

Stejný rok se pak pod kůži zaryl i Srbsku. Země tehdy totiž poměrně pod cenou prodala svůj naftový průmysl a většinovým vlastníkem společnosti Naftna Industrija Srbije se stala firma Gazprom Neft, která je součástí ruského energetického gigantu Gazprom.

Obchod měl hodnotu více než 450 milionů dolarů a ruská společnost se zavázala investovat do firmy minimálně dalších 600 milionů. Kritici již v té době tvrdili, že cena byla příliš nízká a že Bělehrad tím oplácel Moskvě její diplomatickou podporu ohledně Kosova, které počátkem téhož roku vyhlásilo na Srbsku nezávislost.

„Vučić je takový chameleon, osobně bych mu v mnoha ohledech příliš nevěřila. Stále záleží na tom, co je EU schopna Vučićovi nabídnout, a dokud mu nebude schopna nabídnout plnohodnotné členství v jejích řadách, bude vždy hrát na všechny strany, a to nejenom na Rusko, ale i na Turecko a kamkoliv, kde něco získá,“ uvedla Stojarová.

Na členství v EU čeká Srbsko již několik let, přičemž o kandidátský status země požádala v prosinci 2009 a přiřknut jí byl v březnu 2012. Stejně jako lídři dalších balkánských zemí, které na tom v tomto ohledu nejsou o moc lépe, se ani Vučić na veřejnosti opakovaně neubránil frustraci ze stagnujícího rozšiřování evropského bloku.

Ještě minulý týden prezident prohlašoval, že je „pesimistický“ ohledně brzkého vstupu Srbska do Evropské unie a že jeho země už vlastně z potenciálního členství v Unii moc nadšená není. Aby bylo Srbsko úspěšné, muselo by například normalizovat vztahy s Kosovem a sladit svou zahraniční a obrannou politiku s politikou Bruselu, což by znamenalo třeba i připojení se k sankcím uvaleným na Rusko.

V pondělí však Vučić prohlásil, že například v otázce Kosova je ochoten dojít k určitému kompromisu a že Srbsko by bez členství v EU bylo „ekonomicky a politicky ztraceno“. Nutno však podotknout, že k takovým slovům ho dovedla volba, před kterou ho postavili západní vyjednavači.

Německo s Francií totiž již v minulém roce přišly s návrhem, který apeluje na uklidnění kosovsko-srbských vod, a podle kterého by Bělehrad měl například přestat lobbovat proti členství Kosova v mezinárodních orgánech. Před Vučićem tak ve finále leží volba, zda plán přijmout, nebo čelit důsledkům, které by zemi mohly významně ublížit a zahrnovat by mohly i přerušení přístupových jednání.

V tomto ohledu ale srbský prezident poněkud naráží na vlastní lid. Podle průzkumu organizace CRTA z loňského podzimu by totiž vstup do EU byl sice více než třetině občanů (36 %) lhostejný a 28 % by za něj bylo rádo, 33 % by ale mělo obavy.

Co se pak týče přerušení přístupových jednání s blokem, 43 % obyvatel by takový výsledek příliš neovlivnil.

V případě Kosova pak průzkum z dílny BCSP zjistil, že 45,4 % Srbů dává v zahraniční politice přednost právě této otázce a vnímá ji jako „velmi důležitou“. Že by Srbsko nemělo Kosovo uznat jakožto nezávislý stát, se pak domnívá 52,3 % dotázaných.

Také zde pak u veřejnosti získává důležité body právě Rusko, které zemi ujišťuje, že je připraveno jí nabídnout záruku, že Kosovo plné mezinárodní uznání nikdy nezíská. Pro srbskou vládu je za takových podmínek proto velmi obtížné podnikat protiruské kroky, neboť si nemůže dovolit vypadat jako méně horlivý zastánce územní celistvosti než Kreml.

I přes tyto nepříliš příznivé vyhlídky je Vučić podle politoložky Stojarové jediným srbským politikem, který je v dnešní době lidem schopen předložit členství v Evropské unii výměnou za Kosovo jako dobrý krok.

„Stále si myslím, že pokud by Evropská unie řekla ‚Aleksandare Vučići, zítra vás přijmeme do Evropské unie, prodejte to svým voličům s tím, že se zbavujete Kosova‘, tak Aleksandar Vučić to dokáže,“ vysvětlila odbornice. „Jako nedemokratický státník je asi jediný, kdo by to svým voličům byl schopen prodat – už jen proto, že má přístup k médiím, jaký má, a demokracie v Srbsku je na tom tak špatně, jak je.“

Že se většina srbské veřejnosti cítí být Západem zrazena, opuštěna a neakceptována, není nic nového. Důvodem jsou zejména hořké vzpomínky na 90. léta, kdy došlo k bombardování Srbska silami NATO, které zapříčinilo, že v Srbech zakořenila averze vůči západním státům. Lidé si pak začali hledat alternativy k nim a jednou z nich bylo i Rusko.

To se odráží třeba i v názorech srbské společnosti na aktuální situaci na Ukrajině. Průzkum organizace CRTA totiž ukázal také to, že 64 % Srbů viní z rozpoutání války Západ, zejména Spojené státy, a jen 15 % ukázalo prstem na Rusko. Více než polovině dotázaných je pak v rámci konfliktu bližší postoj Rusů, a Srbsko by tak s nimi mělo udržovat dobré vztahy i za cenu toho, že přijde o členství v EU.

Pokud jde o ukončení války na Ukrajině, 35 % Srbů se domnívá, že by se Ukrajina měla vzdát částí svého území, které v současnosti kontroluje Rusko.

„Ruský narativ má na Srby uklidňující účinek, protože posiluje většinové přesvědčení, že nejsou viníky, ale oběťmi válek v 90. letech a že nejsou ‚na světě úplně sami‘, jak mají často tendenci se cítit,“ píší autoři průzkumu z BCSP v doprovodném textu výsledků.

Při utváření veřejného mínění o rusko-ukrajinské válce v postkoloniálním kontextu podle nich nejspíše hraje roli citlivost na zahraniční hrozby vůči územní celistvosti států. Je ovšem zajímavé, že právě v Srbsku, navzdory zkušenosti s kosovskou válkou z roku 1999 a následným vyhlášením nezávislosti Kosova, tomu tak není.

Dnešní situace tak vůbec nevypadá přívětivě jak pro celý Západ, tak jmenovitě i pro EU. Podle expertů z Bělehradského centra bezpečnostní politiky by se proto blok měl pokusit znovu získat pozici významného hráče v srbském veřejném mínění pomocí mediální kampaně a kampaně veřejné diplomacie zaměřené na posílení demokracie v Srbsku.

Kampaň by však neměla být založena na potlačování proruského narativu, jelikož na takový postup je již pozdě a Moskva by danou strategii mohla využít k obvinění EU z politiky nátlaku. EU by místo toho měla spíše propagovat sebe samu jako projekt založený na hodnotách, který může srbským občanům přinést prosperitu a spořádanější život.

Srbsko je navíc klíčovým hráčem v balkánské oblasti, a to pro všechny „výbušné“ země – ať už jde o Kosovo nebo Bosnu a Hercegovinu, která je v těsné blízkosti Chorvatska, člena Evropské unie. Pro tu je tak nutné mít Srbsko jakožto tamního nejsilnějšího hráče na své straně.

Balkán je ale potřeba bedlivě sledovat i v širším měřítku. Leží totiž velmi blízko k Evropské unii a nelze ho považovat za stabilní region. „Pokud by se mezinárodní síly z Balkánu stáhly, nikdo vám nezaručí, že tam zítra nebude válka,“ varovala na závěr rozhovoru politoložka Stojarová.

„Stále je tu ale dilema, jestli podporovat stabilitu, což chceme, jelikož chceme mír, ale na druhé straně se bavíme s člověkem (prezidentem Vučićem, pozn. red.), který vládne nedemokraticky, což v Evropské unii nechceme. Jednoho Orbána už tu totiž máme,“ dodala odbornice. „Balkánský region je potřeba ohlídat, protože v opačném případě budeme mít válku za dveřmi.“