Hlavní obsah

Z přepadení banky se stala party. A známá „diagnóza“ byla na světě

Foto: Profimedia.cz

28. srpen 1973. Pětice policistů v plynových maskách odvádí Jana Olssona.

Reklama

„Party začíná!“ zvolal muž. Vytáhl samopal a vyslal několik výstřelů do stropu. Na zem položil rádio a pustil rock. Začalo přepadení stockholmské banky, 23. srpna 1973. Drama, které zrodilo „stockholmský syndrom“.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jan Olsson (1941) nebyl mezi zločinci žádná hvězda. Měl už za sebou pár let ve vězení, měl kontakty, uměl si obstarat samopal, uměl z vězení utéct. Ale chtěl víc. Když přepadl banku v centru Stockholmu, zdálo se, že je to jen dezorientovaný zfetovaný blázen se samopalem. Proč si nevzal peníze a neutekl?

Chodil po hale banky, pouštěl rock, křičel, dokonce postřelil policistu, který se s ním snažil vyjednávat. Pak bylo jasněji: Stanovil tři požadavky. Policisté přistaví před budovu banky automobil Ford Mustang, dají mu tři miliony švédských korun a především propustí z vězení Clarka Olofssona a dovezou ho do banky. Clark Oloffson byl jeho idol.

Byl to nejslavnější švédský zločinec, charismatický inteligentní frajer – a také násilník a zloděj. A Jan Olsson se rozhodl, že ho dostane z vězení. Už to jednou zkusil, tehdy to nevyšlo. Olsson se pokusil dynamitem vyhodit do vzduchu vězeňskou zeď. Byl to špatný plán. Olsson byl tak trochu loser. A snažil se to napravit.

Nakráčel se samopalem do banky. Party začíná!

Ví někdo, co je to za party?

Není třeba zacházet do detailů, důležité je, že Olsson a Oloffson zůstali druhý den uvnitř banky se čtyřmi rukojmími, třemi ženami a jedním mužem. Banka byla obklíčena policií a médii, celé Švédsko sledovalo drama v podstatě v přímém přenosu. Únosci přes telefon komunikovali s novináři.

Druhý den po přepadení citoval deník New York Times Jana Olssona: „Za celý ten zmatek může policie. Jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem šel do banky. Ano, byla to loupež, ale to je moje práce. A pak tam vpadnou dva policisti a míří na mě zbraněmi, samozřejmě, že jsem střílel.“

Začínalo to vypadat bizarně. A bezvýchodně. Navíc se to odehrávalo ve Švédsku. Pověst země jako nejšťastnější demokracie na světě se už sice začínala trochu drolit, ale pořád měla svoje opodstatnění. Přes 40 let vládnoucí sociální demokracie vytvořila sociální stát, a navíc velmi bohatý stát, jeden z nejbohatších na světě. Premiér Olof Palme byl vzdělaný charismatický politik, který byl srovnáván s J. F. Kennedym. Zázračné tenisové dítě Björn Borg se poprvé dostal do čtvrfinále Wimbledonu, vznikla skupina ABBA a svět dobývaly filmy Ingmara Bergmana.

Byla to šťastná, bezpečná, mírumilovná země. A najednou tady pobíhá nějaký feťák se samopalem a drží v šachu nejenom čtyři rukojmí, ale i policii a vládu? Co to znamená?

Těžko říci, jestli v tom měli jasněji Jan Olsson a Clark Oloffson. Jan Olsson si snad už cíl splnil. Dostal svého obdivovaného kamaráda z vězení a zapletl ho do své vlastní loupeže. Jel na vlně nadšení a amfetaminů. Clark Oloffson do toho podle pozdějších svědectví šel po dohodě s policií, aby dohlédl na bezpečí rukojmích. Ale byl to velmi nespolehlivý člověk, pro kterého policisté nebyli právě nejoblíbenější partneři. Možná si především chtěl užít nějaké vzrušení mimo vězení.

Foto: Wikimedia Commons

Clark Oloffson v roce 1967 v typické situaci: Za jednu ruku ho drží přítelkyně, za druhou policista.

Mohlo tohle dopadnout dobře? Mohl si snad kultivovaný socialistický premiér dovolit poslat do banky ozbrojené komando a riskovat životy rukojmích? Mohl si dovolit ustoupit zločincům? Ostatně, termín voleb se blížil, zbývaly už jen tři týdny.

Tak jak s touhle party?

Syndrom

Vyjednávání se vleklo. Rukojmí trávila s únosci už několik dnů. A zejména jedna z dívek, Kristin Enmark, začala kritizovat postup policie a úřadů. Po telefonu mluvila i s premiérem Palmem. Řekla mu: „Bojíme se víc policie než těch dvou kluků. Povídáme si a věřte, nebo nevěřte, máme se tady docela dobře. Proč nenecháte ty muže nasednout do auta a odjet? Pojedeme s nimi.“

Na základě takových výroků později kriminalisté a psychologové zkonstruovali novou kategorii: Původně to byl „Norrmalstorm syndrom“, podle názvu přepadené banky. Později se stal světově známý jako „stockholmský syndrom“.

Oč jde? Podle odborníků rukojmí navážou ponížený přátelský vztah se svými únosci. Jsou v zoufalé situaci, každá drobná radost je obrovskou úlevou. A tu jim může poskytnout právě jen únosce – rozvázat ruce, uvolnit roubík, usmát se, pustit hudbu, pohladit. Navíc – únosce je jediná jistota.

Je to paradoxní: Únosce dostal rukojmí do zcela absurdní situace. Nicméně nyní představuje jedinou jistotu v nejistém světě. Chaos se stal řádem. A vnější řád přestal existovat. Je příliš vzdálený. Nezřetelný.

Je to svůdná interpretace, která se stala velmi populární. Možná je to ale také jen výmluva. Řada odborníků v posledních desetiletích mluví o stockholmském syndromu jako o mýtu. Zjednodušeně řečeno: Civilizovaná společnost si nechce připustit hned dvojnásobné selhání: Nedokázala ochránit svoje členy před bandity. A ještě by měla přihlížet tomu, že se jim ti zločinci líbí?

Ne, to musí být psychiatrická diagnóza.

Clark

Clark Oloffson (1947) byl tou dobou nejslavnější švédský zločinec. Snad srovnatelná celebrita s Björnem Borgem a skupinou ABBA. Byl proslulý svou inteligencí a byl to velmi přitažlivý muž. Ostatně ve vězení vystudoval žurnalistiku. Kolega.

Dětství měl klasické. Otec násilník, matka alkoholička. Otec brzy zmizel, matka skončila v psychiatrické léčebně, jejich děti v pěstounské péči. Clark zfalšoval matčin podpis, aby mohl z pěstounské rodiny odejít. Ve čtrnácti začal pracovat na lodi, do patnácti poznal Japonsko i Jižní Ameriku. V šestnácti skončil pro drobné krádeže v polepšovně.

A pak už začala jeho slavná éra. S několika kamarády ukradl zeleninu ze zahrady tehdejšího švédského premiéra. To byl jen takový provokativní začátek. Proslulost získal po nevydařené loupeži v obchodě s potřebami pro cyklisty, při které jeho komplic zastřelil policistu. Oloffson unikal policii několik týdnů. Hrál si. Šel třeba do kina, nechal se poznat, včas zmizel, ukryl se a bavil se tím, jak na místo přijely policejní vozy se zapnutými sirénami a policisté ho zoufale hledají.

Ano, nakonec ho dostali. Většinu dospělého života strávil za mřížemi, ale také mnohokrát z vězení utekl.

Společnost Netflix vyrobila v roce 2022 minisérii Clark inspirovanou životem Clarka Oloffsona. Je to drama, komedie, faktů se drží jen v určité míře. Navazuje na klasický obraz sympatických zločinců typu Bonnie a Clyde nebo Butch Cassidy a Sundance Kid.

A je to také svérázná interpretace „stockholmského syndromu“.

Syndrom?

Janu Ollofsonovi docházejí síly. A prášky. Přecenil se. Party začala skvěle, ale kam to směřuje? Už kolikátý den jsou zavřeni s rukojmími v bankovním trezoru. A policie taktizuje. V téhle chvíli přináší Clark rádio a pouští hudbu.

Je to hezký chlapík, vypadá jako hipík, má krásný úsměv. Vyzývá rukojmí, aby si s ním zatancovali. Po chvíli všichni tancují. Je tam skvělá atmosféra, nikdo se nikomu nesměje, že třeba není právě skvělý tanečník.

To je scéna ze seriálu Clark. V bance to velmi pravděpodobně přesně takhle nevypadalo. Nicméně je to zajímavý provokativní obraz. „Stockholmský syndrom“ se tady mění ve večírek lidí, kteří nedůvěřují vnějšímu světu. Začínají tu platit jiná kritéria morálky a spravedlnosti, než jaká reprezentuje policie, soudy, premiér nebo banky.

Důležité jsou dva motivy. Na prvním místě ten praktický. Unesení lidé se báli toho, že policie je obětuje. Že prostě půjde do akce podle teze, že s „teroristy se nevyjednává“. V tomto ohledu se s únosci cítili bezpečnější, dokud se vyjednává, nejde o život. Tak to vyjádřila Kristina Enmark: Raději pojedeme v autě se sympatickým únoscem, než se necháme rozstřílet policejním komandem.

A za druhé je tu protest, vytržení z každodennosti. Možná prožíváme mejdan, jaký jsme nikdy neprožili ani o něm nesnili. Možná je lepší tady tancovat s krásným zločincem než se vzdát policii. Co myslíte?

Syndrom jako výmluva

Abychom si rozuměli, autor tohoto textu ani v nejmenším neobhajuje a neheroizuje unášení a týrání lidí. Jde o jiné téma: Jaký smysl má kategorie „stockholmský syndrom“? Je to diagnóza, metafora, výmluva?

Rok po přepadení stockholmské banky se koncept stal celosvětově proslulým kvůli vnučce miliardáře a mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta. Patty Hearst byla unesena členy levicové teroristické organizace SLA. Později se stala členkou organizace, podílela se na jejích akcích, mimo jiné přepadání bank. Další „Bonnie a Clyde“.

Byla dopadena a souzena. Její právníci postavili obhajobu na „stockholmském syndromu“ – během zajetí musela čelit „brainwashingu“ (vymývání mozků), neměla šanci udržet si odstup od svých únosců.

Mezi kritiky „stockholmského syndromu“ patří uznávaný kanadský psychiatr Allan Wade, který téma probíral i s Kristin Enmark. Podle něj je to klišé. Pojem se stal samozřejmou výbavou médií, ale nemá oporu v seriózní psychiatrii a psychologii.

Na mezinárodním kongresu v roce 2015 to Wade zformuloval jednoznačně ve své přednášce „Stockholmský syndrom“ jako mýtus. Koncept vytvořil Nils Bejerot, policista a psycholog, který zodpovídal za konečnou policejní akci proti únoscům. Kristin Enmark ho později v rozhovoru pro švédský rozhlas obvinila, že riskoval životy rukojmích.

Její slova potvrdil i jeden z policejních důstojníku, s nimiž Wade také mluvil: „Policejní akce byla naprosto chaotická a nebezpečná. Je čirý zázrak, že nikdo nezemřel,“ řekl policista.

Wadeův závěr: Nils Bejerot vymyslel „stockholmský syndrom“ aby umlčel nepohodlnou svědkyni Kristin Enmark. Její slova jsou slovy nemocné ženy. Nelze je brát vážně, respektive – nelze je brát jinak než jako materiál pro psychiatrický výzkum. Její kritika policie a vlády je tedy samozřejmě zcela pomýlená.

V obecnější poloze Wade říká, že „stockholmský syndrom“ je příliš jednoduchá a alibistická odpověď na složitou otázku. A podobný přístup platí i pro oběti jiných životních traumat – třeba pro oběti domácího násilí. Moderní věda a úřady si navykly příliš často kolem sebe vidět „syndrom“, jasnou kategorii, nemoc, zobecňující pojem. Konkrétním obětem, tak berou jejich jedinečnost.

Syndromům není třeba příliš naslouchat. Víme předem, co jsou zač.

Kristin

Šestý den po přepadení banky se policie odhodlala k akci. Jan Olsson vyhrožoval, že jestli policisté zaútočí a použijí plyn, zastřelí rukojmí. Vzali to riziko na sebe. Otvorem ve stropu pustili do úkrytu únosců slzný plyn. A ti se okamžitě vzdali.

Jan Olsson později vysvětloval, že „bylo těžké je zabít“, když už se tak dobře poznali. Něco jako „stockholmský syndrom“ únosce.

Jan Olsson dostal za přepadení banky a držení rukojmích 10 let. Po propuštění z vězení se oženil a s manželkou a synem žili v Thajsku. Vedli tam supermarket. Po návratu do Švédska pracoval jako automechanik, nyní je v důchodu.

Clark Oloffson se dvakrát oženil, poprvé ve vězení. Má šest dětí. A až do roku 2018 trávil většinu času ve vězení – od krádeží zeleniny a loupeží se přeorientoval na pašování drog.

Když policisté 28. srpna zaútočili slzným plynem na úkryt únosců, loučili se s nimi rukojmí polibky a stisky rukou. Kristin Enmark na policisty křičela:„Neubližujte jim, chovali se k nám hezky!“ A Clarkovi stačila říct: „Uvidíme se.“

V době, kdy Clark nebyl ve vězení, se opravdu vídali. Zůstali přáteli.

Reklama

Doporučované