Článek
Maďary pronásleduje historie. Málokterý jiný národ si z posledního století své existence nese ve své kolektivní identitě tolik křivd – dvě prohrané světové války, komunistická nadvláda, Sověty krvavě potlačené národní povstání…
Všechny tyto události se dodnes podstatnou měrou promítají do maďarské společnosti. Zejména vzpomínka – respektive její interpretace, jelikož reální pamětníci už nežijí - na Trianonskou mírovou smlouvu z roku 1920 má mezi Maďary zcela výsadní postavení. Různé průzkumy z posledních let ukazují, že přes 90 % tamní společnosti považuje vypořádání s Maďarskem po první světové válce za „nespravedlivé a nepřiměřené“.
Smlouvu Budapešti vnutili vítězní spojenci a v jejím důsledku Maďarsko přišlo o dvě třetiny území a polovinu obyvatel. Tehdy se dotkla snad každé maďarské rodiny.
Rány, které jsou i po více než sto letech stále živé, jsou v dnešním Maďarsku úrodnou půdou pro silné národní cítění celé společnosti – pozitivně v podobě vlastenectví, ale i negativně coby silný nacionalismus.
Pro nacionalistické populisty, kteří se chtějí prezentovat jako ochránci národa, je „trianonský komplex“, jakožto i další maďarské historické křivdy, svým způsobem užitečný. A v posledních letech toto téma nikdo nedokázal zvednout lépe než vládnoucí strana Fidesz premiéra Viktora Orbána.
Maďarská historie a související vztah s okolními státy hraje důležitou roli i před letošními dubnovými volbami, kde bude Orbán hrát o další čtyři roky ve funkci, kterou nepřetržitě drží již posledních 16 let. Témata začíná zvedat i jeho konkurent Péter Magyar, který - pokud chce vyhrát – potřebuje oslovit i část nacionalistických voličů. Ostatně v Panonské nížině to nejde jinak.
„Velké Maďarsko“
Zabývat se historií má rozhodně i v dnešní době velký význam. V Maďarsku například utváří podstatnou část národního vztahu k sousední Ukrajině. Ta totiž ovládá území Podkarpatské Rusi či, jak ji známe dnes, Zakarpatskou oblast. Trianonská smlouva ji před více než sto lety přisoudila tehdejšímu Československu, následně byla odstoupena Sovětskému svazu, aby se po jeho rozpadu stala součástí právě Ukrajiny. Přesná data neexistují, ale dodnes v regionu žije asi 15 % Maďarů.
Budapešť je ve vztahu k nim velmi protektivní. Hlasitě například protestovala, když Kyjev v roce 2017 přijal zákon o vzdělávání, jehož důležitým nástrojem byla i jazyková politika. Norma stanovila, že ukrajinština je hlavním vyučovacím jazykem ve školách. Podobných příkladů bychom však našli několik – vesměs se všechny týkají jazykových práv v předpisech, které však Ukrajina přijímá kvůli rusky mluvící menšině na východě země.
Napětí kolem Maďarů, kteří naopak žijí na západě Ukrajiny, se ještě eskalovalo po začátku ruské agrese na východoevropskou zemi. Budapešť se ozvala, že Maďaři ze Zakarpatí jsou nepřiměřeně mobilizováni.
Maďarsko a válka na Ukrajině
Vztah k Ukrajině patří v Maďarsku mezi nejdůležitější volební témata. Mezi Maďary je velmi neoblíbený zejména prezident Volodymyr Zelenskyj, negativní názor na něj podle průzkumů mají asi dvě třetiny společnosti.
Prezident válčící země tento postoj na začátku března sám ještě eskaloval, když prohlásil, že by mohl ukrajinským vojákům sdělit adresu „určité osoby“. Ti „jí zavolají a budou s ní hovořit jazykem, kterému rozumí“, sdělil Zelenskyj. V Budapešti to bylo široce interpretováno jako narážka na maďarského premiéra Viktora Orbána. Výhrůžky odmítají čtyři pětiny Maďarů.
Budapešť je jednou z evropských zemí, která není pevně na straně země, která byla v únoru 2022 napadena Ruskem. Maďarská politická elita naopak udržuje silné vazby na Moskvu.
Podle hungaristky Evy Irmanové však tento postoj nelze aplikovat na celou společnost. „Rusko nebylo pro Maďary nikdy přítelem. Chladný vztah k Rusku sahá už do 19. století a pozdější vývoj ho jen potvrdil. Nejde jen o rok 1956, i po druhé světové válce byla Rudá armáda v Maďarsku – na rozdíl od českých zemí, kde část společnosti Rusy oslavovala jako osvoboditele – vnímána hned jako okupační vojsko,“ říká s tím, že vazby na Kreml jsou motivované ekonomicky a pragmaticky, nikoli ideologicky.
Když však mluvíme o protestech Budapešti, měli bychom být přesnější – na mysli máme establishment Fideszu. Orbán na nacionalistické tendence Maďarů a sentiment spojený s Trianonem apeluje stále. Téma si dokázal v podstatě monopolizovat.
K zásadnímu zlomu podle pozorovatelů došlo v prosinci 2004, kdy levicově-liberální koalice vedená premiérem Ferencem Gyurcsánym ze Socialistické strany vyzvala voliče, aby hlasovali proti v referendu, které by udělilo maďarské občanství osobám žijícím mimo dnešní hranice státu, zejména v oblasti tzv. „velkého Maďarska“. Termín značí celé historické území Uherského království, o jehož většinovou část Budapešť přišla právě v důsledku Trianonské smlouvy.
„Za nespravedlivé je dodnes považováno především to, že zhruba třetina maďarského obyvatelstva zůstala v zahraničí. Mluví se sice o právu národů na sebeurčení a tak dále, to jsou krásné principy, ale nakonec se hranice stanovovaly politicky a strategicky tak, aby vyhovovaly dohodovým zemím a jejich spojencům,“ říká historička a hungaristka Eva Irmanová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Dnes tak více než dva miliony Maďarů žijí na územích dalších nezávislých států - Rakouska, Slovenska, Rumunska, Chorvatska, Srbska a Ukrajiny.
Jeden z mnoha památníků Trianonské smlouvy v Maďarsku.
Orbán ve zmíněném referendu naopak intenzivně agitoval za „ano“ a hlasování výslovně označil za příležitost ke sjednocení národa rozděleného Trianonem.
Kvůli nízké volební účasti byl výsledek referenda neplatný, nicméně levicové a liberální strany utrpěly nenapravitelnou škodu. Podle odborníků se od té doby nedokázaly zbavit Fideszem vykresleného obrazu, že zradily národ a otočily se zády k etnickým Maďarům v zahraničí. Pro šest let starý článek serveru Balkan Insight to potvrdil i mezinárodní tajemník socialistů Balázs Bárány. „Referendum v roce 2004 znamenalo začátek konce socialistické strany,“ prohlásil.
Tábor kolem současné vlády ideologii velkého Maďarska podporuje ostrými prohlášeními i gesty, která mohou být v lecčem mnohem výmluvnější a silnější. Památná je například Orbánova návštěva přátelského utkání maďarské fotbalové reprezentace proti výběru Řecka z listopadu 2022, kam došel se šálou v barvách národní trikolory, která Maďarsko vyobrazovala v jeho historických obrysech.
Nechvalně známá „velkomaďarská“ šála Viktora Orbána.
„Důležité je ale říct, že od roku 1945 žádná relevantní politická strana revizi Trianonu nenavrhovala, jakkoli bylo obyvatelstvo nespokojené,“ podotkla Irmanová. „Naopak. Při Pařížské mírové konferenci po druhé světové válce v roce 1947 se Maďarsko k trianonským hranicím znovu zavázalo. Ještě dokonce přišlo o kousek území u Bratislavy. Neměnnost hranic pak potvrdilo i v Helsinské dohodě v roce 1975 a naposledy ve smlouvě se Slovenskem z roku 1995.“
Účel je tedy jiný. A podle expertů dvojí – působit na nacionalistické voliče dovnitř i ven. Těm totiž i přes neplatnost 22 let starého referenda Orbánovi poslanci po roce 2010, kdy opanovali parlamentní volby a získali ústavní dvoutřetinovou většinu, volební právo přiznali.
Ostatně nová ústava, kterou nová garnitura přijala s účinností k 1. lednu 2012 je založená právě na myšlenkách velkého Maďarska. „S vědomím, že existuje jediný maďarský národ, který tvoří jeden celek, ponese Maďarsko odpovědnost za osud Maďarů žijících za jeho hranicemi a bude napomáhat přežití a rozvoji jejich komunit,“ praví základní zákon hned v jednom ze svých úvodních článků.
Maďarská diaspora za to Orbána oceňuje a při třech následujících parlamentních volbách jeho straně ze zahraničí přišla jasná většina hlasů: přes 95 % v roce 2014, přes 96 % o čtyři roky později a naposledy v roce 2022 přes 93 % platných hlasů.
Jasným výsledkům pomáhá i to, že volební pravidla jsou v Maďarsku napsaná tak, aby upřednostňovala Maďary trvale žijící v zahraničí – ty, kteří jsou často i občany jiného státu. Na rozdíl od těch, kteří do zahraničí odcestovali pouze za prací, mohou hlasovat korespondenčně.
Problém Benešových dekretů
Kritici trianonského uspořádání Maďarsko vykreslují jako oběť historie. Takový pocit není v Evropě, kde se v průběhu uplynulého století hranice překreslovaly často a celé komunity byly nuceny sbalit si kufry a přestěhovat se, ojedinělý. Analytici však tvrdí, že Orbán se ukázal jako mistr v tom, jak politiku paměti kapitalizovat v podobě politických zisků.
Naopak liberální opozici vyčítají, že historické křivdy zakořeněné v národu dlouho zanedbávala a nechala nacionalisty, aby v této oblasti vytvořili narativ podle svých představ.
I proto se Péter Magyar a jeho Tisza před letošními volbami snaží neopakovat chyby svých předchůdců a maďarské kolektivní paměti se ve své kampani sám ujal – tak, aby nebyl pouze reaktivní. Opozičník se naopak do této pozice snaží postavit Orbána, o němž experti říkají, že nastolování témat byla jinak vždy jeho silná stránka.
Magyar se chytil zejména dalšího palčivého tématu maďarské historie 20. století. To souvisí s vypořádáním pro změnu po druhé světové válce a úzce souvisí s bývalým Československem. V lednu avizoval, že pokud ve volbách uspěje, otevře palčivou otázku dekretů prezidenta republiky, které mezi lety 1940 a 1945 vydával Edvard Beneš.
Pro Maďarsko, které za války stálo na straně Hitlerova Německa, jsou problematické zejména předpisy o vysídlení a ztrátě majetku osob německé a maďarské národnosti. Postihnuty byly, pokud samy neprokázaly naplnění některé z výjimek, například aktivní účast v protifašistickém odboji.
Podle Magyara nemohou tvořit základ právního řádu členské země Evropské unie předpisy založené na kolektivní vině.
Slovenská odpověď na jeho tvrzení byla ostře negativní. Vlna emocí se – tak jako pokaždé, když Benešovy dekrety kdokoli kritizuje a zpochybňuje – zvedla i v Česku. Praha a Bratislava v minulosti opakovaně ve svých předpisech platnost dekretů prezidenta republiky potvrdily jako bezprecedentní řešení v době politické a ústavní krize, které bylo navíc následně zpětně schváleno, ratihabováno, standardní parlamentní procedurou.
Poválečná situace s Maďary však byla o něco komplikovanější než s Němci. „Od roku 1919 po celou dobu meziválečného Československa se velká část maďarské komunity chovala loajálně,“ napsal v nedávném článku pro server Novinky.cz historik Jan Rychlík. „Řada Maďarů byla členy agrární strany, sociální demokracie i KSČ. Maďaři na rozdíl od sudetských Němců v září 1938 nevyvolali žádnou vzpouru a během mobilizace sice bez nadšení, ale přesto disciplinovaně nastoupili ke svým jednotkám.“
Po válce navíc na území Slovenska velká část Maďarů zůstala. Jejich majetek byl sice do velké míry zkonfiskován, stejný osud však v důsledku nástupu komunismu zanedlouho čekal i ostatní obyvatele Československa. Problém nastal až po sametové revoluci – restituční zákony se totiž vztahovaly pouze na období komunismu a zatímco Slovákům se tak jejich majetek vrátil, Maďarům žijícím na Slovensku nikoli.
Rána nikdy nebyla zhojena. Naopak. Benešovy dekrety jsou u sousedů stále žhavé. Slovenský pozemkový fond dál zabavuje zemědělský majetek na základě dekretu z roku 1945. Naposledy pak Bratislava v loňském roce přijala novelu trestního zákona, která umožňuje trestat až půlročním vězením veřejnou kritiku nebo popírání poválečných dekretů prezidenta Beneše.
Právě na to v lednu reagoval Magyar. V příspěvku na Facebooku vyzval slovenského premiéra Roberta Fica, aby – v zájmu dobrých sousedských vztahů obou zemí – využil času do maďarských voleb ke zrušení nejen zmíněné trestněprávní normy, ale i Benešových dekretů jako takových.
Odborníci však mají jasno. Ani v tomto případě zřejmě nejde o reálný politický cíl, jako spíš o gesto. „Benešovy dekrety jsou mobilizační faktor. Péter Magyar se tím snaží získávat hlasy Maďarů na Slovensku. Viktor Orbán toto téma vytáhl už dříve, zejména před volbami v roce 2002, ale později ho nechal být, protože se týká slovenské vnitřní politiky. Magyar to teď znovu otevřel trochu Orbánovi na truc,“ míní Irmanová.
Vzkaz ve skutečnosti nesměřoval k Ficovi, ale k Orbánovi. Ten musel reagovat a oznámil, že se Maďarsko obrátí na evropský soud, aby posoudil soulad dekretů s unijním právem. Podle komentátorů však byla reakce poněkud slabá a opožděná. Orbánovi může v této věci ublížit jeho vztah se slovenským předsedou vlády, s nímž ho pojí blízké spojenectví na půdě Evropské rady.
Nacionalismus totiž z podstaty věci nemůže být internacionální a Orbán na to doplácí. Poprvé může být ohrožena jeho jasně dominantní pozice u diaspory. Opožděná reakce stran Benešových dekretů je jen dalším dílkem širší skládačky. Už dříve došlo ke konfliktu mezi Demokratickým svazem Maďarů v Rumunsku a Fideszem kvůli Orbánově podpoře rumunského nacionalisty a proruského politika George Simiona v prezidentských volbách.
Ve volbách, v nichž mohou rozhodovat i detaily, má každé gesto velkou váhu. Předvolební průzkumy jsou nejednoznačné. Rozhodne se v neděli 12. dubna.
