Suchý chléb a čaj dvakrát denně. Na víc afghánské rodiny nemají

„V konzervativní oblasti Sajdabádu v provincii Vardak se mi poprvé v životě stalo, že jsem během dne viděl desítky lidí, ale ani jedinou ženu.“ Petr Štefan z organizace Člověk v tísni se v minulých dnech vrátil z Afghánistánu, kde česká neziskovka působí nepřetržitě od roku 2001.

Chybějící ženy v ulicích souvisejí jak s konzervativními postoji lidí dané oblasti, tak i s opatřeními ze strany vládnoucího radikálně islamistického hnutí Tálibán. „Třeba v Behsúdu v provincii Vardak jsme naopak s ženami běžně mluvili a dělali rozhovory, rozdíly jsou někdy obrovské i v rámci jedné provincie,“ popsal Štefan složitou afghánskou realitu.

Právě ženy jsou v centru humanitární pomoci, kterou Člověk v tísni v zemi poskytuje. Když loni na Štědrý den vydal Tálibán nařízení, že zakazuje práci žen v zahraničních nevládních organizacích, prakticky tak ochromil jejich činnost.

„Okamžitě jsme zastavili všechny naše aktivity s tím, že nemůžeme pracovat, aniž bychom měli ženy v týmu. Přerušili jsme je na několik měsíců, v té době jsme spolu s dalšími nevládními organizacemi vyjednávali, ať už na mezinárodní úrovni, nebo v samotném Afghánistánu,“ popisuje Štefan. Rozhovory a vyjednávání nakonec na mnoha místech uspěly a Tálibán podmínky zmírnil, vesměs tak nyní záleží na ochotě místních autorit.

Jak vysvětluje český humanitární pracovník, bez žen se neziskovky neobejdou. Jednou z jejich hlavních činností je pomoc v boji se (zejména dětskou) podvýživou. Při jejím zjišťování se dětem měří obvod paže, což mohou v konzervativním prostředí afghánského venkova dělat pouze ženy. „Lépe se pracuje v méně konzervativních oblastech, například v těch obývaných Hazáry,“ připomíná Štefan pestrost země, kde žijí i Paštuni, Tádžikové a další etnika.

S nástupem hnutí Tálibán v roce 2021 se podle většiny lidí zlepšila bezpečnost, podstatně horší je ale situace ekonomická. „Země po nástupu Tálibánu ekonomicky poklesla o 20 procent, to ovlivní život každého,“ vysvětluje Štefan.

Spousta rodin tak nemá ani na jídlo, jídelníček často tvoří suchý chléb a čaj – někdy dvakrát, někdy třikrát denně. Celkově potřebuje podle odhadů humanitární pomoc na 28 milionů Afghánců, tedy dvě třetiny populace.

„Situace je hrozivá, hodně lidem hrozí akutní hlad, vůbec nevědí, co budou jíst zítra,“ popisuje zaměstnanec Člověka v tísni, který při své poslední cestě zavítal kromě Kábulu i do provincií Vardak a Kapisa.

Výběr míst nebyl náhodný – právě zde se v minulých letech vedly těžké boje, a do oblastí se proto nedostávala skoro žádná humanitární pomoc. Potřeby jsou zde přitom obrovské, počínaje nutností opravit domy. Do nich se postupně vracejí lidé, kteří kvůli násilí utekli a několik posledních let trávili ve vesnicích, kde se dalo žít klidněji.

Češi se snaží pomáhat komplexně – řada rodin dostává urgentní finanční pomoc na jídlo ve výši 80 dolarů na měsíc, další důležitou pomocí je obnova zdrojů pitné vody. Ta může pozvednout a zcela změnit život celé vesnice, lidé už pak nemusejí chodit s oslíky pro vodu na vzdálená místa.

Zdroji vody jsou nejen pumpy, ale i vodní kanály zvané karezy, které je potřeba vyčistit a opravit. Na to si neziskovka najme místní muže, jimž tři měsíce platí mzdu za odvedenou práci v rámci programu „hotovost za práci“. Zároveň komunity naučí, jak se o vodní zdroje starat, stejně jako základní hygienické návyky, které v Afghánistánu ani zdaleka nejsou samozřejmostí.

Muži zaměstnaní čištěním kanálů dostávají od neziskovky 6,5 dolaru denně, pokud jde o kvalifikovanou práci, a 4,5 dolaru při nekvalifikované práci. Průměrný plat v zemi pak dosahuje pouhých 332 dolarů za měsíc, přičemž ještě v roce 2020 byl 512 dolarů.

Podobně je to i se školní docházkou. Zvláště alarmující je situace u dívek, kterým navíc Tálibán zakázal navštěvovat školy od druhého stupně výše. V zemi je přitom o vzdělání obrovský zájem, ne všichni rodiče ale mají na to, aby dětem pořídili alespoň základní školní pomůcky.

Češi proto v Afghánistánu zřizují komunitní třídy, kterých za poslední rok otevřeli 280, navštěvuje je přes 9500 dětí. „V komunitních třídách jsou obvykle děti, které nikdy žádné vzdělání nedostaly, i když jsou třeba ve školním věku. Dáváme školení učitelům, vybavíme třídu, pomůcky dáme i dětem. Poprvé získají školní brašnu či učebnici. Naším cílem je, aby se děti po dokončení třídy dostaly do školy klasické, což se daří,“ popisuje Štefan.

Do komunitních tříd chodí chlapci i dívky, další pomoc spočítá v zaměstnávání učitelů i učitelek, kteří za svoji práci dostávají plat.

Tálibán drží zemi pevně v rukou, oproti minulosti se pro nevládní organizace zvýšily restrikce i kontroly. Část dárců se od válkami a chudobou zmítané země odvrátila a objem peněz, který sem ze zahraničí plyne, se spíše zmenšuje.

Jednání s táliby nejsou jednoduchá a zákaz práce žen v zahraničních nevládních organizacích stále platí: „Rozhodnutí se neziskové organizace, včetně nás, OSN a mezinárodní komunita snaží společně zvrátit,“ dodává Štefan, což dává určitou naději afghánským ženám a zmírňuje obavy dárců.