Článek
Ukrajina nezveřejňuje počet svých padlých vojáků, jsou jich ale už desetitisíce. Zůstaly po nich vdovy s dětmi.
K nejvíce srdcervoucím válečným fotografiím z Ukrajiny patří ty s malými dětmi u hrobu táty, který zahynul na frontě. K takovým dětem patří i dnes desetiletá Iryna Vasiljevová z města Rivne na západě Ukrajiny.
Oleksandr Vasiljev zemřel 27. března 2022 u vesnice Blahodatne na jihovýchodě země. Jeho pozice zasáhli Rusové fosforovými granáty. V Rivne ho pohřbili s vojenskými poctami a in memoriam dostal státní vyznamenání za hrdinství - Řád Bohdana Chmelnického III. stupně.
Viktoria Vasiljevová v rozhovoru pro Seznam Zprávy vypráví, jaké to je překonávat zprávu o smrti manžela a táty na frontě. A jak se s dcerou snaží pomáhat Oleksandrovým spolubojovníkům při obraně Ukrajiny.
Jak jste se dozvěděla, že váš manžel zahynul v boji?
Iryna se narodila v době války, kdy manžel od roku 2014 bojoval na východě Ukrajiny. Když začala invaze v únoru 2022, povolali ho do Kyjevské oblasti. Mluvili jsme přes telefon, manžel mluvil také s Irynou, všechno jí vysvětloval. Obě jsme věděly, že je nutné, aby bránil zemi.
Každý den jsme mluvili aspoň chvíli, ale 27. března zavolal, že několik dní nebude na příjmu. A že se nemáme zneklidňovat.
Naposledy hovořil s Irynou a řekl jí, ať je klidná, že vše bude dobré. Když jsem ji ukládala spát, dostala něco jako záchvat a křičela, ať táta jede domů. Že musí jet rychle domů. V noci nespala a pořád plakala. Ať zavolám tátovi, ať jede domů.
Dcera Iryna u hrobu otce.
Chtěla, abychom společně zavolali Oleksandrovu veliteli. Zkusily jsme to, ale byl mimo dosah. Snažila jsem se ji uklidnit, že je celá rota nedostupná, že musíme být trpělivé, ale ráno 29. března jsem znovu sama volala manželovi a zase nic. Pak jsem se rozhodla zatelefonovat manželce spolubojovníka, kterou jsem dobře znala. A ta mi řekla, že zahynul.
Velitel mi později zavolal zpět. Riskoval svůj život, aby Oleksandrovo tělo dostal pryč, nenechal ho tam. Proto bylo hned jasné, že zemřel a že není na seznamu pohřešovaných.
Jak jste dokázaly překonat bolest a ztrátu?
Uplynuly skoro čtyři roky a nemohu říci, že bychom to překonaly. Oleksandr bude nějakým způsobem navždy s námi. Pořád na něj myslíme, chodíme k hrobu. Úplně to nejde překonat, ale musíme žít dál. Nemůžeme už s Oleksandrem plánovat společnou budoucnost, žijeme jiný život než dříve, ale nikdy na něj nezapomeneme.
Když manžel padl, pomohla nám nadace Děti hrdinů. Sehnali spoustu věcí, které jsme potřebovaly, a nezůstaly jsme samy se svojí bolestí. Taková podpora lidí mezi sebou je velmi důležitá.
Ulice v Rivne nese jméno vašeho manžela…
Je to ulice, kde žijí moji rodiče. Nějakou dobu jsem tam také žila.
Dcera Iryna u stánku s věnci.
Navštěvují vás manželovi spolubojovníci? Někteří vojáci mi říkali, že takové kontakty a setkání pomáhají pozůstalým i kamarádům z války.
Jsem v pravidelném kontaktu s Oleksandrovým velitelem. S některými spolubojovníky občas hovořím, ale má to i další důvod. Iryna se jako dobrovolnice zapojila do pomoci vojákům. Plete věnce do vlasů a peníze, které utržíme, posíláme jednotce, ve které Oleksandr působil. Jeho kamarádům, kteří stále bojují.
Takže Iryna vlastně pokračuje v boji svého otce?
Jednou mě probudila asi v pět ráno a říkala, že přemýšlela, co by mohla udělat. Napadlo ji, že bude vyrábět věnce do vlasů v ukrajinských barvách a s ukrajinskými motivy a peníze pošle vojákům. Už jsme takto přispěly na pět termovizí, osm aut, protidronové rušičky a také na drony. Někdy to není lehké. Po čtyřech letech války se na všech podepisuje únava, ale musíme vydržet.
Věříte, že válka brzy skončí? Že se blíží nějaká mírová dohoda?
Nevěřím, že podpisem nějaké dohody válka skončí. Nejsem politik a neznám nějaké detaily jednání, ale myslím si, že se budeme muset bránit dál. A naši lidé budou dál umírat, bohužel.
