Totalitní smyčka kolem Hongkongu se stahuje

„Jedna země - dva systémy.“

Oficiální politická strategie Čínské lidové republiky ohledně území připojených na konci 90. let minulého století. Jedna Čína - komunistický Peking a kapitalistický a demokratický Hongkong a nedaleké Macao.

Pod tímto přístupem taky obě bývalé kolonie pod správu pevninské Číny přešly. Nejdříve v roce 1997 britský Hongkong, o dva roky později i portugalské Macao. Dohoda přitom zjednodušeně zněla takto: obě města se stanou samostatnou „speciální administrativní zónou Čínské lidové republiky“, své vnitřní záležitosti si budou spravovat samy a tamní kapitalistický systém, občanské a politické svobody a západní životní styl zůstanou nezměněny po dobu 50 let - do roku 2047, respektive 2049.

Nechme podstatně menší Macao stranou a podívejme se na více než sedmimilionový a velmi bohatý Hongkong. Když Británie v roce 1997 předala Hongkong Číně, Peking slíbil „vysoký stupeň autonomie“ a že „Hongkong povedou Hongkonžané“. V posledních letech však Komunistická strana Číny – která ve městě není ani registrovanou politickou stranou – rozšířila svou kontrolu nad všemi složkami moci. Do hongkongských zákonů vložila pekingský koncept národní bezpečnosti a přepracovala správní strukturu města.

V neděli se ve městě na pobřeží Jihočínského moře konají volby do Legislativní rady, místního parlamentu, a přestože jsme jen těsně za půlkou padesátiletého období garantovaných svobod, s demokracií už nemají takřka nic společného.

Komunistická velmoc na svou „speciální administrativní zónu“ postupně přenesla vlastní tvrdou totalitní ideologii. Myšlenka dvou systémů v jedné zemi vzala za své.

Všechno se to odehrálo velmi rychle. Čína totalitní smyčku začala utahovat po masivních protestech z roku 2019, kdy do ulic pravidelně vycházelo i přes milion lidí. V červnu 2020 pod pokličkou koronavirové pandemie ústřední vláda v Pekingu jednostranně přijala a Hongkongu vnutila drakonický zákon o národní bezpečnosti. Dokola opakované „ohrožení národní bezpečnosti“ se pak pro pevninské Číně věrné úřady stalo záminkou pro diskvalifikaci prodemokratických zákonodárců. Desítky politiků a aktivistů skončily s dlouhými tresty odnětí svobody.

Další sadu zákonů známou jako Článek 23, jež se zaměřuje na zločiny jako velezrada nebo pobuřování, propekingská správa Hongkongu přijala loni.

Věznění protagonistů a zmrazování finančních prostředků za pět let od přijetí zákona rozložilo celou demokratickou páteř města - přes stovku občanských organizací, odborů a politických stran. Byla mezi nimi i apolitická uskupení jako třeba profesní svaz učitelů. Naposledy pak letos v červnu činnost ukončila poslední prodemokratická politická strana. Liga sociálních demokratů rozpuštění zdůvodnila „obrovským politickým tlakem“.

A tak jsou nadcházející volby pouhou hrou na demokracii pod taktovkou komunistického impéria - podobně, jak tomu přes čtyřicet let (pod jiným komunistickým impériem) bylo i v českých, potažmo československých dějinách.

Podle nového volebního systému zavedeného v roce 2021 připadá pouze 20 z 90 celkových parlamentních křesel geografickým volebním obvodům, kde rozhodují sami voliči. Zbývajících sedmdesát křesel zahrnuje 40 zákonodárců vybraných volebním výborem a 30 zákonodárců tzv. funkčních volebních obvodů, které tvoří zástupci jednotlivých hospodářských oblastí. Ty jsou pevně pod kontrolou Číny.

Ještě rapidnější je však omezení pasivního volebního práva, tedy možnosti se o volené funkce vůbec ucházet. Kandidovat mohou jen politici věrní Pekingu. Platilo to sice už při parlamentních volbách v roce 2021, nicméně o čtyři roky později je Peking ve vymáhání pravidel důslednější a totalitní smyčku utáhl ještě pevněji.

Co je v našem evropském kontextu zajímavé - podobně jako pro řadu protidemokratických sil na starém kontinentu je také v Hongkongu klíčovou hodnotou ostentativně deklarované vlastenectví. Ve volbách tam mohou kandidovat pouze „patrioti“, ačkoli reálně jde jen o veřejně snesitelnější označení pro loajalisty Pekingu, které s vlastenectvím nemá nic společného.

„Během pouhých pěti let čínská vláda udusila politickou a občanskou živost Hongkongu a nahradila ji uniformitou vynucovaného vlastenectví,“ soudí Maya Wangová, analytička se zaměřením na Čínu v lidskoprávní neziskové organizaci Human Rights Watch. „Tato prohlubující se represe může mít pro Hongkong vážné dlouhodobé následky, přestože mnoho Hongkonžanů si nachází jemné způsoby, jak se tyranské vládě bránit,“ dodává pro Seznam Zprávy.

Nedělní volby se občanská společnost chystá bojkotovat. Čína se proti tomu snaží bojovat zastrašováním - za šíření příspěvků o bojkotu na sociálních sítích již udělila řadu trestů - nebo nasazováním známých jmen v čele se zlatou olympijskou šermířkou z Paříže Vivian Kongovou, která je otevřeně pročínská.

Vysoká volební účast by totiž pročínský parlament legitimizovala. Před čtyřmi lety přece jen k volbám přišlo zhruba pouhých 30 % oprávněných voličů a letos by podle mnoha odborníků mohla být účast ještě nižší.

Přístup pouze pro „patrioty“ se však neuplatňuje pouze na volby, ale v podstatě na celý Hongkong.

Stále více obyvatel města, kteří se věnují profesím se širokým společenským dopadem, musí projít zkouškami z národní bezpečnosti a lidé ve vedoucích funkcích města i nejvýznamnějších společností musí prokazovat loajalitu Komunistické straně Číny.

„Čínská a hongkongská vláda využívají režim národní bezpečnosti k uvalení ideologické kontroly na obyvatele Hongkongu,“ míní Wangová.

Úřady také upravily školní osnovy a pokyny tak, aby nařizovaly politickou indoktrinaci již od mateřských škol. Oficiálně pak cíl programu zní „systematicky pěstovat u studentů pocit národní identity od útlého věku“. Nová sada učebnic z roku 2022 například popírá, že Hongkong kdy byl britskou kolonií. O rok později pak vláda do školních osnov povinně zařadila předmět podporující vlastenectví, který vyžaduje výlety do Číny. Nahradil naopak dosavadní předmět liberální studia, jenž podle Human Rights Watch podporoval kritické myšlení. Úřady však tvrdí, že měla tato výuka lví podíl na protestech v roce 2019. Společně s údajnými zahraničními agenty.

Šest let staré protesty vedené proti tehdejšímu návrhu extradičního zákona, který by umožňoval vydávat hongkongské občany do Číny, jsou dodnes trnem v oku pekingských komunistů. Proti demonstrantům dodnes tvrdě zasahují. Nezávislé pozorovatelské organizace hovoří o více než deseti tisících zatčených a dvou tisících odsouzených aktivistech z roku 2019. Jde o nejangažovanější tváře protestů, jichž se pravidelně účastnilo i přes milion lidí.

„Prodemokratické demonstrace měly v Hongkongu dlouhou tradici a po desetiletí přitahovaly stovky tisíc lidí. Od roku 2020 úřady takové demonstrace nepovolily ani jednou. V roce 2023 mohl proběhnout malý protest proti rekultivaci půdy jen poté, co organizátoři souhlasili s přísnými policejními podmínkami: maximálně 100 očíslovaných účastníků, předem zkontrolované transparenty a demonstrace držená za policejním kordonem mimo dosah médií,“ přibližuje Wangová z Human Rights Watch.

Kromě toho je všudypřítomná cenzura. Úřady stáhly politická umělecká díla, filmy a knihy týkající se Číny a zablokovaly přístup k prodemokratickým webům. Imigrační úřady pak odmítají umožnit vstup do města lidem, kteří jsou kritičtí k současným poměrům - novinářům, akademikům, obhájcům lidských práv, umělcům. Záminkou je opět národní bezpečnost.

Apel na bezpečnost nicméně nyní dostává nový rozměr. Hongkong má totiž za sebou rozsáhlý požár, při němž zemřelo přes 140 lidí. „Vláda byla razantní v otázce národní bezpečnosti, ale ta zahrnuje i rozměr lidské bezpečnosti,“ řekl agentuře Reuters politolog Sonny Lo s tím, že tragédie představuje jistý test čínského vlivu nad městem.

Vedení hongkongské vlády i Komunistické strany Číny rychle ukázalo, že jí přikládá nejvyšší důležitost. Policie se zaměřila na stavební firmu odpovědnou za rekonstrukci. Závratně vysoké ceny nemovitostí v Hongkongu jsou už dlouho zdrojem nespokojenosti a tragédie by podle analytiků mohla posílit odpor vůči úřadům navzdory jejich snaze upevnit politickou a bezpečnostní kontrolu.

Od vadných požárních hlásičů přes dělníky kouřící cigarety až po rizika spojená s tradičním bambusovým lešením - mnoho obyvatel se ptalo, zda byla rizika ignorována a zda byly bezpečnostní systémy řádně nainstalovány a funkční.

Analytici uvádějí, že veřejný hněv a obavy se mohou rozšířit i mimo stavební firmy na vládní orgány dohlížející na požární bezpečnost a stavebnictví, a pravděpodobně poroste tlak na rozsáhlé a otevřené vyšetřování toho, co se stalo.

Policie, ještě dříve než byl požár plně pod kontrolou, oznámila příčinu jeho šíření a uvedla, že zatkla tři představitele stavební firmy. Podle vyšetřovatelů byly věže budovy pokryty ochrannou síťovinou a plastem, které nemusely splňovat požární normy, a některá okna na jedné z nedotčených budov byla utěsněna pěnovým materiálem instalovaným stavební firmou provádějící údržbu.

Objevily se však i hlasy, že rychlé označení viníků může být jen odvrácením pozornosti od chyby v systému. Zvlášť když pro komunistické vedení není útok na místní soukromý sektor nic nového.

Hongkong vždy platil v první řadě za regionálního hospodářského tygra postaveného na silných kapitalistických základech. Nutno říct, že od 90. let se i čínské hospodářství posunulo tržním směrem, ačkoli tam hovoříme spíše o tzv. státním kapitalismu či též o socialismu s čínskými rysy.

Ty se postupně začínají projevovat i v bohatém městě na břehu Jihočínského moře. Ani místní podnikatelé nejsou tlaku ústřední komunistické moci v Pekingu ušetřeni. Jako příklad jisté šikany lze uvést dění kolem nejbohatšího muže města Li Ka-šinga, jehož majetek magazín Forbes oceňuje částkou přes 37 miliard amerických dolarů (přes 770 miliard korun). Úřady na sedmadevadesátiletého muže podle médií letos na jaře tlačily kvůli prodeji jeho přístavních aktiv u Panamského průplavu konsorciu vedenému USA. Státní média dokonce naznačovala, že transakce může ohrozit národní bezpečnost.

Tržní prostředí je ve městě narušeno. Dokazuje to i studie vědců z prestižní Cornellovy univerzity, která analyzovala dopady protestů z roku 2019 na akciový trh. Odborníci zjistili, že ceny akcií kótovaných společností spojených s prodemokratickými stranami a lídry demonstrací byly protesty ovlivněny negativněji než ceny akcií jiných společností. Naopak tzv. akcie červených čipů - akcie společností z pevninské Číny, které jsou registrovány mimo pevninskou Čínu - výrazně rostly.

Čínské firmy nyní ostatně tvoří značný podíl na hongkongském trhu, což ukazuje na rostoucí propojenost s ekonomikou pevniny a menší autonomii trhu Hongkongu.

I tamní burza - jedna z největších na světě - zažívala v posledních letech po drakonických represích ze strany Pekingu krušné časy. Hang Seng Index, který slouží jako primární ukazatel celkového výkonu trhu v Hongkongu, několikrát padnul dokonce pod úroveň své hodnoty v době přechodu Hongkongu pod čínskou správu v roce 1997. Politická nejistota a pomalé čínské zotavování z pandemie způsobily stagnaci. Investoři se trhu několik let vyhýbali. Svým způsobem to bylo špatně i pro samotnou Čínu - nátlakem na Hongkong paralyzovala „svou“ demokratickou finanční výspu.

Ačkoli se Peking snaží trend zastavit - v první polovině letošního roku na burzu z pevninské Číny přiteklo rekordních 90 miliard dolarů v hotovosti, které vedly k mimořádnému 21% růstu hongkongských akcií -, burza postupně ztratila část ze svého postavení mezinárodního kosmopolitního trhu.

Čínský ostrov demokracie a kapitalismu se potopil.