Trump slábne, ale trumpismus sílí a rychle se šíří světem

Sedm ze sedmi. Perfektní skóre.

V období jen o něco málo delším než jeden rok proběhlo napříč Latinskou Amerikou sedm důležitých volebních soubojů a ve všech zvítězili pravicoví kandidáti.

Politická mapa regionu se překresluje nebývalou rychlostí. S výjimkou Mexika a Brazílie má nyní každá větší latinskoamerická země vůdce, který je politicky spjatý s prezidentem USA Donaldem Trumpem – buď usiluje o jeho přízeň, nebo se jím inspiruje.

Současný šéf Bílého domu se netají tím, že v jeho vidění světa je celý americký kontinent ve sféře vlivu Washingtonu. Tuto vizi se nezdráhal aplikovat ani pomocí síly, když na začátku roku zaútočil na Venezuelu, zadržel jejího prezidenta Nicoláse Madura a místo něj nechává vládnout svůj loutkový režim.

Volební vítězství pravicových lídrů od Ohňové země na jihu přes hřebeny And až po břehy Karibského moře na severu komentátoři zároveň označují jako jednoznačný triumf trumpismu.

O to paradoxnější je, že sám Trump nejspíš naopak míří k drsné porážce.

Více než polovina Američanů se podle všech nedávných průzkumů domnívá, že se federace ubírá špatným směrem. Popularita prezidenta klesá na historická minima. Republikáni zaznamenávají v podstatě pouze ztráty a po listopadových midterms mohou přijít o obě komory Kongresu. A i kdyby ne, už nyní povoluje i Trumpův vliv na stranu. Naposledy na konci června čtyři republikánští senátoři hlasovali společně s demokraty pro přijetí rezoluce o válečných pravomocích, jejímž cílem je omezit pravomoc prezidenta obnovit nepřátelské akce proti Íránu.

Ve druhé polovině mandátu tak Trump dost možná politicky výrazně neslábne, jelikož nebude mít dostatečnou sílu cokoli prosadit. Po volbách 2028 pak opustí Oválnou pracovnu určitě.

Ale odejde s Trumpem i trumpismus? To už se zdaleka nezdá být tak jasné. Pravicová volební vlna v Latinské Americe navíc ukazuje, že fenomén se rozhodně netýká jen Spojených států, ale celého světa.

Než se ovšem pokusíme odpovědět, měli bychom si trumpismus definovat. Ani to není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.

Co se pod termínem „politický styl Donalda Trumpa“ schovává ve skutečnosti? Je to ideologie světa MAGA? Způsob vládnutí? Nebo prostě jen účinná volební strategie navázání hlasů na siláckého lídra?

Pro Seznam Zprávy exkluzivně odpovídá Steven Levitsky, slavný politolog z Harvardovy univerzity, odborník na autoritářské režimy a spoluautor světového bestselleru Jak umírá demokracie.

„Trumpismus je podle mého zejména velmi personalistický projekt. Donald Trump totiž nemá žádnou ideologii, jde mu především o sebe sama a každé ráno se probouzí s jinými politickými prioritami,“ podotýká profesor. „Jde o personalistický autoritářský styl – nic, co by ale vynalezl Trump. Ten jej pouze přizpůsobil pro moderní společnost.“

Síly, které se k Trumpovi hlásí, inspirují se jím nebo jen zvedají podobná témata, jsou na vzestupu v celém demokratickém světě. „Myšlenky etnického nacionalismu zvedané krajní pravicí v různých podobách oslovují zhruba čtvrtinu až třetinu voličů. V americkém systému se projevuje trochu jinak, protože máme odlišný stranický systém,“ míní Levitsky, který se ve výzkumu hojně zabývá i otázkou politických systémů v Latinské Americe.

Právě tato část světa má podobný vládní systém, který vidíme na americké federální úrovni. Pro trumpismus proto může být oním lakmusovým papírkem, jenž poukáže, zda je tvrdá pravice trumpovského ražení novým normálem, který republikán zbytku světa naordinoval.

Spojené státy jsou s regionem velmi úzce spojeny. V ekonomických záležitostech jsou vřelé vztahy s Bílým domem pro latinskoamerické státy přínosné. Trumpovi spojenci mohou být ušetřeni nejtvrdších cel a někdy dostávají i přímou pomoc.

Trump přitom k zemím přistupuje podle svého vztahu s jejich lídry. Ukázal to při červnových volbách v Kolumbii, kdy podpořil nakonec vítězného Abelarda de la Espriellu a zároveň slíbil – nebo možná pohrozil –, že výsledek druhého kola bude „velmi důležitý pro budoucnost Kolumbie a její vztahy se Spojenými státy“.

Není ale jasné, zda právě Trumpova podpora pomohla de la Espriellovi překročit vítěznou hranici. Kolumbijští voliči totiž měli dostatek důvodů hledat alternativu k předchozí levicové vládě. Ta měla přinejlepším smíšenou bilanci: Úspěchy v oblasti důchodového zabezpečení či pozemkové reformy doprovázela rostoucí kriminalita a posilování ozbrojených povstaleckých skupin.

„Nemyslím si, že by Trump měl na vzestup pravicových lídrů nějaký zásadní vliv,“ míní Levitsky. „Trumpismus je mezinárodně přenositelný model jen v tom nejpovrchnějším smyslu. Ano, vidíme politické outsidery, kteří porušují zavedené normy, ostře útočí na levici, používají různé klaunské přezdívky a urážky a velmi intenzivně působí na internetu. V tomto povrchním smyslu se Trumpovi podobají. Ale příčiny jsou úplně jiné,“ pokračuje.

Společným jmenovatelem je tzv. politika mano dura (železná pěst). Pravicoví lídři slibují velmi tvrdé represivní postupy zaměřené na potírání kriminality a organizovaného zločinu. Z toho se vymyká pouze argentinský prezident Javier Milei, který staví svou politiku na demontáži státu ve prospěch radikálně volnotržních reforem.

Programově se tak Trumpovi nejvíce podobá v březnu zvolený chilský prezident José Antonio Kast, který klade důraz mimo jiné i na protiimigrační politiku.

Příčiny vítězství krajní pravice je nutné hledat především v hluboké a široce rozšířené nespokojenosti se stavem společnosti během posledních dvou desetiletí. Důvody jsou ve všech zemích podobné: stagnující ekonomika, silné dopady koronavirové pandemie, šíření násilné kriminality a série korupčních skandálů v establishmentových – vesměs levicových – vládách.

„Nejistota a kriminalita posouvají lidi doprava. Platí to vždy, vždy a vždy,“ míní Levitsky. „Není to tak, že by Trump nějakým kouzelným proutkem ovlivňoval Ekvádor, Peru nebo Chile a způsoboval tam pravicová volební vítězství. Když mají lidé strach, obracejí se k pravici – a obvykle k její neliberální variantě,“ dodává.

Pravicoví vůdci v Latinské Americe nabízí kulturní a společenská témata – zejména boj proti kriminalitě a odpor vůči levici. Tím slibují prosperitu. Ekonomika je pro tuto novou pravici – s výjimkou Javiera Mileie – až druhořadé téma.

Podobnou společenskou dynamiku vidíme všude po světě. „Když jsem byl dítě – a je mi teprve osmapadesát –, stáli bílí muži na vrcholu společenské hierarchie v každé západní demokracii,“ míní Levitsky. „Tyto hierarchie, které existovaly po staletí, jsou dnes zpochybňovány. A právě proti tomu vzniká určitá reakce, která je spojena zejména s myšlenkami etnického nacionalismu,“ říká.

Současná administrativa v USA je tak podle něj pouze odpovědí na tyto změny ve společnosti posledních dekád. „Vidíme rozsáhlou reakci proti globalizaci a řádu vytvořenému po druhé světové válce. Trump je její součástí, v mnoha ohledech jejím nejsilnějším představitelem, ale ne autorem. Můžeme ji nazvat trumpismem, nicméně pokud by nepřišel Trump, objevil by se někdo jiný,“ doplňuje profesor.

Odpověď na úvodní otázku – zda s Trumpem odejde i trumpismus – tudíž musíme trochu převrátit. Neodejde, ale nikoli proto, že by jej republikán dokázal přenést do jiných zemí. Neodejde, jelikož vychází ze stejného společenského podhoubí, které poptává neliberální politiku. Trump pouze posunul hranice přijatelného. Ukázal politikům po celém světě, že agresivní styl a útoky na média, soudy nebo liberální instituce mohou být volebně úspěšné.

Latinskoamerická pravice nekopíruje jeho program. Spojuje je něco jiného – důraz na silného lídra, ostré rozdělování společnosti na „lid“ a „elity“, odmítání liberálních institucí, kulturní konflikty a přesvědčení, že demokracie musí především přinášet pořádek.

Historici si možná Donalda Trumpa nebudou pamatovat jako člověka, který vytvořil novou ideologii, ale jako politika, jehož jméno se stalo zkratkou pro mnohem hlubší proměnu západních demokracií. Vidíme ji v Evropě i v Latinské Americe a zdaleka neskončí s posledním Trumpovým dnem v Oválné pracovně.