Hlavní obsah

Klima se mění. Odborník říká, v jakém světě budou žít dnešní děti

Foto: Alexandros Michailidis, Shutterstock.com

K větší aktivitě se politiky snaží přimět mladí lidé po celém světě. Ilustrační snímek pochází z jedné takové demonstrace v Bruselu.

Reklama

3. 1. 6:30
aktualizováno • 3. 1. 12:38

„Je těžké to vidět jinak, než že je okolo toho jen spousta řečí a málo akce,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy britský novinář Leo Hickman, který se léta zabývá klimatem. I řeči ale považuje za důležité, aby se něco změnilo.

Článek

Rok 2021 byl v otázce klimatické krize plný výrazných momentů. Zatímco svět sledoval nevídaně rozsáhlé lesní požáry pustošící Řecko, Turecko i Spojené státy a smrtící povodně v Německu nebo Číně, vědci z Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) vydali alarmující report.

Ve své již šesté zprávě poprvé naplno uvedli, že za klimatickou změnou stojí lidstvo, a předestřeli, jak by se mohla krize vyvíjet. Ani jeden z nabídnutých scénářů nebyl příliš potěšující. V neposlední řadě se po loňské odmlce způsobené koronavirovou pandemií sešly státy z celého světa na klimatickém summitu COP26 v Glasgow. Jednaly tam o krocích, jež je v boji se změnou klimatu potřeba podniknout.

Seznam Zprávy se spojily s novinářem Leem Hickmanem, který se zaměřuje právě na téma změny klimatu a působí jako šéfredaktor významného britského serveru Carbon Brief. V následujícím rozhovoru Hickman vysvětluje, proč je důležité mluvit o klimatické spravedlnosti. Mluví také o tom, že lze na COP26 nahlížet jako na úspěch i neúspěch. A podělil se i o svůj názor na to, co považuje za nejefektivnější řešení.

V jakém světě budou podle vás v budoucnu žít dnešní děti? Jak bude vypadat? Budeme-li předpokládat, že budeme v řešení klimatické krize postupovat i nadále stejnou rychlostí.

Do určité míry záleží na rozhodnutích, která uděláme v této dekádě. Scénářů a cest je tedy hned několik. Pokud půjdeme dál stejným směrem jako doposud a státy naplní dosud slíbené závazky, v druhé polovině 21. století budeme stále řešit zvyšování globální průměrné teploty. A to o více než 2 stupně Celsia – možná spíš o 3 stupně Celsia v porovnání s předindustriálními hodnotami. Kvůli tomu bude svět skutečně vypadat o dost jinak než ten, který známe nyní.

Vezměte si, že teď se planeta otepluje zhruba o 1,1 stupně Celsia – už nyní čelíme silným bouřím, hladina moří stoupá, ledovce tají. A představte si, jak bude svět asi vypadat, když se oteplí nejméně o další stupeň. Sám mám děti, teď jsou to teenageři – kolem roku 2050 jim bude asi jako mně, skoro 50. A je to děsivá představa, že za tak krátkou dobu změna klimatu tolik pokročí. Ty extrémy, které jsme v průběhu roku 2021 sledovali, třeba obrovské lesní požáry nebo záplavy napříč planetou, nám dávají okusit to, co budou zažívat dnešní děti ve své dospělosti. Znovu ale upozorňuji, že záleží na tom, jaké kroky a rozhodnutí uděláme v nadcházejícím desetiletí.

Leo Hickman

Foto: Carbon Brief

Leo Hickman pracoval 16 let v The Guardian, nyní vede server Carbon Brief.

Britský novinář a ředitel a šéfredaktor serveru Carbon Brief zaměřeného na otázky klimatické změny.

Hickman pracoval v letech 1997–2013 v deníku The Guardian, chvíli působil i jako hlavní poradce pro otázky klimatu v britské pobočce Světového fondu na ochranu přírody.

Napsal několik knih – například titul The Final Call z roku 2007 o etice turismu.

Posuňme se trochu blíž naší současnosti. Mluvil jste o nadcházející dekádě – během ní by se podle závazků a obecné klimatické debaty mělo leccos změnit, třeba v rámci přechodu na zelenou ekonomiku. Jak se změní naše životy v dohledné době?

Stejně jako v případě jiných podobných přeměn společnosti a jejího fungování – při každé takové máte vítěze a poražené. Přechod na zelenou ekonomiku by měl být ve spoustě ohledů pozitivní změnou. Jen ze zdravotního hlediska: Nebudeme dýchat znečištěné ovzduší, zplodiny z aut. To je přece dobrá motivace. Řada lidí bude muset změnit práci – nebudou třeba muset pracovat v uhelném dolu, místo toho budou pracovat v bezpečnějším prostředí za více peněz. Zjednodušuji, vím, chci ale zdůraznit ta pozitiva.

I kdybychom ignorovali hlavní cíl takového přechodu, zpomalit oteplování planety, pořád na stole zůstává plno dalších výhod, které z něj plynou. Zdravější strava a zelenější města, jež budou zaměřená více na hromadnou dopravu, ne auta. Teď je na nás, nejen na politicích, abychom si jasně vysvětlili, proč by k zelenému přechodu mělo dojít. Negativem je otázka, jak za něj zaplatíme. Aby to byla ve všech případech spravedlivá přeměna – abychom za sebou nenechali nejchudší s vysokými účty za energie. To je výzva, zejména politická. Víme nicméně, že taková férová řešení existují.

Říkáte, že je potřeba vysvětlit, proč je přechod na zelenou ekonomiku potřeba. Jak by o otázkách, které se klimatické změny týkají, měli mluvit politici nebo experti?

Víte, skutečnost je taková, že lidé naslouchají jen těm, kteří jsou jim blízcí a jež respektují. Příkladů skvělých komunikátorů klimatické změny je mnoho, většinou jde ovšem o politicky nevyhraněné osobnosti. Můžeme mluvit o Davidu Attenboroughovi, který je slavný v Británii i po světě. Jde o starého muže s obrovskými zkušenostmi a respektem a tón, jakým k lidem promlouvá, je hřejivý a často optimistický. Klíčové ale je, že je politicky neutrální.

Potřebujeme celé spektrum komunikátorů, kteří budou mít podporu u různých částí společnosti, kteří k nim budou promlouvat různými tóny. Na některé lidi funguje strach z pesimistických scénářů, na jiné naopak. Problémem posledních dvou tří dekád bylo právě to, že mnoho lidí otázku změny klimatu zavrhlo, protože se jim nelíbilo, jak jim byla předkládána. Je to podobné, jak s koronavirovou pandemií – někteří odmítají poznatky vědy, protože nesouhlasí s politickými rozhodnutími. No a na další pak fungují různé pobídky, třeba sleva na daních díky koupi určitého typu vozidla.

Dá se na příkladu jedné země říct, že to dělá dobře? Že se jí daří v přístupu ke změně klimatu jít příkladem?

Vybrat jednu zemi? To je dost obtížné. Mohl bych vyjmenovat řadu zemí, kterým se částečně daří, ale nenapadá mě žádný příklad státu, který by dělal všechno správně. Třeba Dánsko – v porovnání se zbytkem Evropy má za sebou skvělý kus práce v oblasti větrných elektráren. Ale zároveň má velký problém v zemědělském sektoru s chovem vepřů.

Podobné je to i ve Spojeném království: Podařilo se nám upustit od používání uhlí, v mnoha ohledech nejrychleji na světě, a přejít na zelenou energii. Máme ale problémy v jiných sektorech. A tak je to prakticky v každé zemi, žádná není perfektní. Z jednotlivých států si ale můžeme vybírat to, co funguje, a poskládat to dohromady.

COP26? Úspěch i neúspěch

Kam se během uplynulého roku, kdy se v Glasgow konala třeba klimatická konference COP26, posunula debata o změně klimatu?

Porovnal bych to s rokem 2020. Začala pandemie covidu-19, lidé přestali létat a přemisťovat se a snížily se i globální uhlíkové emise. Bylo úžasné sledovat, jak ta křivka klesá. Nešlo ale o strukturální změnu, jen reakci na nouzovou situaci. Těch několik procent, o něž se produkce světových emisí loni snížila, by ovšem mělo v té křivce chybět každý rok, pokud chceme dosáhnout cílů Pařížské klimatické dohody.

Byl to pak trochu střet s realitou, když jsme vystoupili, byť třeba jen dočasně, ze svých lockdownů. Na jednu stranu se mluvilo o tom, že teď musíme být mnohem zelenější. Ve skutečnosti ale země jako Čína, Indie i Spojené státy a další měly tendence vrátit se zpátky k uhlí a fosilním palivům, aby své ekonomiky výrazněji stimulovaly. Takže to nám nastavilo zrcadlo.

Co se podle vás dá považovat za úspěch loňského roku v otázce klimatické změny?

Na globální úrovni to byl vlastně právě zmiňovaný COP26. Šlo o naši velkou chvíli, kdy se všechny země sešly poprvé po dvou letech. Záleží nicméně na úhlu pohledu, COP26 tak může být úspěchem i neúspěchem roku 2021. Některé výstupy z něj považuji za důležité, poprvé v historii se státy bavily poměrně dopodrobna o některých sektorech – třeba o uhlí, elektromobilech, sázení stromů, emisích metanu. Ale co se týče toho samotného výsledku na úrovni finální dohody, nedohodly se na ničem jiném, než že se příští rok znovu sejdou. Skutečné rozhodování tedy oddálily.

Na konci summitu došlo ke konfliktu kvůli slovíčkaření – šlo o to, jestli by v dohodě mělo být, že státy mají přestat používat uhlí, vyřadit jej, nebo jen zpomalit jeho používání. Podle mě je to úplně jedno, nezáleží na tom, jestli použijí ten či onen výraz. Důležité je, že jsou tam uhlí nebo třeba i fosilní dotace vůbec zmíněny. A to vůbec poprvé v dokumentu takové důležitosti. Znamená to, že do budoucna se otevírají dveře třeba tomu, aby se v závěrečném dokumentu objevila ropa. Jakmile se tam taková slova jednou objeví, začne fungovat precedens a nejde to vrátit zpátky. Takže to bylo významné a možná se na tom časem postaví i mnohem důležitější závěry.

Říkal jste, že se dá na COP26 nahlížet i jako na neúspěch. Mohl byste to rozvést?

Jde o frustrující proces, který se posouvá postupně, což není právě to, co bychom potřebovali. Takže v zásadě je to neúspěch, nevyřešili tam klimatickou krizi. To se ale na jednom takovém summitu nedá dokázat, a to je právě ten problém. Jinou podobnou konferenci, kde by se sešel celý svět, ovšem nemáme. Je to, jak to je – a s tím musíme pracovat.

Příkladem velké frustrace je situace ve Spojených státech, kde má prezident Joe Biden problém protlačit svou klimatickou politiku Kongresem. Brzdí to vlastně ve výsledku jediný člověk – demokratický senátor Joe Manchin. A s nadsázkou by se dalo říct, že jeden člověk má teď v hrsti celý svět, co se klimatické krize týče, protože Spojené státy jsou v tomto ohledu velmi důležité. Je to vážně nevídaná situace. Tak to je další takové zklamání nebo neúspěch, ale v případě Spojených států žádné překvapení.

Připomeňte si, jak to vypadalo v ulicích Glasgow v době COP26 na začátku listopadu.

+6

Politici nebo diplomaté mají, zdá se mi, ve zvyku říkat po konferencích jako je COP, že jsou ty dosažené dílčí výsledky jakýmsi základním kamenem pro další rozhodnutí a úspěšné kroky v boji se změnou klimatu. Že o tom hodně mluví, ale není úplně jasné, co z toho se doopravdy děje.

Ano, je dost těžké to vidět jinak, než že je okolo toho jen spousta řečí a málo akce. A případně ještě závazek, že se o tom samém bude mluvit i příští rok. Každý rok, když jsem na klimatickém summitu, se ráno budím s jiným názorem na tuhle otázku. Někdy jsem pesimista, jindy optimista, jindy to vidím takové, jaké to je – že jde prostě o systém, který máme k dispozici. Je jasné, že všichni, kteří jsou do samotného COPu nějak zapojení, budou říkat, že to byl úspěšný summit. Najdou si pro to způsob, vždycky tu totiž bude další ročník, takže mohou říkat, že mu dláždí cestu.

Co v současnosti považujete za nejefektivnější dostupné řešení?

Někteří mají tendenci se na to dívat dost zjednodušeně, říkají, že jediné, co potřebujeme, je zdanit uhlíkové emise. Znečišťovatelé by platili, používání fosilních paliv by nebylo zdarma – a časem by se všechno zdražovalo. A co je důležité: že by se peníze z takového zdanění použily na financování přechodu na zelenou ekonomiku. Budeme-li se bavit na úrovni ekonoma z nějaké univerzity, který modeluje hypotetické a hlavně perfektní systémy, vypadalo by to takhle. Bohužel by se na tom ale muselo jednomyslně shodnout nějakých 200 zemí.

Některé státy nebo bloky už na tom ale začaly pracovat, třeba Evropská unie. Navrhuje, aby se u každého zboží, které překročí hranice EU, platila ještě uhlíková daň. Takový postup by měl teoreticky přesvědčit i další velké hráče, zejména Indii a Čínu, aby takový mechanismus zavedly i u sebe doma.

Předpokládám, že v příštích dvou dekádách budeme svědky toho, že se různé země budou spojovat do koalic – podobných jako je EU. Takové skupiny se pak dohodnou na tom, jak na jejich území bude zdanění uhlíkových emisí fungovat. Nastaví tedy jasná pravidla pro ty, co s nimi budou chtít obchodovat. Důležité podle mě ale je, aby peníze, které taková daň vygeneruje, byly použity na přechod na zelenou ekonomiku. Aby nešly třeba do obrany, nebo klidně i do školství a zdravotnictví, a nezmizely v daňovém systému. Lidi by pak přestali chápat, proč uhlíkovou daň vlastně platí.

Na začátku rozhovoru jste zmínil, že proces přechodu na zelenou ekonomiku musí být spravedlivý. To mě přivádí k otázce: Proč je důležité mluvit o klimatické spravedlnosti, tedy otázce, která letos dost rezonovala?

Když se na klimatickou změnu zaměříme, ať už na její současnou podobu nebo tu v minulosti, vždy tam najdeme mezi jednotlivými státy obrovský nepoměr. V podstatě lze říci, že země, které nyní čelí nejhorším projevům klimatické krize a jsou vůči ní nejnáchylnější, jsou za ni zároveň nejméně zodpovědné. Vezměte si Velkou Británii: dvě stě let tady pálíme uhlí a ropu, abychom nakopli naši ekonomiku, jednu z největších na světě, a vybudovali nemocnice, zdravotnický systém a další věci. Celou tu dobu jsme vypouštěli zplodiny do atmosféry bez jakýchkoli dopadů, které bychom alespoň sami pocítili.

Po dvou stech letech se u nás mění klima, stejně jako v těch nejchudších zemích světa, které ale nejsou schopné se na takové změny adaptovat. Zároveň na ně ovšem nejvíce dopadají. A to je ta obrovská nespravedlnost – máme tu skupinu bohatých států, jež si můžou dovolit se na změny adaptovat. A pak tu jsou ti, kteří ty problémy nezpůsobili, ale čelí jim nejvíce. A vzhledem k tomu, že ti bohatí slíbili už před více než deseti lety, že je finančně podpoří, ale dosud to nesplnili, důvěra v ně klesá. Nicméně, viděli jsme to už na COP26 – klimatická spravedlnost je něco, co už absolutně nelze ignorovat. Nemůžeme férově jednat, pokud nezačneme brát v potaz tenhle základní fakt. Už to není jen o vědě – jde i o lidská práva i reparace. A to s sebou nese emoce i politikaření.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované