Ukrajina a Polsko potřebují jeden český vynález a hodně souvisí se smířením

Před sochou Stepana Bandery ve Lvově musíte zaklonit hlavu hodně nahoru. Je to obrovský pomník. A můžete si myslet leccos: Koukáte na hrdinu Ukrajiny. Na nacistického kolaboranta. Na otce nezávislosti. Teroristu. Na to nejlepší z Ukrajiny. To nejhorší z Ukrajiny…

Moc dlouho se u toho přemýšlení ale nezdržujte. Pokud jste tam zavítali v nedávné době, občas kolem náměstí s památníkem vidíte sutiny, to se Rusové čas od času snaží do Bandery trefit (zatím se jim to nepodařilo).

Kdo na Ukrajině někdy v poslední době byl, aktuální posmrtný osud Bandery chápe, ať už si o něm myslí cokoliv. Po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2014 začala popularita Bandery razantně růst, po plné invazi v roce 2022 se Bandera stal celonárodním symbolem odporu proti okupantům. Jakmile válka jednou skončí, Banderova popularita se jistě zase propadne a stane se opět předmětem zcela oprávněných historických sporů.

Do tohoto příběhu bohužel nyní zasáhla vysoká politika. Ukrajinský prezident podepsal dekret, kterým udělil mnoho ocenění. Včetně jednoho pro speciální jednotku „Sever“, že se může honosit pojmenováním po „Hrdinech UPA“, tedy Ukrajinské povstalecké armádě, ozbrojené frakce banderovců.

Na to zareagoval velmi ostře polský prezident Karol Nawrocki, který odebral Zelenskému nejvyšší polské státní vyznamenání, Řád bílé orlice. Dál už to trochu připomíná telenovelu - kdekdo teď vrací metály, a ty se pak posílají uraženě poštou.

A ta má jednoho nadmíru nadšeného diváka: Vladimira Putina.

Je velké štěstí Česka, že názory jeho politiků v Evropě prakticky nikoho v posledních letech nezajímají. Takže se nikdo nedozví ani o historických úvahách poslance ANO Radka Vondráčka, jehož schopností si šéf hnutí Andrej Babiš natolik cení, že ho drží co nejdál od ministerského křesla.

Poslanec Vondráček zjevně zaregistroval aktuální polsko-ukrajinský spor a zauvažoval: „Má každý národ právo na svou vlastní historii, jak zaznělo v ukrajinsko-polském sporu? Možná to zní logicky. Jenže je tu velké ALE. Znamená to i právo na genocidu a masakry? Holocaust? Já si to tedy nemyslím.“ Úspěch na sítích měl okamžitý, rozdmýchal přesně ty reakce, které má český Facebook rád.

Když se ale poslanec tak pěkně ptá, zaslouží si odpověď: Ano, je to tak. Někdy jsou přes veškerou snahu výklady brutální společné historie natolik rozdílné, že cestou k nalezení kompromisu může být jen tolerance názoru druhého.

To je nepochybně příběh polsko-ukrajinského krutého potýkání, který začíná dávno před volyňským masakrem, tedy masovými vraždami v letech 1943 až 1944. Kdo se o to trochu zajímá, bez ohledu na osobní názor, musí uznat, že obě strany jsou schopny sestavit si interpretaci, která se s tou druhou stranou prostě nemůže nikdy zcela potkat.

Pan poslanec jistě může namítnout: I když jde o masakry? (Se slovem holocaust bych spíše šetřil, ale rozumím, co by člověk neudělal pro algoritmus Facebooku.)

Odpověď zní: Ano, i když jde o masakry. Jinak totiž není cesty do budoucnosti.

A Češi přeci moc dobře vědí, o čem je řeč. Jak jsme v 90. letech vyřešili temnou minulost česko-německého potýkání, které ve 20. století dospělo do závěrečné tragédie a po válce se zamrazilo érou komunismu?

Česko-německá deklarace z roku 1997 rozhodně není o naprosté shodě nad minulostí. Ve čtvrtém oddíle se například říká, že každá země bude mít nadále svůj vlastní právní názor. Tedy v překladu, každý z nás si něco myslí o platnosti Mnichovské dohody a tomu druhému po tom nic není. Pečlivě vyvážený text nakonec prošel a otevřel cestu k přijetí Česka do Evropské unie. Shoda nad budoucností byla silnější než rozdílné názory nad minulostí.

Přesně to samé nyní potřebují Ukrajinci a Poláci. Obě strany se od nultých let pokoušejí se střídavými úspěchy o porozumění. V roce 2015 dokonce vznikla společná komise historiků. Útok Ruska na Ukrajinu zjevně pobídl obě země, aby se v kritické chvíli nenechaly rozdělit historií. V roce 2023 se prezidenti obou zemí poklonili obětem masakrů.

Jak jiné je to ale dnes. Ve Varšavě se změnil nájemník prezidentského paláce a je zjevné, že zase jednou má minulost přednost před budoucností. To musí nadmíru těšit Rusko, kterému se nyní vojensky nedaří. Ale pokud by se podařilo vrazit klín mezi Ukrajinu a klíčového vojenského a logistického partnera, Polsko, zas to otevírá další možnost pro manévrování Putina v jeho třídenní válce, která už trvá pátým rokem.

Místo rozumování Radka Vondráčka bychom našim spojencům v Polsku a na Ukrajině měli nabídnout náš unikátní exportní artikl – možnost smíření nad historií, u které se smířit nedá.

Budoucnost za to stojí. A v tomto případě se nejedná jen o ukrajinsko-polskou budoucnost, ale z rozhodnutí Putina o celoevropskou.