Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Francouzský integrační model je pod tlakem. Dospěla k tomu studie organizací Fondapol a Francouzského úřadu pro migraci a integraci (OFII), která se zabývala migrací z Afghánistánu.
„Nejde ani tak o počet přijatých Afghánců jako o rychlost příchodu lidí, kteří jsou nám kulturně a jazykově vzdáleni a kteří odhalují limity našeho modelu přijímání,“ upozornil v rozhovoru pro Le Point ředitel OFII Didier Leschi.
Francie se pro Afghánce stala od roku 2015 jednou z nejčastějších destinací. Hrálo v tom roli několik faktorů - otevření hranic během občanské války v Sýrii, uzavírání se migraci ze strany severských států a později také kolaps režimu v Kábulu, po němž se moci chopilo islamistické hnutí Tálibán.
Klíčový rok 2015
Snadné příchody usnadňuje ochranářský francouzský azylový systém. Loni získalo azyl na 70 procent afghánských žadatelů o mezinárodní ochranu, zatímco v jiných evropských státech to bylo i méně než 40 procent. Do Francie tak někdy míří i žadatelé, kteří neuspěli v jiných státech Evropské unie.
Výše zmíněný rok 2015 byl v historii afghánské migrace do Evropy klíčový. Unie tehdy vydala 2,6 milionu povolení k pobytu, počet afghánských žádostí se ve Francii skokově zvýšil ze 42 tisíc na 195 tisíc. Jak uvádí francouzská studie, syrská krize otevřela cestu do Evropy i Afgháncům, a ti toho dokázali využít.
Prudký nápor (mimo jiné) afghánských běženců v roce 2015 vedl v dalších letech v severských státech ke zpřísnění azylových procedur, vyhošťování neúspěšných žadatelů, nižší míře ochrany afghánských žadatelů a vyšší ostraze hranic. Výsledkem byl strmý pokles příchozích ve Švédsku, Dánsku, Finsku i Norsku (počty afghánských žadatelů se tam ročně pohybují v řádu nižších stovek).
Afghánci se proto začali soustředit na západní Evropu, Německo pro ně ale v posledních letech také ztrácí na atraktivitě. Mnozí tak nejdříve díky historickým vazbám mířili na britské ostrovy a Francie byla jen tranzitní zemí. To se ale rychle změnilo a loni Paříž zaznamenala přes 13 tisíc afghánských žádostí.
Jejich počet překonaly pouze výjimečné žádosti podané Ukrajinci, kteří nyní zaujímají první místo.
Daleko ke všem
Afghánci se v posledních letech stali nejčastější národností, která ve Francii hledá azyl. Během pouhých deseti let jich přišlo do země na 100 tisíc, tři čtvrtiny z nich od roku 2016. Ve Francii už početně převýšili Syřany, přestože k Sýrii pojí zemi galského kohouta mnohem hlubší historické vazby.
Studie dospěla k závěru, že Afghánci zůstávají ve Francii v sociální, kulturní i náboženské marginalizaci. Pro náboženství to platí navzdory faktu, že v zemi žije několikamilionová muslimská menšina - vesměs se ale jedná o lidi ze severní Afriky, k nimž mají Afghánci nábožensky i kulturně daleko.
Afghánci často žijí v menších francouzských městech, studie uvádí příklad Colmaru, Aurillacu nebo Vannes. Problémem je nedostatečná úroveň vzdělání - téměř 19 % Afghánců uvádí, že jejich úroveň vzdělání není vyšší než základní škola, někdy mají i problémy se čtením a psaním. Dalších 10 % neumí číst ani psát ve svém mateřském jazyce. Jen 17 % naopak uvádí vzdělání převyšující bakalářský titul.
Neviditelné ženy
To má dopad na sociální integraci a přístup k zaměstnání. Po 18 měsících pobytu a ukončeném jazykovém kurzu je podle studie bez práce 57 procent migrantů. Autoři v tomto směru poukazují i na Německo, kde jsou rovněž problémy se zaměstnáváním afghánských uprchlíků - stejně jako ve Francii je zvláště alarmující nízká zaměstnanost žen.
Na Německo se studie odvolává i v pasáži věnované trestné činnosti - podle francouzských zákonů nelze uvádět národnost pachatelů, o zločinech páchaných Afghánci proto nejsou data. Autoři ale uvádějí výzkum Pew Research Centra, podle něhož Afghánci vykazují vůbec největší podporu práva šaría mezi všemi muslimskými zeměmi.
Podle ředitele OFII Leschiho také není prvotní příčinou migrace islamistický režim. „Přijímáme lidi, kteří nejsou nutně nepřátelští vůči Tálibánu, ale kteří utekli před ekonomickými těžkostmi,“ myslí si.
Autoři také upozorňují na extrémní rozdíl mezi počty přijatých mužů a žen - 85 procent Afghánců, kteří přijeli do Francie v letech 2014 až 2024, jsou muži.
„Jde o kulturní fenomén, který je promítnutím marginalizace žen v afghánské veřejné sféře do migrace,“ analyzuje Leschi. „Mohou například cestovat pouze v doprovodu člena své rodiny. Můžeme jen poměřovat sebeobětování a odvahu těch, kterým se podaří překročit afghánskou hranici.“ Tato nevyváženost komplikuje budoucí integraci.
Leschi připouští, že existují i příkladné modely integrace, například u některých mladých žen, jinak ale podle něj francouzský integrační model naráží na své limity.
„Republikánská tradice univerzalistického přijímání, která odmítá zohledňovat kulturní specifika, naráží na obyvatelstvo s radikálně odlišnými kódy. Trpíme tím, že nejsme dostatečně direktivní,“ uzavírá autor.
