Článek
/Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině/
Některé čerpací stanice podél silnice fungují, jiné jsou rozstřílené a opuštěné.
Dopravní cedule udávají vzdálenost do Izjumu a Slovjansku, zatímco Rostov na Donu, ležící v Rusku, je zamalovaný barvou.
Izjum leží jižně od Charkova, blízko současné frontové linie mezi ukrajinskou armádou a ruskými okupanty. Palba z fronty sem slyšet není, ale často přilétají drony a násobí zkázu, kterou si město prošlo během ruské okupace v prvním roce války.
Před invazí tady žilo zhruba 50 tisíc obyvatel, dnes jen deset tisíc. Mnoho domů a bytů je v rozvalinách, včetně radnice. Ulicemi jezdí mnoho armádních automobilů, na izjumské frontě bojuje 3. samostatná útočná brigáda.
Tým české organizace Post Bellum jí v rámci projektu Pomozme Ukrajině s Pamětí národa přivezl generátory, solární baterie a sanitky. Předávka se odehrála na jedné z čerpacích stanic, kterou zasáhl ruský granát a která je mimo provoz.
Nejhorší moment
„Frontová linie se pohybuje, bohužel ne v náš prospěch. Dnes je to jiná válka než v roce 2022 a prvním půlroku 2023. Je to mnohem více dronová válka, technologická válka. Je to o tom, kdo lépe ovládá tyto technologie. Máme určitý náskok, pořád jsme před nimi, ale samozřejmě se obáváme toho, že nás doženou,“ říká mi k aktuální situaci bojovník 3. útočné brigády Jevhen Sypenko.
Všudypřítomné cedule, jež varují před minami.
Během více než tří roků války toho zažil opravdu dost. „Půl roku jsem bojoval v Záporožské oblasti u vesnice Timurivka. S odstřelovací puškou SVD Dragunov a automatem AK-47. Měli jsme zbraně ze 70. let, často nefunkční. Od roku 2023 je to ale lepší. Dostal jsem novou pušku ukrajinské výroby UAR-10, mnohem kvalitnější než ty staré sovětské,“ vypráví Jevhen.
Za nejhorší momenty považuje setkání se smrtí spolubojovníků. „V bojové zóně jsme se k našim padlým dostali po dvou týdnech. Já měl za úkol je ohledat a identifikovat, zajistit jejich telefony a osobní věci. Byly to asi nejtěžší chvíle, protože těla už nebyla k poznání, plná červů. A také můj kamarád padl 200 metrů ode mě, granát mu utrhl hlavu. Já jsem měl štěstí, on ne,“ vzpomíná voják.
„Slyšeli jsme křik a sténání“
Jízda ulicemi Izjumu je přehlídkou masivního bombardování. Nedaleko benzinové pumpy je panelák, který vypadá, jako kdyby někdo jeho kus odkrojil jako dort.
Rozstřílený Izjum.
„Celkem tady zemřelo devětačtyřicet lidí. Slyšeli jsme křik a sténání několik dní, ale nikdo je nemohl vyprostit, protože město bylo pod palbou. Rusové nakonec všechna těla odvezli do masového hrobu do lesa. Tam skončily celé rodiny,“ ukazuje ředitelka izjumského muzea Halyna Ivanovová na cestu, kterou ruský konvoj těla odvážel.
Masové pohřebiště se nachází v borovicovém lese s písčitou půdou na okraji Izjumu. Člověk by řekl, že se tudy jde na nějakou pláž u Středozemního moře, ale je to místo spojené s válečnými zločiny. Oběti už identifikovali a vyzvedli.
Dnes tu v jámách leží kříže, někde zůstala dřeva s čísly, která forenzní experti používali při identifikaci těl. Nedaleko odtud je hřbitov a právě lidé, kteří tam chodili, upozornili po osvobození města, že v lese viděli ruské vojáky s nákladními auty. V mělkých hrobech leželo celkem 447 obětí včetně dětí a žen.
Pohřebiště v Izjumu, kam okupanti sváželi oběti.
Ruské drony ve vzduchu
„Přišli k nám domů, obsazovali všechny domy a brali auta. Kontrolovali každý byt, hledali vojáky. Kontrolovali moje doklady a tvrdili, že to je podvrh, smáli se. Hrozili, že mě odvedou, ale pak mě nechali,“ líčí pro Seznam Zprávy počínání ruských vojáků Arťom Horoděnko, kterému bylo na začátku války patnáct let.
„Jinak se kontaktům s obyvateli vyhýbali, ale někteří se k nim loajálně hlásili a pracovali pro ně. Někteří politici na radnici se zachovali jako zrádci, kteří jim ukázali, kde přejít řeku. Nyní sem pořád létají ruské drony, ale ve srovnání s Charkovem je to tady o něco lepší,“ pokračuje.
Arťom Horoděnko.
Jevhen Sypenko ze 3. samostatné útočné brigády říká, že část obyvatel města si pořád přeje žít raději pod ruskou vládou než pod ukrajinskou, což je pro něj obtížné pochopit.
„Jsou tady lidé, kteří si pořád myslí, že s Rusy se budou mít lépe. Myslí si to, i když už jednou šlápli na hrábě. Mučili tu lidi, pořádali na ně lov. Opilí okupanti pálili pro zábavu do obytných domů,“ tvrdí voják.
Ve čtvrti malých domků na předměstí Izjumu zůstal po Rusech například automobil přejetý tankem takzvaně do placata a není poznat, co to bylo za značku. Všude jsou cedule varující před minami. Okupanti tu po sobě zanechali na dveřích nápis „Zasloužili jste si to.“ O kus dál zůstala dřevěná bedna, v níž měli protitankové střely.
Automobil převálcovaný tankem.
I tady ale dál žijí lidé. „Bydlíme tu jen dva. Já a na konci ulice ještě jeden člověk. Dům byl poškozený, museli jsme ho opravit. Já žiji v Izjumu od roku 1947 a doufám, že tady dožiju. V čase ruské okupace jsme odjeli,“ vypráví muž, který pokuřuje v sedadle svého auta.
Muž žijící osamoceně v rozstřílené čtvrti.
Voják 3. samostatné útočné brigády Radym, který zde slouží, v brzký konec války nevěří. „Podle mě potrvá ještě tak deset let.“
