Článek
Letadlo na pravidelné lince do Orlanda se připravuje k odletu. Všech 114 cestujících už je na palubě. Mezi nimi jsou v zadní části letadla, ve 30. řadě, také Rigoberto Alpizar a jeho manželka Anne Buechner.
Lidé v jejich blízkosti mohou slyšet, že manželé se začínají přít. Muž je nervózní. Říká: „Musím se dostat z letadla!“ Náhle si vezme batůžek, který měl uložený pod sedadlem, překročí souseda, který sedí na sedadle u uličky, a běží k východu.
Manželka vybíhá za ním. Podle svědectví cestujících je od něj vzdálena asi deset řad. Volá: „Je nemocný, on je nemocný!“ Když doběhne k pilotní kabině, vidí, že Rigoberto vyběhl z letadla a stojí několik metrů od něj v nástupním tunelu. Pistolemi na něj míří dva muži. Anne Buechner opakuje: „Je nemocný!“ Muži jí nařídí, ať se vrátí do letadla. Poslechne, vrací se ke svému sedadlu, aby si vzala zavazadlo a mohla se vrátit za manželem.
Než tam dojde, uslyší několik výstřelů.
Policisté před bránou D42, ve které skončil život Rigoberta Alpizara, 7. prosince 2005.
Bezpečnost především
Muži, kteří Rigoberta Alpizara zastřelili, patřili k „air marshalls“, neboli speciálně vycvičeným agentům, kteří slouží jako protiteroristická ochranka letadel. V letadle jsou v civilu, vydávají se za běžné cestující, zasahují v případě nutnosti.
Před teroristickými útoky z 11. září 2001 působilo v USA 33 federálních „air marshalls“. Po 11. září jich federální vláda najala tisíce. Strach z teroristického útoku byl velmi naléhavý. A to nepochybně platilo ještě i v roce 2005.
V letadle na lince do Orlanda seděli 7. prosince dva agenti v oddělení první třídy, blízko vchodu do letadla. Když viděli, jak z letadla vybíhá zmatený muž, pustili se za ním. V pozdějších výpovědích tvrdili, že muž vykřikoval, že má bombu. Někteří svědci jejich slova potvrdili, jiní nikoli.
Agenti každopádně v nástupním tunelu před letadlem na muže namířili svoje pistole značky SIG Sauer a přikázali mu, ať si lehne na zem. Neposlouchal je. Mával na svoji ženu, která se těsně za agenty objevila ve dveřích letadla. Volal ji k sobě. A pak křičel na policisty „tak mě zastřelte, střílejte, do toho!“
Po chvíli ho skutečně šesti ranami zastřelili. A je otázka, jaké měli možnosti.
Kdyby měli dostatek informací, pravděpodobně by s podezřelým mužem nechali vyjednávat jeho ženu. Pak by se asi nic nestalo. Anne by ho přesvědčila, ať se uklidní, slíbila by mu, že se nemusí vracet do letadla, vše by se relativně v klidu vysvětlilo. Koneckonců, Rigoberto se ničím neprovinil – utekl z letadla a možná přitom křičel, že má bombu.
Jenže: Mohli policisté vědět, že ta žena není spolupachatelka? Že to není teroristka? Nemohli.
Snad mohli racionálně uvažovat. Proč by terorista, který se rozhodl odpálit letadlo, z toho letadla utekl? Když už se mu podařilo dostat bombu přes bezpečnostní kontrolu, proč by si to najednou rozmyslel?
Jenže se mohl zhroutit. Mohl to být blázen. Mohl to prostě celé neunést… To, že vyběhl z letadla, nedokazuje, že bombu nemá. Pravda.
Takže jak? Takže ho zastřelili.
Columbine 1999
Na střední škole Columbine v Coloradu zavraždili 20. dubna 1999 dva teenageři dvanáct svých spolužáků a jednoho učitele. Pak spáchali sebevraždu. Snaha o prevenci z nich učinila mediální hvězdy.
Systém
Zastřelili neozbrojeného muže, který u sebe bombu neměl. A trpěl bipolární poruchou. Shodou okolností zažíval ataku nemoci, přestože byl po léta stabilizovaný.
Vyšetřování státu Florida vyústilo v následující závěr: „Střílející důstojníci měli zákonné právo použít sílu a nebude proti nim vzneseno žádné obvinění.“
Podle názoru vyšetřovatelů „je fakticky i podle zákona lhostejné, zda měl pan Alpizar bombu. Kdyby ji měl, neznamenalo by to, že z neoprávněné střelby se stane střelba oprávněná. A naopak, pokud ji neměl, neznamená to, že z oprávněné střelby se stane střelba neoprávněná. Podle stejného principu je lhostejné, jestli pan Alpizar trpěl duševní nemocí.“
Nedozvíme se, nakolik těžké rozhodování to pro agenty bylo. Stisknout spoušť. Ale velmi pravděpodobně byli přesvědčeni, že plní svoji povinnost a nemohou a nesmějí se chovat jinak.
To, o čem lze obecně přemýšlet, spočívá v něčem jiném. V tom, co legislativa, tradice a společenská očekávání považují za „oprávněnou střelbu“.
Ve Spojených státech jsou všechny ty tři faktory nastaveny výrazně jinak než ve většině ostatních západních demokratických zemí. Není třeba jít do detailu, je to často probírané téma. V USA se po desetiletí vede diskuse o omezení možnosti vlastnit střelné zbraně. V podstatě bez výsledku. Každý čtvrtý až pátý Američan má doma zbraň. Mezi civilisty koluje více než 400 milionů střelných zbraní.
Reportáž
Případů smrtící střelby v ulicích amerických měst neubývá. Bez ohledu na pravidelné výkřiky pohoršení i z nejvyšších míst se nezdá, že by tento trend mohlo něco zvrátit. Snad nikde na tom nejsou tak špatně jako v New Orleansu.
Omezení nepřicházejí ani po masových střelbách. Ani po masových vraždách ve školách. Tradice je příliš silná. A promítá se to i do chování policistů. Opět není třeba podrobného rozboru. V posledních letech se probírá střelba amerických policistů často především v souvislosti s hnutím Black Lives Matter. Třeba smrt dvanáctiletého Tamira Ricea. Měl v rukou neškodnou repliku zbraně. Policisté ho zastřelili. Mohla to být skutečná zbraň? Mohla. Policisté nebyli obviněni.
Jako by v tom systému něco chybělo. Je zaměřený na rychlou a efektivní likvidaci útočníka, nepřítele, hrozby. Ale chybí mu varovné signály, chybí mu brzdy, varování, že když to „obránce“ přežene, bude se zodpovídat
Měl Rigoberto Alpizar bombu, nebo neměl? Byl nemocný, nebo nebyl? Lhostejné.
Nešťastný Rigoberto
Rigoberto Alpizar (1961) se narodil v Kostarice, ale už od roku 1985 žil ve Spojených státech a měl americké občanství. Sousedé v městečku Maitland nedaleko Orlanda si ho pamatovali jako veselého, bezproblémového, milého chlapíka. S manželkou Anne Buechner spolu žili už osmnáct let.
Že Rigoberto trpí bipolární poruchou, sousedé nevěděli. Nebylo třeba. Lékař Juan Balaguer mu předepisoval lithium a pacient za dlouhá léta nezaznamenal žádnou ataku nemoci. Ta přišla až na cestě do Ekvádoru a Peru.
Mělo to být příjemné spojení pracovní cesty a dovolené. Rigoberto a Anne nejprve týden pracovali jako překladatelé ze španělštiny do angličtiny na lékařském kongresu v Ekvádoru. A pak vyrazili na výlet do Peru.
Klasická turistická trasa Cuzco, Machu Picchu. Ale Rigoberto Alpizar začal být nesvůj. Stěžoval si na bolest žaludku, byl roztržitý, nakonec se od výpravy oddělil a sám se vrátil do Cuzca. Když za ním manželka druhý den dorazila, napětí se stupňovalo. Alpizar si především začal dělat přehnané starosti o jejich bezpečí, rozvíjely se u něj paranoidní představy. Pravděpodobně v důsledku krádeže, k níž došlo ještě v Ekvádoru – Anne tam ukradli kabelku s doklady.
Rigoberto Alpizar začal mimo jiné nosit svůj baťůžek na prsou. Jeden z důvodů, proč za pár dnů zemřel. Podle agentů mohl totiž v této poloze snadněji odjistit bombu.
V posledních hodinách jejich pobytu v Jižní Americe a během letu do Miami nedělala Anne už v podstatě nic jiného, než že se snažila svého muže uklidnit. Zdůrazňovala, že už budou brzy doma, budou ve svém domě, budou jíst svoje vlastní jídlo, nikdo je neohrozí.
Až přistaneme v Miami, bude zbývat už jenom jeden let. To zvládneme. A budeme doma.
Ale Rigoberto to napětí už nevydržel. A agenti konali svoji povinnost.
