Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Rusko a Ukrajina za sebou mají dosud nejrozsáhlejší výměnu válečných zajatců. Během třídenní akce se na svobodu dostal tisíc lidí na každé straně.
Na Ukrajině se postupně začínají objevovat příběhy těch, kteří byli propuštěni. Pozornost ale poutají také osudy lidí, na něž naopak nedošlo.
Například velitel brigády Azovské národní gardy Denys Prokopenko uvedl, že součástí nejnovější výměny nebyl žádný bojovník pluku Azov. Podotkl při tom, že ukrajinské úřady nemají na jejich návratu zájem.
„Proběhla závěrečná fáze rozsáhlé výměny vězňů – a není mezi nimi ani jeden z civilistů, kteří jsou drženi osm let. OSM LET. Seznam rukojmích, který jsem předal prezidentovi Zelenskému v lednu 2020, zůstal jen seznamem,“ napsal pak na facebooku ukrajinský novinář Stanislav Asejev, jehož samotného v minulosti drželi v ruské věznici známé brutálními podmínkami.
Zkušenost ruské „izolace“
Většina těchto lidí podle Asejeva v minulosti spolupracovala s ukrajinskými zpravodajskými službami.
Momentálně je drží v trestanecké kolonii číslo 32, nápravném zařízení s přísným režimem ve městě Makijivka v Doněcké oblasti, které je od roku 2014 pod ruskou okupací.
Jedná se o místo, kde jsou nejčastěji drženi političtí vězni. Ti, kteří se dostali na svobodu při dřívějších výměnách, podali svědectví o mučení či nedostatku lékařské péče, s nímž se tam setkali.
Příběhy zajatých vojáků z pluku Azov
Část zajatců, o nichž Asejev píše, do Makijivky přesunuli z nechvalně známého zařízení Izoljacija (Izolace), které platí za jednu z nejbrutálnějších věznic v okupované Doněcké oblasti. Do širšího povědomí se dostala jako místo nezákonného věznění a mučení ukrajinských válečných zajatců, ale i aktivistů, novinářů a dalších civilistů.
Ruské síly ji zbudovaly v areálu bývalého závodu na výrobu izolací. Poté, co v roce 2014 získaly Doněck, na místě zřídily vojenskou základnu a administrativní prostory a systém protiatomových krytů přeměnily na cely a mučírny.
Mučení na denním pořádku
Asejev, jehož vinili ze špionáže, tam strávil 28 měsíců. V dřívějším článku pro Harvard International Review napsal, že věznice připomínala koncentrační tábor, kde bylo mučení, ponižování, znásilňování a nucená těžká fyzická práce na denním pořádku.
Ze svědectví vyplývá, že fyzické trýznění dozorci v Izoljaciji uplatňují bez ohledu na věk a pohlaví vězňů. Nejčastěji používanou metodou je mučení za použití elektrického proudu, kdy zajatce odvedou do sklepa, svléknou donaha, spoutají a připojí k drátům polního vojenského telefonu. Následně jej polévají vodou a pouští do něj elektrický proud.
Vězni jsou vystaveni také psychickému týrání, které spočívá například v tom, že jsou neustále sledováni, případně mají přísný zákaz zhasínat v noci světlo.
Bývalého šéfa věznice Denyse Kulikovského loni v Kyjevě odsoudili k 15 letům s konfiskací majetku poté, co byl obviněn z terorismu, krutého zacházení s vězni a spolupráce s nezákonnou ozbrojenou formací. Muž původem z Doněcké oblasti se připojil k proruským silám v roce 2014. Nechvalně známou věznici vedl mezi lety 2015 až 2018.
Podle svědectví Asejeva a dalších měl právě Kulikovskyj do velké míry na svědomí brutální zacházení. Bývalý šéf měl odsoudit řadu vězňů k mučení, na němž se mnohdy sám podílel. Uplatňoval také metody psychického teroru, jako byly například předstírané popravy.
Novinář nyní upozorňuje, že mnozí vězni, kteří si prošli peklem v Izoljaciji či podobných zařízeních, nadále zůstávají v trestanecké kolonii číslo 32.
„Nevím, jestli v jedenáctileté historii této války existuje někdo jiný, kdo by byl vězněn déle,“ upozornil. „Nechci srovnávat utrpení vězňů – to je z objektivního i morálního hlediska nemožné –, ale délka zajetí je objektivní měřítko, a pokud stát přivádí zpět civilisty (a to dělá), je naprosto nepřijatelné ignorovat ty, kteří byli drženi nejdéle,“ dodal.
Podle něj není pochyb o tom, že tito lidé pro Rusko nic neznamenají. Zásadní otázkou však je, zda „něco znamenají pro svůj vlastní stát“.
