Češi v EU před dvaceti lety? „Zeman se přel s Orbánem, jinak to fungovalo“

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Jeli jsme jako rakety,“ říká 69letý Mikuláš Dzurinda, jehož vláda dovedla v roce 2004 Slovensko do Evropské unie. Bývalý premiér vidí tehdejší vstupní rozhovory jako bezproblémové, mnohem větší problémy zažíval ve slovenské politice, kde vládl široké koalici, kterou bylo těžké uřídit.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy pořízeném u příležitosti dvacetiletého výročí rozšíření hodnotí i současný stav slovenské politiky a důvody, proč se do něj dostala.

„(Expremiér) Igor Matovič se ukázal jako naprosto nekompetentní člověk. Naháněl ruské vakcíny sputniky, které nebyly autorizované dokonce ani v Rusku, Slovensko se začalo dostávat do jednoho sporu za druhým. Dennodenní chaos, bitky uvnitř koalice,“ popisuje realitu, která vedla k návratu Roberta Fica do čela slovenské vlády.

V Česku i na Slovensku byly v době vstupu do EU proevropské vlády. U nás byly tehdy problematickými body Benešovy dekrety a také Temelín, který se nelíbil Rakušanům. Co byly hlavní překážky vstupu Slovenska?

Nic dramatického v hlavě nemám. Pamatuji se ale, že hlavně opozice kritizovala dvě oblasti, a to ukončení jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice a údajně nevýhodné vyjednání podmínek pro naše zemědělce. Ani jednu z těchto věcí jsem nijak moc neprožíval. Bylo mi jasné, že když jde o staré ruské reaktory, tak to nebyl jen problém Slovenska, ale i Kozloduje v Bulharsku, možná i elektrárny Paks v Maďarsku. Co se týče farmářů, nejvíc mě zajímalo, zda jsme podmínky vyjednali podobně jako další země Visegrádské čtyřky. A pamatuji se, že ano.

Shrnul bych to tak, že proces vyjednávání s Unií byl o mnoho jednodušší než proces zabezpečení vnitrokoaliční stability obou mých vlád.

Dovedl jste si v té době představit, že dvacet let po vstupu tady bude nemalá část obyvatel, která vnímá Unii jako nepřítele a obviňuje ji z toho, že ji omezuje a stále jí něco zakazuje?

To jsem si představit samozřejmě neuměl. Také proto, že 1. května 2004 bylo v Dublinu krásné slunečné počasí, ani mráček tam nebyl. Klíčové bylo, že jsme byli všichni ve výborné náladě, řehtal se i starý matador Jacques Chirac a všichni včetně Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera jsme byli spokojení a mysleli si, že takto bez mráčků bude v Evropě i nadále.

Kdo by ale řekl, že se v Americe zrodí globální finanční krize (v roce 2008, pozn. red.), poté přišla krize migrační, po ní covid, válka na Ukrajině, a to ani nemluvím o brexitu. Nakupilo se toho moc, do toho sociální sítě, které umožňovaly všem všechno… Na lidi to doléhalo a doléhá stále. Když se pak antisystémové síly dokázaly zmobilizovat, tak výsledek po tom všem až tak šokující není. Dokonce bych řekl zaplať pánbůh za to, jak to je.

Zmínil jste Visegrád. Ten tehdy ještě fungoval, když to porovnám s dneškem…

V době vstupu byly vztahy dobré, i když ne vždy úplně super. Vzpomínám si, že Viktor Orbán v období 1998 až 2002 byl celkem příjemný společník, byl to viceprezident liberální internacionály a moderní a prozápadní politik, problém s ním tehdy nebyl. Vzpomínám si ale na osobní neshody mezi ním a Milošem Zemanem, ale nebylo to dramatické.

Čeho se ty spory týkaly?

Názoru na ekonomické reformy a podpory pro zemědělce, kde Orbán vždy více inklinoval k masivnějším dotacím než Zeman, ale i já. My jsme více inklinovali k podpoře vzdělání a technologií. Na druhou stranu jsme ale zřídili Visegrádský fond, často jsme se stýkali a přišli jsme s vynálezem V4+, kde za tím plusem byl někdy Tony Blair, někdy Gerhard Schröder, někdy ukrajinský premiér… To bylo velice příjemné.

Hospodářské noviny přinesly minulý týden rozhovor s tehdejším komisařem pro rozšíření Güntherem Verheugenem. Vyprávěl, že musel bojovat uvnitř Unie, aby vstoupilo všech deset států najednou. Byly tehdy i jiné reálné varianty?

Nebyly, protože ta myšlenka si velmi rychle získala silnou podporu. Podařilo se to i díky tomu, že komisař Verheugen kritizoval Slovensko, ale trochu i Česko, kvůli občanům patřícím k romské menšině. Tehdy mě osvítil pánbůh a pozval jsem pana komisaře - na začátku jsme si ještě vykali - na Slovensko. Nechci nic skrývat, pojedeme do regionů s největší hustotou romského etnika, a vy mi ukážete, zda jde o diskriminaci nebo něco jiného.

Ke Güntherově cti slouží, že jsme strávili čtyři dny na východě Slovenska - šli jsme na sídliště Luník 9, přešli jsme Spiš. Když jsme skončili, řekl mi: „Asi jsi měl pravdu, o diskriminaci už mluvit nebudu, možná je to o nižší úrovni přijímání tohoto etnika, možná zábrany a předsudky. Chápu ale, že diskriminace bylo příliš silné slovo.“

To myslím prospělo přesvědčení jak komisaře, tak i samotné Komise, že my ve střední Evropě jsme stejně civilizované a kultivované národy a že šance doběhnout Západ by nám měla být poskytnuta.

Vzpomenete si na nějaký krizový moment během summitů, kdy jste si říkal, a teď to nevyjde?

Můj největší problém za celé to období byl ten, že jsem byl premiérem nesmírně široké koalice. Zahraničněpolitický problém nebyl, ani v Bruselu, ani ve Varšavě či jinde.

V první vládě jsem ale měl bývalé členy ústředního výboru komunistické strany transformované do Strany demokratické levice, ale také bývalého disidenta Jána Čarnogurského. Byli tam katolíci i nevěřící, poprvé v historii v ní byli ministři reprezentující maďarskou menšinu… v první koalici bylo devět politických stran. Udržet to vše pohromadě a provádět hluboké reformy bylo složité. Po volbách za to Strana demokratické levice zaplatila a nedostala se do parlamentu, proto jsem musel hledat jinou koalici. Ta byla naštěstí víc napravo, i tak to ale byl malý zázrak, že jsem mohl pokračovat.

Moje bolest při integraci pramenila čistě z vnitropolitických záležitostí, v zahraničí jsme jeli jako rakety. Měl jsem skvělý tým počínaje už zesnulým ministrem zahraničí Eduardem Kukanem, měl jsem vynikajícího vyjednavače… Já jsem jen menežoval, kontroloval, dohlížel.

Dnes jde Slovensko s Ficovou vládou maďarskou cestou. Jak si to vysvětlujete, zvláště poté, co jsme zažili velké protestní hnutí po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové?

Nová politická garnitura, která nastoupila po té smutné a tragické události, dostala nesmírně velkou příležitost. Podobnou té, kterou jsem v roce 1998 dostal já. Koalice vedená Igorem Matovičem měla v roce 2020 ústavní většinu, ještě větší, než jsem měl já.

Na rozdíl od generace mých spolubojovníků se tato nová ukázala jako úplně nekompetentní. V politice nestačí pěkné řeči, charisma a schopnost oslovit voliče, ale jak nám říkal Tony Blair: „Majordomus říká panu premiérovi, toto je vaše bydlení a vaše kancelář. A co teď?“

A při odpovědi na „co teď“ se Igor Matovič ukázal jako naprosto nekompetentní člověk. Naháněl ruské vakcíny sputniky, které nebyly autorizované dokonce ani v Rusku, Slovensko se začalo dostávat do jednoho sporu za druhým. Dennodenní chaos, bitky uvnitř koalice. Když se vláda rozhodla pro opatření A, běžel hned (lídr koaliční strany Svoboda a Solidarita) Richard Sulík na náměstí, kde křičel, že je potřeba to změnit na opatření B, i když byl vicepremiérem té samé vlády.

Lidé včetně mě se během těch dvou let dostali do stavu, kdy už to nemohli poslouchat. Mnozí z nich si pak řekli, že lepší stabilita s Ficem než dennodenní chaos a beznaděj. Ekonomika se samozřejmě začala potápět, protože Matovič začal rozhazovat peníze, kupovat si voliče sociálními balíčky, to vše vyústilo v to, že vláda se z ústavní většiny dostala do menšinového postavení, následoval pád vlády a volby. V nich pak voliči potrestali nekompetentnost této politické garnitury.

Vraťme se ještě k jednáním s Unií. Dělal byste dnes něco jinak? Třeba některé výjimky a přechodná období, která si vyjednali Češi, se po 20 letech zdají být trochu zbytečné…

Souhlasím, já jsem o žádné výjimky nežádal. Mnozí lidé byli nešťastní z přechodných období na volný pohyb pracovních sil. Pamatuji se na návštěvu holandského premiéra na Slovensku těsně před ukončením rozhovorů. Čelil tehdy výhradám, proč tak bohatá země jako Nizozemsko zavádí opatření na volný pohyb pracovních sil. Tak jsem ho na tiskové konferenci zachraňoval s tím, že jsem mu skočil do řeči a říkal, abychom z toho nedělali drama a že není mojí snahou vyhánět Slováky, aby pracovali v Amsterodamu, ale mojí snahou je vytvářet business friendly environment na Slovensku, aby zde vznikala pracovní místa. A to se stalo a nezaměstnanost šla raketově dolů.

Chápal jsem obavy našich sousedů, život pak ale potvrdil, že obavy byly nemístné a zbytečné. Dnes tisíce zdravotních sester pracují v Rakousku a Rakousko se z toho těší. Ten proces byl oboustranně zvládnutý, komisař Verheugen odvedl báječnou práci, ale my také.

Když zhodnotíte těch 10 nováčků, o které se Unie v roce 2004 rozšířila, kdo se v ní nejlépe uplatnil?

Těžká otázka, potřeboval bych asi trochu statistiku. Nechci se moc chválit, ale Slovensko se ještě tři čtyři roky po vstupu drželo velmi dobře. Když se ponoříte do tehdejšího amerického a jiného tisku, bylo Slovensko titulkované jako „ekonomický tygr pod Tatrami“. Je to trochu nezdvořilé, když mluvím s novinářem z České republiky, ale pamatuji se na různé konference, kde se posuzoval přínos pro jednotlivé země přes takzvané konvergenční kritérium, a Slovensko na tom bylo velmi dobře.

Potom se to ale obrátilo a dnes musím bohužel konstatovat, že se Slovensko nachází na opačné trajektorii. Česko profituje, my zaostáváme, jsem z toho dost nešťastný.

Blíží se červnové volby do Evropského parlamentu. Máte nějakou předpověď, jak dopadnou? Mluví se hodně o vzestupu protievropských a populistických stran, máte z toho obavy?

Mám dvě kritéria, podle kterých obavy a naděje posuzuji. To první je, aby se prosadily proevropské, dostředivé síly, ne ty rozbíječské. Z tohoto úhlu pohledu obavy nemám.

To druhé kritérium je o celkovém politickém směřování Evropské unie. Já jsem člověk subsidiarity a nemám rád, když mi státní nebo obecní úřady mluví do toho, jak žije moje rodina a jak vychovávám svoje dcery a nyní pomáhám s vnuky. Musím samozřejmě respektovat legislativu, ta je ale národní, a tak to má být. Mířím k tomu, že mě znepokojují tendence progresivistických sil.

Například Evropský parlament asi před měsícem vyzval ke změně evropských smluv, aby se do Charty základních práv ukotvilo právo na potrat. Nechci jít do tohoto tématu věcně, ale nechápu, proč se to děje, když víme, že evropské smlouvy říkají, že toto je výsostně národní kompetence. Nechápu, proč by to měla být unijní kompetence. V Chartě základních práv najdete právo na život, právo na smrt tam ale není. Na eutanazii ani na potrat. Copak nemá Evropský parlament co na práci, že se zabývá takovýmito provokacemi? Toto je voda na mlýn antisystému a nacionalismu.

Trošku mě teď znepokojuje, že umírněná konzervativně liberální formace, řekněme střihu Evropské lidové strany, na Slovensku chybí. Máme tu Křesťanskodemokratické hnutí, které se posunulo směrem k fundamentálnímu směru, máme tu progresivisty, ale umírněné konzervativně-liberální křídlo chybí.

Nedávno jsem dělal rozhovor s nizozemskou europoslankyní Sophií in ’t Veldovou. Říkala, že evropská umírněná pravice, o níž mluvíte, v posledních letech přejímá část rétoriky krajní pravice a výsledkem je, že lidé volí raději originál než jeho nápodobu. Co si o tom myslíte?

Dáma, která to říkala, má na tom obrovskou osobní zásluhu. Právě ona je jednou z iniciátorek těchto nesmyslů. Poprvé jsem zpozorněl - a to nevím, jestli bylo právě u ní - když jsem četl hodnoticí zprávu Evropského parlamentu na Orbána. Ukázalo se, že zasáhl proti svobodě médií, akademických institucí… byl jsem na to velmi zvědavý. Zjistil jsem ale, že ta zpráva nekritizuje jen tyto věci, ale že se míchá i do jiných záležitostí - vyčítá Orbánovi nedostatečnou ochranu občanů hlásících se k sexuálním menšinám, dokonce kritizovala nedostatečné důchody občanů… všechno národní kompetence.

Ta zpráva míchala hrušky s jablky, to už nebyl právní stát, ale kompetence nejintimnější z pohledu lidského svědomí. Proč mi tato dáma sahá na věci, které jsou nejbytostněji spojené s mým svědomím? To máme v Evropě harmonizovat a znásilňovat naše svědomí? Ona má podíl na tom, že krajní pravice roste, a ještě potom fňuká. Dost mě to vytáčí.