Zprávy z bojiště: Ukrajinci škrtí ruskou tepnu. Ale situace se může obrátit

Pokud bychom měli minulý týden shrnout jednou větou, zněla by zhruba takto: na frontě se mnoho nezměnilo, ale za ní se začíná dít něco, co může mít z dlouhodobého hlediska větší váhu než další ztracená vesnice.

Řeč je o systematickém ukrajinském tažení proti ruské logistice v hloubce. Téma jsme v minulých dílech popisovali jako údery do „střední hloubky“ – zónu zhruba 30 až 200 kilometrů za frontou, kam dlouho ukrajinská palba pořádně nedosáhla.

Nejviditelnějším bojištěm téhle malé války se v posledních dnech stal jih – pásmo silnic spojujících ruské týlové uzly s okupovaným ukrajinským pobřežím a Krymem. Této spojnici se podrobně věnoval kolega Martin Novák: Ruská okupační správa už musela část trasy z Rostova na Donu přes Mariupol na Krym omezit pro civilní provoz a na poloostrově se objevují výpadky zboží i omezení prodeje paliva.

Ukrajinské jednotky, zejména dronové skupiny 1. sboru Azov Národní gardy, tam loví nákladní a cisternové vozy na trasách Mariupol–Taganrog, Mariupol–Volnovacha a dál po koridoru směrem na Krym.

Stojí za zmínku, že podobné cíle si Ukrajina kladla už při neúspěšné letní ofenzivě v roce 2023 – jedním z jejích záměrů bylo právě přetnout dopravní tepny mezi pevninským Ruskem a anektovaným poloostrovem. Tehdy ale armáda postoupila jen o pár kilometrů a dál se kvůli ruské dělostřelecké palbě a minovým polím nedostala.

Francouzský analytik Clément Molin, který útoky dlouhodobě mapuje, za poslední dny napočítal přes sto zásahů ruské logistiky – nákladních aut, cisteren i obrněnců. Sám ovšem dodává, že to, co je vidět, je jen malá část skutečného dění.

Provoz rozhodně není zastaven zcela. Jeden z důstojníků dronové skupiny Azovu to v rozhovoru shrnul střízlivě: V květnu jde řádově o stovky úderů a asi stovku poškozených či zničených vozidel, tedy tři až čtyři zásahy denně na trase, po které denně projedou tisíce aut.

Logika kampaně je nicméně jasná: čím dál od fronty se útočí, tím větší a méně chráněné kamiony jezdí a tím koncentrovanější náklad vezou. Zničit tři kamiony s municí je levnější a efektivnější, než ničit jedno dělo, které z té munice střílí. A 300 kilometrů dlouhou silnici prostě nejde celou pokrýt radary a palebnými stanovišti.

Vlivný ruský kanál Rybar, který spravuje bývalý mluvčí ruského ministerstva obrany, píše, že na jihu Ruska je situace „čím dál hrozivější“, že na Krymu hrozí výpadky některého zboží a palivo se prodává s omezením. Situace Moskvě odčerpá cenné prostředky, které pak budou chybět jinde (třeba v náboru vojáků či výrobě zbraní).

Proč to Rusko nedokáže snadno zastavit? Tyto menší drony (na ukrajinské straně typicky stroje typu Hornet a jim podobné) létají po protivzdušné „genocidě“, kterou na jihu Ukrajina během letošního roku způsobila, prakticky volně. Rusko nemá masově vyráběný „stíhací“ dron, kterým by je sestřelovalo, a jiných systémů protivzdušné obrany má na jihu po měsících ukrajinských úderů citelný nedostatek.

Dnešní převaha je ovšem nejspíš dočasná – Rusko se obvykle adaptuje a dříve či později přijde s protiopatřeními. Ukrajinská kampaň ovšem ještě nejspíše ani zdaleka nedosáhla vrcholu svých možností. Pokud by dokázala „jen“ výrazně zpomalit letošní ruské snahy, i to by pro Kyjev byla nezanedbatelná výhoda.

Do budoucna se ovšem dá očekávat, že invazní síly náskok do nějaké míry smažou. Rusko v téže disciplíně také dělá pokroky, jen pomaleji. V posledním týdnu Ukrajina pocítila zásah ruského FPV dronu na optickém kabelu, který u Sum zhruba 25 kilometrů od fronty trefil velký rozvodný transformátor.

Zařízení za stovky milionů korun bylo obestavěno masivní konstrukcí proti Šáhidům, ale nikdo zjevně nemyslel na sítě proti malým dronům řízeným schopným pilotem.

Přejděme k pozemní frontě – a navažme právě tím, že dopad úderů do hloubky je zatím těžké přesně změřit. Ruská aktivita zůstává poměrně vysoká, tlak neustává, ale velká letní ofenziva pořád nezačala. Rusko přesouvá jednotky, doplňuje techniku a pokračuje v drobné, ale neúnavné infiltraci.

Analytik Konrad Muzyka v přehledu ruských čistých územních zisků od září 2025 ukazuje, že tempo postupu se po únorové ukrajinské aktivitě v Záporožské oblasti výrazně zpomalilo a že velká část letošních ruských zisků padla na řídce bráněnou Sumskou oblast. Těžiště ruského úsilí přitom zůstává na ose Kosťantynivka–Kramatorsk–Slovjansk.

Začněme dobrou zprávou pro Kyjev. V Kupjansku Rusové podle ukrajinského projektu DeepState už nemají oporu přímo ve městě, byť oblast zůstává „šedou zónou“.

Dobrý vhled do téhle podivné formy boje přinesla reportáž listu Kyiv Independent z pozic brigády Charcija. Ruští vojáci se ke Kupjansku už přes rok plíží opuštěnými plynovody – čtyřmi původně sovětskými potrubími, která se přes řeku Oskil slévají do dvou. Trubkami o průměru kolem jednoho metru se plazí 15 kilometrů, někdy v nich celé dny čekají, než se uvnitř nahromadí dost lidí a materiálu.

Podle ukrajinských velitelů průměrný ruský voják po vylezení z potrubí přežije „tak hodinu, obvykle ale deset minut“. Ruské nezávislé médium Astra citovalo svědectví o tom, že uvnitř se vojáci dusili, propadali panice a brali si život. Zástupce velitele brigády s přezdívkou Abat odhaduje, že asi 95 procent Rusů pokoušejících se překonat řeku – ať potrubím, nebo po vodě – je zabito nebo zraněno.

A přesto tahle taktika nejspíš zcela nezmizí, protože potrubí se prakticky nedá zničit. I když do něj letecká puma vytrhne pětimetrovou díru, Rusové ji prostě podhrabou.

Obránci tak vedou nekonečnou bitvu s vynalézavým a vytrvalým protivníkem. Rakouský expert Tom Cooper je k ukrajinské straně kritický – tvrdí, že problém měl být dávno vyřešen třeba senzory uvnitř trubek. Ale jak připouští i on, hlídat všechna možná potrubí i hluboko za frontou je s ukrajinským nedostatkem lidí „noční můra“.

Jádrem ruského tlaku zůstává Doněcká oblast, konkrétně Kosťantynivka, kterou pozorovatelé i nadále označují za nejaktivnější úsek fronty. A právě tady se nejlépe ukazuje, jak nepřehledné dnešní bojiště je.

Situace v Kosťantynivce se dál zhoršuje. Ruské skupinky pronikají do města z několika stran a podle ukrajinských zdrojů se objevily i v samotném centru, ve výškové a průmyslové zástavbě – víme to mimo jiné proto, že tam na ně Ukrajinci stříleli dělostřelectvem.

Klíčové ovšem je, jak situaci interpretovat. Stabilní ruská přítomnost se jeví jako nepravděpodobná; jde o mozaiku ukrajinské kontroly a sporných zón. Proruští analytici už přitom velkou část města kreslí jako dobytou – stejně jako kdysi u Pokrovsku nebo Torecku, kde se rozsáhlé oblasti dlouho držely jako sporné, zatímco Ukrajinci drželi klíčové pozice.

Pěkným varováním před unáhleným čtením map byla epizoda u vesnice Dobropasove jižně od Pokrovsku. Na ruském kanálu se objevilo video vojáků zvedajících vlajku – a to ve vesnici, která podle ukrajinských i části ruských map ležela 10 až 13 kilometrů od linie dotyku. Začala obvyklá debata: je to průniková skupina, která se prokousala hluboko do týlu, nebo „klasické“ dobytí, jak hlásí ruské ministerstvo obrany?

Clément Molin k tomu napsal cosi, co by si měl zarámovat každý, kdo válku sleduje: video vojáka s vlajkou není důkazem, že místo je pod kontrolou. Jmenoval příklady vesnic, kam Rusové „vstoupili“ před měsíci a které dodnes neovládají. V této válce se „linie“ na mnoha místech naprosto rozpadla na patnáctikilometrovou zónu prolínajících se pozic.

V širším okolí Pokrovsku (směr Dobropillja) je situace podle analytika Playfry vcelku stabilní; 1. sbor Azov svůj úsek drží dobře, ruská 51. armáda je zřejmě vyčerpaná.

Na jihu, v Záporožské oblasti, se ruská strana v posledních týdnech „zadrhla“ – a situaci ilustruje i jeden zajímavý detail (byť poněkud rozporuplný).

Objevila se totiž údajně uniklá mapa ruského ministerstva obrany. Je třeba ji brát obezřetně, jako každý takový zdroj, ale podobá se dřívějším ruským mapám a také tvrzením Moskvy o údajných vojenských úspěších v této oblasti.

A pokud vážně zachycuje to, co ruské velení považuje za realitu, vysvětlovala by mnohé: nejen, že plány byly podstatně ambicióznější než dnešní realita na zemi, ale i hlášené postupy jsou daleko za hranicí toho, co ukazují mapy nezávislých či ukrajinských mapařů.

Pokud je možné soudit, ve skutečnosti Ukrajinci postupně „čistí“ Stepnohirsk a podle proruských zdrojů jsou prakticky ztracené i Plavni – tedy téměř všechny zisky ruské ofenzivy zahájené počátkem roku 2025.

Rybar dokonce varuje před rizikem ukrajinského postupu až na linii Kamjanske–Ščerbaky. Tady je ovšem namístě obvyklá opatrnost: jde o ten typ pesimismu (z ruského pera), který se na sítích dobře „prodává“, ale s realitou nemusí mít mnoho společného. Ani ukrajinské armádě se totiž neútočí lehko. Jak ukazuje vývoj o kousek vedle, i ofenzivní akce stojí Ukrajince obvykle nezanedbatelné ztráty – drony a klouzavé bomby zůstávají smrtelně nebezpečné. Nějaké „zhroucení“ ruské jižní fronty lze proto těžko čekat.

Že obrana je jedna věc a útok druhá, dokládá i ukrajinský komentátor Myrošnykov. Popisuje, že v okolí Huljajpole probíhají útoky i protiútoky bez valného výsledku a se značnými ztrátami na obou stranách, a ostře kritizuje „masové“ útoky některých ukrajinských úderných uskupení, které končívají ztrátami.

Ukrajinská obrana přitom funguje lépe než kdykoli za poslední roky – a na Ukrajině panuje i mezi pozorovateli nezvykle optimistická nálada. Tím spíš je namístě obvyklá střízlivost. Optimismus už v této válce několikrát vystřídalo zklamání.

Současná ukrajinská převaha v úderech do hloubky je velmi pravděpodobně dočasná; jakmile Rusko najde protiopatření, může obrázek znovu potemnět. A jak připomínají takřka všichni rozumní analytici, příští půlrok bude klíčový – ne proto, že by sliboval rozhřešení, ale proto, že ukáže, jestli ukrajinská strategie skutečně funguje, nebo jen vypadala dobře na jaře.

Ruská bombardovací kampaň běžela celý týden naplno a vyvrcholila tím, oč jde především – ukázkou síly. V noci na 24. května Rusko spustilo jeden z největších úderů na Kyjev za celou válku: podle agentury Reuters kolem 90 raket a 600 dronů. Součástí balíku byla i mezikontinentální balistická střela Orešnik.

Použití Orešniku přitom dobře ilustruje stav, v němž se ruská strana nachází. Tahle „zbraň posledního varování“ (podrobně jsme o ní psali už dříve) tentokrát nedopadla na Kyjev, ale na dvousettisícovou Bilou Cerkvu, zhruba šedesát kilometrů jižně od metropole.

Z rakety se podle ukrajinských médií uvolnilo šestatřicet kusů submunice; terčem byl zřejmě závod na opravy vojenských letadel, reálně ale hlavice dopadly na garáže a průmyslové budovy, bez hlášených obětí.

Sami proruští blogeři přitom psali ironicky o „hodně drahém železe poslaném do země“ a ptali se, jaký to celé mělo smysl.

A to je vlastně podstata: jeden kus Orešniku stojí podle odhadů desítky milionů, možná i více než sto milionů dolarů, je méně přesný než levnější taktické střely a bez jaderné hlavice je jeho vojenská účinnost omezená. Jeho hodnota je hlavně symbolická a psychologická.

Pokud něco ve vzdušné válce děsit má, nejsou to jednotlivé Orešniky, ale množství „obyčejných“ balistických střel. Podle některých odhadů Rusko téměř obnovilo jejich výrobu a v červnu by se mohlo vrátit k číslům kolem 120 střel měsíčně. To je hrozba úplně jiného řádu než pár kusů kovu padajících z hranice vesmíru. Moskva zjevně eskaluje svou vzdušnou kampaň a znovu a znovu ukazuje, že ukrajinskou obranu dokáže účinně zahlcovat a pronikat jí – ne vždy, ale dostatečně často.