Článek
Kromě jednání na Aljašce, které zatím viditelné výsledky nepřineslo, se největší pozornost v ruské válce proti Ukrajině upírala v posledních dnech k událostem kolem města Dobropillja na pokrovském úseku fronty.
Došlo zde ke skutečně nezvykle hlubokému průniku ruských jednotek do ukrajinské obrany, který hrozil vážným narušením stability v celé oblasti.
Během konce minulého týdne se však situace rychle a dramaticky změnila. Podle dostupných informací se ukrajinským jednotkám podařilo většinu útočících ruských vojáků odříznout od zbytku jejich sil a velkou část z nich neutralizovat.
Zároveň s tím se objevilo více informací o tom, jak tato – v měřítkách posledních měsíců poměrně výjimečná – událost probíhala.
Je to dobrá příležitost si ji zrekapitulovat, protože skvěle ilustruje, jak se dnes na Ukrajině válčí i jaké jsou reálné možnosti obou stran.
„Průchod“ do hloubky
Ruské jednotky jsou na pokrovském úseku dlouhodobě velmi aktivní, je to místo nejtvrdších bojů. Na místě, kde k průniku došlo, probíhaly boje už měsíce a ukrajinské jednotky (i když se v oblasti do určité míry střídaly) byly nepochybně vyčerpané a oslabené.
Na konci prvního srpnového týdne ruský průzkum (možná dron nebo malá skupina pěšáků) nalezl „díru“ v ukrajinské obraně v oblasti obce Nové Šachove, severně od hlavního tlaku na Pokrovsk.
Malým útočným skupinám se podařilo překonat protitankový příkop v oblasti a obsadit přilehlou rokli Velyka Balka. Tento terénní útvar jim následně posloužil jako bezpečný a do značné míry skrytý koridor, kterým mohly do ukrajinského týlu vysílat další skupinky vojáků, často jen o několika mužích. Někdy postupovaly rychle, častěji se v tomto sektoru snažili ruští vojáci „proplížit“ obranou, možná v noci a pod ochrannou „dek“, které kryjí jejich tepelnou stopu. To je na Ukrajině poměrně běžná taktika.
Co se dělo minulý týden:
Následující dny, mezi 7. a 10. srpnem, se situace v cílové oblasti postupně zhoršovala. Na vesnici Zolotyi Koloďjac a její okolí dopadala intenzivní dělostřelecká palba. Současně se v místních komunikačních kanálech na telegramu (viz analýza uživatele Thorkill) začaly objevovat první, zpočátku nepotvrzené zprávy o přítomnosti ruských průzkumníků v bezprostřední blízkosti obce.
Zprávy o sporadické střelbě se postupně měnily v informace o probíhajících bojích. K 12. srpnu již bylo zřejmé, že ruský záměr vyšel. Zprávy od obyvatel i následné potvrzení geolokalizovanými záběry ukázaly, že Zolotyi Koloďjac a několik menších přilehlých osad jako Kučeriv Jar či Vesele jsou pod ruskou kontrolou. Ruské jednotky se zhruba od 11. srpna už jen neskrývaly a snažily se v oblasti „zakopat“, a tak ji pro sebe zajistit.
Ruský úspěch se ovšem dostal na veřejnost díky mapám ukrajinské monitorovací skupiny DeepState. Její rychlá aktualizace a doprovodný komentář naznačující možné selhání v komunikaci na ukrajinské straně vyvolaly v informačním prostoru značný rozruch.
Ukrajinské velení do oblasti poslalo patrně posily už před 12. srpnem, ovšem je možné, že medializace události ho přiměla reagovat ještě důrazněji. Do ohroženého sektoru začaly být urychleně přesouvány zálohy z jiných částí bojiště.
K obratu došlo 14. srpna. Ukrajinské síly, posílené o čerstvé jednotky, zahájily koordinovaný protiútok. K večeru se jim podařilo vstoupit do Zolotého Koloďjace a svést s ruskými okupanty boj přímo v zástavbě. Ruské velení se pokusilo své izolované pěšáky podpořit dělostřelectvem, drony a leteckým bombardováním, avšak neúspěšně.
Před půlnocí téhož dne přišla zpráva o úspěšném vytlačení ruských sil z vesnice Koloďjac (později potvrzená obrazem). Ukrajinská armáda tak v této části bojiště znovu získala kontrolu nad novou linií opevnění v Doněcké oblasti, která má sloužit jako hlavní pilíř další obrany.
Brzy se podařilo obnovit i kontrolu nad důležitou silnicí spojující Dobropillji s Kramatorskem. Útok vedený zřejmě ze dvou směrů najednou pak ještě ruský postup „přetnul“ vedví.
Vývoj v oblasti kolem obce Dobropillja.
Není jasné, kolik ruských vojáků v tuto chvíli v oblasti ještě zbývá. Původní síly nebyly žádnou malou „diverzní skupinkou“, ale čítaly řádově stovky mužů. Část z nich zřejmě ještě v tuto chvíli nebyla zničena a alespoň teoreticky by mohli klást poměrně tuhý odpor.
Ruská armáda je může zásobovat z dronů, a protože ukrajinské síly nemají tolik leteckých bomb jako ruské, v dobře vybraných pevných budovách by dělostřelectvu a dronům mohli tito muži vzdorovat dosti dlouho. Podobné příklady už z ukrajinského bojiště známe.
Zároveň se ovšem objevují informace, že ruské velení tady vyslalo za ukrajinské linie poměrně špatně vycvičené muže, kteří nemají dostatečný výcvik a zkušenosti. Pokud tomu tak je – a poměrně rychlá změna situace naznačuje, že by to tak být mohlo –, nedají se nejspíše delší boje očekávat.
Vysoká cena za postup pěšky
Po skončení hlavních bojů o Zolotyi Koloďjac zveřejnila ukrajinská brigáda Azov, jež se na protiútoku podílela, tvrzení, že ruské „nevratné“ ztráty (tedy zabití a zajatí vojáci) činily 284 mužů. Zraněných bylo hlášeno pouze 101.
Pokud tomu tak skutečně je – a to je pochopitelně velká otázka –, je tento poměr velmi neobvyklý. Ve většině ozbrojených konfliktů počet zraněných výrazně převyšuje počet zabitých. Ovšem informace z různých zdrojů v posledních měsících naznačují, že na ukrajinském bojišti se situace změnila.
Tato operace, stejně jako většina útoků ruské armády v poslední době, probíhala za pomoci pěchoty bez významnější podpory obrněné techniky. Voják vystavený přímé palbě z kulometů, střepinám z dělostřeleckých granátů či minometů a především útokům extrémně přesných a všudypřítomných dronů (které přitom nemají až tak velkou ničivou sílu) má podstatně menší šanci na přežití než voják chráněný pancířem tanku či bojového vozidla.
Nepřítomnost obrněných vozidel je také důvod, proč se ruskému velení nepodařilo přetavit taktický zisk ve větší úspěch. Aby se z podobného „průchodu“ obranou stal skutečný průlom, který by mohl ohrozit stabilitu celé fronty, musela by následovat druhá vlna útoku.
Ta by musela být zřejmě tvořena obrněnou technikou, která by rozšířila vytvořenou trhlinu, zničila zbývající centra odporu a rychle postoupila do hloubky obrany protivníka.
Před jednáním ve Washingtonu:
Rychlost je v podobných případech klíčová. Pěšky se pohybující vojáci nikoho nezaskočí. A pokud by vojáci jeli v civilních vozidlech, proti dronů a jiným zbraním by nebyli chráněni o mnoho lépe než při pohybu po „vlastních“. Jen by byli nápadnější.
Je ovšem otázkou, zda v současné fázi ruské invaze je podobná „druhá vlna“ vůbec možná. Bojiště je plné pozorovacích a útočných dronů. Jakákoliv větší koncentrace techniky je téměř okamžitě odhalena a stává se cílem pro všechny dostupné zbraně. Riziko spojené s pokusem o masivní obrněný úder je pro obě strany enormní.
Přitom techniky mají obě strany málo, minimálně přímo na frontě. Rusko obrněnce vyrábí a renovuje řádově po tisícovkách ročně, když sečteme všechny kategorie, ale jeho zásoby z dob se rozhodně tenčí. A výroba i renovace ani tak nestačily tempu ztrát.
Dnes zřejmě velká část této (staro)nové ruské techniky (hlavně tedy asi ty novější kusy) směřují k jednotkám v týlu a ruské ztráty techniky přímo na bojišti jsou rekordně nízké – paradoxně ve chvíli, kdy na frontě je pro techniku snad nejnebezpečněji za celou dobu trvání války.
Proč se tak děje, nevíme: Možná Rusko šetří síly na chvíli, kdy ucítí dobrou příležitost k rychlému průlomu, možná prostě nechce riskovat další ztráty drahocenné techniky a nevidí v nich smysl.
V dobropilljském „průniku“ se rozhodně obrněnce ve větším počtu neobjevily. A pokud byla skutečně dobrá příležitost k jejich nasazení, velmi silná reakce ukrajinského velení, které do oblasti stáhlo zálohy z celé řady různých brigád, ruské armádě toto „okno příležitostí“ definitivně uzavřela.
Zároveň ale způsob řešení této krize na pokrovské frontě naznačuje, že ukrajinské problémy zdaleka nekončí. Skutečnost, že Kyjev musel nasadit prvky z mnoha různých útvarů k vyřešení jediné lokální krize znovu, otevírá otázku dostatečnosti strategických záloh, které má Kyjev k dispozici pro obranu celé, více než tisíc kilometrů dlouhé fronty.
