Hlavní obsah

Zuzana Kajnarová a Roman Říčař: I přes rozdíly zvládáme život bez kotrmelců

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Zuzana Kajnarová a Roman Říčař byli hosty Televize Seznam.

Reklama

28. 8. 18:30

O tom, co mají společného, ale i v čem se zásadně liší. A k čemu může být dobré mít podobné rodinné zázemí, hovořil herecký pár Zuzana Kajnarová a Roman Říčař během natáčení pořadu Moje místa pro Televizi Seznam.

Článek

(Autorka a respondenti se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Zuzko, jeden z rozhovorů jsme spolu dělaly, když jsi před deseti lety čekala první miminko. Na otázku, jak se vidíš za deset let, jsi řekla: Doufám, že budeme zdraví, bude nás víc a budeme pořád spolu. Že život nepřinese velké bolavé osudové rány. Splnilo se to?

Zuzana Kajnarová: Mě to úplně dojalo, protože je fakt, že život jde asi tak, jak by měl. Samozřejmě – staří lidé umírají a noví se rodí. Zemřel Romanův tatínek, to bylo bolavé, ale narodily se nám dvě děti. Ty rostou a jsou zdravé.

Jak to máš ty, Romane?

Roman Říčař: Máme dvě osmi a desetileté zlobivé příšery, které nás samozřejmě velice baví a těší. A je to krásné a náročné zároveň. Kdyby to takhle vydrželo, tak asi dobrý.

A rodina je už komplet?

Zuzana Kajnarová: No jo, už jsem stará. Sice bych chtěla větší rodinu, ale myslím, že by to dítě bylo trošku daleko od sourozenců. Takže jsem si říkala, že když už, tak by byly fajn rovnou dvě a k tomu Romana nepřesvědčím. Nepřesvědčila jsem ho ani k tomu jednomu, natož ke dvěma dětem. Navíc jsem si uvědomila, že už na to asi nemáme věk.

+1

Z jakých rodin pocházíte?

Roman Říčař: Mám bráchu staršího o patnáct měsíců. A v podstatě jsme hodně rozdílní. Brácha dělá v IT sektoru, má vlastní programátorskou firmu. Řekl bych, že se máme rádi. Společně podnikáme, máme spoustu společných zájmů, vídáme se spolu na chalupě. Takže nám to rodinné zázemí funguje, řekl bych, až vzácně dobře.

Zuzana Kajnarová: Já mám o čtyři roky staršího bráchu, který má dvě děti. Moje máma žije v Praze, protože se přestěhovala, když se narodil syn. Aby mi mohla pomoct, což hrozně oceňuju a děkuju jí za to, že takhle změnila svůj život. Protože přesunout se z Ostravy do Prahy není podle mne – ještě ve vyšším věku – úplně krok, který by každý dokázal udělat. Takže máme v Praze dvě babičky, což je luxusní.

Mám pocit, že v něčem jsou ty naše rodiny s Romanem podobné. Oba jsme děti inženýrů, naši otcové dokonce studovali stejnou školu. Sice každý v jiném městě, ale mají stejné vzdělání. A odmalička jsme byli v něčem podobně vychováváni. Jsme oba turisti, hodně jsme jezdili na hory a možná díky té podobnosti se nám daří nějak ten život společně zvládat bez nějakých velkých kotrmelců.

Občas narážíme. Třeba v plánování

V čem jste jiní?

Roman Říčař: Já strašně nerad plánuju.

Zuzana Kajnarová: Já strašně ráda plánuju. Ale vždycky jsem měla pocit, že jsem strašný volnomyšlenkář a ty věci jak přicházejí, tak je beru. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mám ráda jakýsi plán a systém. V tom jsme totálně odlišní. A samozřejmě narážíme. Třeba jsme přijeli do Budapešti a já, jelikož jsem si přečetla v průvodci, co vše je zajímavé, tak jsem to chtěla vidět. A Roman mi řekl: Ale já chci jen tak jít ulicemi a nechat se unášet. Tak říkám: No jo, ale máme tady na to tři dny, musíme vidět alespoň ta zásadní místa.

Roman Říčař: Tu cestu jsme našli. Prostě jsme dva dny chodili tam, kam chtěla Zuzana, a jeden den jsme bloumali. A já jsem se musel tvářit, že se mi to líbí.

Umíte často udělat si takto čas jako manželé, abyste nebyli jenom „ti rodiče“?

Roman Říčař: Neumíme.

Zuzana Kajnarová: Já si myslím, že to je i v každodennosti. Když člověk chce, tak nemusí odjet na druhou stranu světa. Je to o tom, že třeba večer ti lidé spolu něco sdílí, ať už je to koukání na společný film, anebo jdou spolu na večeři. Takové chvilky si myslím, že pro sebe nacházíme. V zimě jsme byli spolu v Krkonoších, jen sami dva. Určitě to není v takové míře, jako by si přál Roman, ale je to taky proto, že já si přeju hodně trávit času s celou rodinou i s těmi dětmi.

Roman Říčař: Já velmi rád trávím čas jako celá rodina, ale přál bych si, abychom nějaký čas strávili jen spolu.

Věděli jste odmalička, čím chcete být?

Roman Říčař: Já asi ne. Ale divadlo jsem dělal úplně odmala. Bylo mi nějakých osm, devět let, když jsem začal hrát ve vinohradském divadle, ale mě baví strašná spousta věcí. I to divadlo i ta muzika je pro mě vlastně jedna z řady věcí, které mě baví. Nikdy bych nechtěl dělat jenom to. Ale zároveň bych o to nerad přišel.

Zuzana Kajnarová: Pamatuju si nějaké sny jako úplně malé dítě, že se mi líbilo být chvíli astronautkou a archeoložkou, kdy jsem vůbec nevěděla, co ta profese obnáší. Pak jsem začala chodit do dramaťáků a život mi v tom docela vycházel vstříc. Začala jsem studovat v Ostravě odpolední hereckou školu, potom jsem se dostala na DAMU, díky tomu jsem přišla k té profesi a dělám ji. Herectví má neuvěřitelně mnoho forem. A mne baví to, že to není jednotvárné.

Kajnarová: Dorotka z Anděla Páně pro mě byla zásadní role

Když jsi šla na konkurz na Dorotku do Anděla Páně, tak se o ni prý ucházelo tři sta hereček. Bylo to něco, za čím sis šla?

Zuzana Kajnarová: Ne. Mně volali, že mám přijít na konkurz. Jenomže já jsem ten víkend měla jet do Ostravy za rodinou, tak jsem se omlouvala asistence režie Zuzaně Matéové, že nemůžu přijít. Ona tenkrát řekla: Dobře, tak přijdeš potom na druhé kolo. Odjela jsem, proběhl velký konkurz, kterého jsem se nezúčastnila a druhé kolo toho konkurzu probíhalo tak, že mi zavolala a říkala: Pan režisér by tě rád viděl. Setkali jsme se na Kavčích horách v České televizi s Jirkou Strachem, kde jsme si dali kafe, chvíli jsme si vykládali a na základě tohoto pohovoru jsem dostala Dorotku v Andělu Páně. Což je dost zásadní role, kterou jsem měla šanci dělat.

Jaká byla zásadní role pro tebe, Romane? Když ti bylo sedmnáct, hrál jsi v legendárním muzikálu Jesus Christ Superstar v divadle Spirála.

Roman Říčař: To jsem tenkrát nevěděl, že to bude nejlepší muzikál, ve kterém budu v životě hrát. Nikdo, kdo jsme v něm dělali, jsme si vůbec neuvědomovali, jak strašně zásadní to je a jaký z toho bude fenomén. Odehrál jsem tam přes tisíc představení, byla tam fantastická scéna, dokonalé libreto, hudba a výborně to všechno fungovalo. V těch sedmnácti jsem tam ale hrál apoštola, což je sborová role – nic co by člověka posunulo ve zpívání. Věc, která mě v životě asi nejvíce zasáhla, byla Šakalí léta v divadle ABC. Byla tam fenomenální muzika i parta. To pro mě byla vlastně zásadní životní role, která mě nasměrovala dál.

Zuzana Kajnarová: Protože jsi tam potkal mě.

Roman Říčař: A tím jsem to chtěl zakončit, že v tom divadle se změnil i můj osobní život. K lepšímu, samozřejmě.

Musím se zeptat, jak se vidíte za dalších deset let?

Roman Říčař: Doufám, že budeme dělat pěkné divadlo – budeme se tedy věnovat tomu oboru, který jsme až doteď oba dělali, a zároveň k tomu si budeme tady vymýšlet různé další zábavy se Smilovickým mlýnem a spolu s našimi kamarády tady budovat a rozvíjet celý ten náš záměr.

Zuzana Kajnarová: No já doufám, že budeme dělat to, co nás baví. Bude to takové období, kdy děti budou už docela velké, a tak budeme moci zhodnotit, jak jsme je vychovali. A že budeme víc času věnovat sobě. A sobě navzájem.

Roman Říčař: Já už mám mlýn, jsem v pohodě.

Zuzana Kajnarová: A golf.

Roman Říčař: Mlýn a golf.

Zuzana Kajnarová: Tak já s tebou budu víc chodit na golf, slibuju.

Celý rozhovor se Zuzanou Kajnarovou a Romanem Říčařem vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované