Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Debata o zálohování PET lahví se s námi táhne už roky. S poslední novelou zákona o obalech začala nabývat konkrétnějších obrysů. V posledních týdnech to ale vypadá, že zákon do voleb neprojde, jak už to u mnohých návrhů bývá. A upřímně? Podle mého je to tentokrát dobře. Fascinuje mě, kolik času, energie a veřejných peněz věnujeme tomu, jak naložit s odpadem, který vzniká úplně zbytečně.
I když je pravděpodobné, že se zálohování PET lahví do budoucna nevyhneme, přál bych si, abychom nad tím začali uvažovat i trochu jinak. Prvním krokem by mělo být minimalizovat odpad, který vůbec vznikat nemusí, a tím pádem nebudeme muset řešit, jak s ním následně nakládat. Je to jako s každým jiným problémem – nejlépe se řeší ten, který vůbec nevznikne.
Opravdu potřebujeme denně produkovat tuny plastu jen proto, abychom si mohli dát vodu? Prvotním impulzem byla právě snaha šetřit jednu PET lahev za druhou a ukázat, že to jde i jinak. Český trh s balenou neochucenou vodou patří k největším segmentům nealkoholických nápojů. Češi ročně nakoupí téměř miliardu litrů balené vody, což znamená, že na každého připadnou v průměru desítky až stovky lahví ročně.
Zálohový systém v současné podobě by možná pomohl vyčistit pár lesních cest, ale zároveň by stvrdil status quo. V jádru totiž nejde ani tak o ekologii, jako spíš o to, kdo bude mít přístup k cennému materiálu. PET je komodita – dobře prodejná, dobře zpracovatelná, ekonomicky výhodná. Odpadové firmy a obce jej nechtějí ztratit, protože jeho sběr ve žlutých kontejnerech pomáhá financovat celý třídicí systém. A ten by bez něj musel někdo dotovat. Na druhé straně výrobci nápojů, tedy ti, co balí vodu, mají zájem tento materiál získat přímo na prodejnách. To jim umožňuje vyhnout se vysokým nákladům na nákup rPET na trhu, kde soutěží s jinými průmyslovými odvětvími, jako je automobilový či textilní průmysl. O nic jiného tu nejde.
A to, že by se s PETkami z obchodů lépe hospodařilo, nic nemění na tom, že obaly od jogurtů, sýra či instantních polévek by nadále končily tam, kde často končí dnes, tedy na skládce nebo ve spalovnách. Systém by byl selektivní a drahý. Tři miliardy korun, které by veřejnost zaplatila, by nakonec pomohly hlavně velkým nápojářům. Nikoli přírodě.
Takže jsem rád, že se zdravým rozumem ještě nejsme na suchu. Místo záloh totiž potřebujeme odvážnější vizi. Potřebujeme méně obalů. A více technologií, které je dokážou nahradit.
Bezobalové technologie nejsou sci-fi. Jsou tu. Voda do vlastní lahve nebo z vlastního kohoutku, bez logistiky, bez palet, bez plastu. Filtrovaná, perlivá i neperlivá, jak si kdo přeje. Bez zbytků mikroplastů i bez rizika, že si s lahví domů donesete chemii, která tam nemá co dělat. Bez komplikací, že pak budete muset řešit, jestli lahve vyhodit do tříděného odpadu nebo je někde, nejlépe v malém bytě, kde už tak bojujete s místem, skladovat a pak nosit zpátky do obchodu.
Proto bychom měli investovat ne do recyklace, ale do revoluce. V celkovém nastavení i v našich návycích.
