Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„V roce 2030 ukončíme těžbu uhlí, provoz elektráren i tepláren tak, jak je známe dnes,“ řekl nedávno v rozhovoru pro SZ Rudolf Borýsek, šéf Sokolovské uhelné. Tato krátká věta dobře vystihuje zcela zásadní obrat v české energetice, ze které dlouhé roky profitoval tuzemský průmysl, ale i železniční nákladní doprava dovážející nezbytné suroviny.
Toto dlouho dobře fungující schéma ovšem nyní ustupuje cílům Evropské unie v oblasti uhlíkové neutrality. Abychom je dokázali splnit, využívání energeticky „špinavých“ zdrojů je zatíženo dodatečnými náklady v podobě emisních povolenek. Takovým příkladem je i uhlí, jehož ekonomická rentabilita se postupně snižuje, což se projevuje i na jeho klesající spotřebě. V roce 2023 činila 10,9 tisíce kilotun ropného ekvivalentu, o rok později už jen 8,3 tisíce, tedy o čtvrtinu méně, přičemž podle prognóz by spotřeba do roku 2030 měla klesnout pod 7 tisíc a v roce 2034 dokonce k 6 tisícům. To znamená, že během jediné dekády zmizí téměř polovina spotřeby. Obdobný trend vidíme i v celé Evropě, kde od roku 1990 spadla spotřeba uhlí o dvě třetiny. Útlum je nezvratný, tempo až překotné.
Samotný odklon od uhlí by apriori nebyl špatný, pokud by již byly připraveny alternativní možnosti. Problém je, že ty zatím nejsou. Solární a větrné elektrárny sice rostou, ale zatím nedostatečně, aby dokázaly vyrovnat úbytek uhlí. Alternativní paliva, jako je biomasa či energetické využití odpadu, zatím hrají jen okrajovou roli. V roce 2023 dodaly spalovny odpadů energii v rozsahu osmnácti milionů GJ – tedy zlomek oproti stovkám milionů GJ z uhlí. Změnu může urychlit připravovaný zákaz skládkování, který přesměruje část odpadů do energetického využití, nicméně pravděpodobně půjde pouze o jednotky procent celkové spotřeby.
Jádro, jediný stabilní bezemisní zdroj ve velkém měřítku, je přitom spíše hudbou budoucnosti. Nové bloky v Dukovanech budou dostaveny nejdříve ve druhé polovině 30. let, mezitím se však musíme spoléhat na plyn a dílčí posily z obnovitelných zdrojů. To znamená, že po dobu několika let se budeme nacházet v energetickém vakuu – uhlí mizí, náhrada není.
Dopad je ale citelný i mimo energetiku samotnou. Železnice, která po desetiletí stavěla svůj byznys na uhlí, přichází o největší objem přeprav. Největší nákladní dopravce ČD Cargo v roce 2019 po kolejích převezl téměř deset milionů tun hnědého uhlí, v loňském roce už to bylo pouze 6,4 milionů tun. U černého uhlí a koksu je trend identický, když ve zmíněných letech bylo přepraveno šest milionů tun, resp. tři a půl milionů tun.
Alternativní komodity typu dřeva či papírenských výrobků stagnují a jeden z pravděpodobných stěžejních kamenů železniční dopravy dalších let – recyklovaný odpad – nedokáže v tuto chvíli plně vykompenzovat evidovaný pokles. Železnice tak ztrácí páteřní zboží, aniž by se objevila adekvátní náhrada. Stejný problém má ale i průmysl. České hutě, sklárny nebo chemické podniky byly dlouhá léta závislé na levné energii z uhlí. Z regulatorních důvodů teď průmysl přechází k dražším alternativám, které zvyšují firemní náklady a zároveň oslabují jejich konkurenceschopnost zejména ve srovnání se svými asijskými či americkými protějšky.
Dekarbonizace je správná cesta, ale její načasování je klíčové. Pokud budeme uhlí vypínat rychleji, než spustíme náhradu, riskujeme dvojí krizi: energetickou a infrastrukturní. Politici by si toto měli přiznat a nelpět za každou cenu na svých předchozích rozhodnutích, pokud se postupem času ukazuje, že se pravděpodobně nejedná o tu nejlepší možnou cestu. Ostatně i to je umění vládnutí.
