Česko si nezaslouží „Koalici hrůzy“, nejsme spálená země ani ruská gubernie

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V televizních duelech jsme mohli v posledních dvou večerech před volbami slyšet Petra Fialu a Andreje Babiše, jak se hádají o to, kdo vedl zemi k prosperitě a kdo ji zcela zbídačil. Mávají na sebe různými grafy, vzájemně se neposlouchají a snaží se divačkám a divákům vsugerovat, že za jejich vlády to bylo báječné a za té druhé učiněné peklo.

Ani jedno z toho není pravda. Nebyli a nejsme zbídačenou zemí, teď ani před čtyřmi lety. A stejně tak jsme nebyli v roce 2021 kvetoucí zahrádkou – a nejsme jí ani dnes. Jsou to rétorické figury, které mají mobilizovat voliče a sympatizanty, aby nezůstali doma. Jestli se na takové věty podaří ulovit nějaké nerozhodnuté a váhající, to bych si netroufl odhadovat.

Po přemýšlejícím voliči musí nejspíš lézt slimáci, když slyší premiéra Fialu na obrazovce opakovat kdysi vyřčený nesmysl o dohánění německých a rakouských platů. Místo aby férově řekl, že to přehnal, opakuje věty jako „mám ambici, abychom byli mezi nejúspěšnějšími zeměmi v Evropě a měli platy jako v Německu, jako v Rakousku“. To mohl úplně stejně říct, že by chtěl příští rok v saku a polobotkách vylézt na Everest. Obojí se teoreticky může stát, ale pravděpodobnost je téměř nulová.

Stejní slimáci pak po člověku lezou, když poslouchá Andreje Babiše a jeho recept na budoucnost penzí. Stárnutí obyvatelstva a přesunu silných populačních ročníků do penzijního věku chce čelit tím, že všechny změny, které to mají zohlednit, zruší. Jeho plán je „my to zkrátka vyřešíme“. Poctivá odpověď by přitom musela znít: „Moje vláda se na to na čtyři roky vykašle, ať to pak bouchne nějakým dalším klidně do obličeje, mně je to jedno.“ Protože až se to stane, Andrej Babiš ani jeho generace o chlebu a vodě určitě neskončí.

Oba dva premiéři, ten současný i jeho předchůdce, se pak předhánějí v tom, kdo co lépe „vybojoval v Bruselu“. Snaží se občanům namluvit , že předseda vlády je něco jako Jiří z Poděbrad, který vyšle do Evropy rytíře v blyštivé zbroji, aby vyjednali co nejvíce výhod pro země české. Pozorovat dva šedivějící muže, jak se překřikují jako malí kluci, kdo byl lepší na které Evropské radě, je docela úsměvné, pokud tedy dovedete potlačit jistý pocit trapnosti.

Minulý rok se mnozí lidé podivovali, že proti sobě ve Spojených státech kandidují Donald Trump a Joe Biden. Mluvilo se o tom jako o důkazu personální nouze americké politiky. Naši kandidáti na premiéra jsou jistě v lepším věku, možná zdravotním i psychickém stavu, než byli oba muži kandidující do Bílého domu (před tím, než to ten jeden vzdal).

Nicméně fakt, že nejžhavějšími kandidáty na post předsedy vlády jsou dva muži, kteří byli premiéry posledních dvou kabinetů, může mít jen dvě vysvětlení: Buď jsme prožili dvě skvělá vládní období a nemůžeme se rozhodnout, které bylo vlastně lepší. Nebo na tom česká politika také není s lídrovskými typy moc dobře. Posuďte sami.

Tyto volby pro řadu voličů asi nebudou strhujícím fanouškovským zážitkem, kdy vyrazí s nadšením a planoucím srdcem k urně, aby podpořili toho nejlepšího z nejlepších. Mnozí spíše budou – stejně jako se k tomu přiznám já – zvažovat, co je pro zemi a její budoucnost pověstné „menší zlo“.

Naštěstí těch alternativ máme celkem dost. Vedle dvou nejsilnějších subjektů ještě přinejmenším Starosty, Piráty či Motoristy, pokud máme brát v úvahu ty s nějakou šancí a normálním geopolitickým směřováním. A pokud se nám nechce přepínat mezi kandidujícími stranami, můžeme svou vůli vyjádřit kroužkováním a pokusit se posílat ta „lepší“ jména nahoru a ta „horší“ dolů.

V letošních volbách nenajdeme spasitele, kteří by z Česka obratem ruky udělali druhé Švýcarsko, Dánsko nebo monacké knížectví. Máme však šanci – a v mých očích dokonce povinnost vůči dalším generacím – volit tak, abychom se vyhnuli cestě, po které, doufám jen dočasně, kráčí třeba Slovensko. Cestě, která by koketovala s uznáním barbarských postupů Putinova Ruska a která by pod pláštíkem vzletných řečí o míru ohrožovala naši budoucí bezpečnost a příslušnost k západní civilizaci.

Nejhorším výsledkem letošních voleb by pro mě byl vznik takzvané „Koalice hrůzy“, tedy spojenectví hnutí ANO, SPD a komunistů schovaných pod značkou Stačilo!. Předvolební preference naznačovaly, že matematicky by taková koalice byla dost dobře možná. Andrej Babiš i jeho spolustraníci spojenectví s komunisty hlasitě vylučují, ale ruku na srdce – kolik slibů a postojů už nechalo ANO s klidným svědomím plavat, když se předseda a majitel strany rozhodl jinak? Ostatně minulá Babišova vláda sice byla v koalici s ČSSD, ale v Parlamentu se opírala právě o podporu komunistů.

Vláda, která by závisela na hlasech dvou stran, jejichž představitelé nechtějí, neumějí nebo nemohou veřejně říct v předvolební debatě, že Putinovo Rusko ohrožuje bezpečnost Česka i Evropy, by mě děsila. A nechtěl bych ani přemýšlet, jak daleko je od verbální kolaborace k té skutečné, v reálných politických krocích.

Něco takového si Česko opravdu nezaslouží. Nejsme spálená a zbídačená země, i když je potřeba určitě uznat, že na nemalou část společnosti dopadla inflační vlna a někdy i dost dramatický pokles reálných příjmů. Nejsme ani ruská gubernie, jejíž představitelé by měli respektovat mocenské zájmy Moskvy a občas přijet do Kremlu zapanáčkovat, jak to předvádí třeba slovenský premiér.

Jsme docela normální stát, který má sice řadu problémů, ale je v něm zároveň bezpečí a svoboda. Ta se projevuje mimo jiné tím, že i s těmi největšími nehoráznostmi mohou politici bez obav nastoupit do televizních debat a nikdo jim to nezakazuje a už vůbec je za to netrestá.

A rozhodně se nemáme ani my sami trestat tím, že bychom svěřili osud naší země do špatných rukou.

Tou nejlepší cestou pro Babišovy příznivce i odpůrce je, když ho už ve volbách zbaví budoucího pokušení a úvahy o sestavení „Koalice hrůzy“ mu předem znemožní. Že by z Parlamentu vypadla Okamurova SPD, se podle preferencí nezdá příliš pravděpodobné. Ale dostat mimo hru komunisty by se mohlo ostatním voličům podařit.

Nahrávají k tomu dvě matematické okolnosti. Rozdělení bývalé koalice PirSTAN na dva subjekty by mohlo vést k tomu, že samostatně získají Starostové a Piráti více hlasů než dohromady, a sníží tak počty mandátů pro ostatní. A kandidatura Andreje Babiše v Moravskoslezském kraji zase může vést k oslabení Stačilo! v regionu, kde vždy komunisté sbírali největší počet hlasů.

Ten hlavní krok je ale na voličích. V minulosti vždy platilo, že čím je vyšší volební účast, tím je horší výsledek komunistů – a naopak. Jestli to je tak i nyní, nemůžeme předem vědět, ale pravděpodobné to je. Pokud tedy nechceme riskovat „Koalici hrůzy“, je potřeba vyrazit k volbám a každým jedním hlasem pro jiné strany snížit procento pro extremisty.

Já určitě půjdu, ať si pak nemusím v dalších letech vyčítat, že jsem neudělal, co bylo v mých silách.