Prohrála by Evropa válku s Ruskem? To bez diskuze, říká britský profesor

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší zvláštní zpravodajky v Londýně/

Bezpečnostní architektura Evropy je na rozcestí. Po letech postupného oslabování a sérii „budíčků“ – od finanční krize přes pandemii až po ruskou invazi na Ukrajině – čelí kontinent reálně hrozbě konfrontace s Ruskem.

„Kdyby však Evropa musela v příštích dvou letech vést vážnější konflikt, bez diskuse by prohrála,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy profesor válečných studií na londýnské King’s College Michael Clarke, jeden z nejuznávanějších britských bezpečnostních analytiků. Aktuálně přitom zaznívají varování, že Rusko by mohlo zaútočit klidně v nejbližších letech.

Podle Clarka se Evropa sice „probudila“, ale stále není skutečně vzhůru. „Posledních deset let jsme dostávali budíček každý měsíc. Ale je velmi těžké probudit někoho, kdo jen předstírá, že spí,“ vysvětluje expert. Politici podle něj věděli, co se děje, jen se tvářili, že nevidí.

„Všichni doufali, že se problém nějak sám vyřeší. Stejně jako u klimatické změny – čekali, že zmizí kouzlem, protože měli jiné priority,“ dodává.

Profesor zároveň upozorňuje, že Evropa je sice ekonomicky silná, ale vojensky stále slabá a její schopnost bránit se bez americké podpory je omezená. Ukrajina se tak podle něj stává klíčovou pro novou evropskou obrannou strategii, která určí podobu kontinentu v příštím desetiletí.

Nacházíme se v době, kdy se bezpečnost v Evropě zdá méně jistá než kdykoli od konce studené války. Kdybyste to měl shrnout do jedné věty – co dnes ve skutečnosti znamená „bránit Evropu“?

V podstatě to znamená, že Evropa se musí připravit na možnost války s Ruskem bez Spojených států nebo alespoň bez většiny americké podpory, a to v rámci snahy Rusko odstrašit. V současnosti je podle všeho nejlepší šancí, jak se válce vyhnout, být dostatečně silní na to, abychom ji odradili. A Evropané to budou muset zvládnout do velké míry sami.

Myslíte tím, že se mění samotná podstata alianční spolupráce?

Pořád jde o NATO, ale o evropské NATO, ne o NATO v takové podobě, jak jsme ho dříve chápali. Kanada by se jistě zapojila, ale Spojené státy ne na stejné úrovni jako dřív. A důvod, proč to říkám, je ten, že se nacházíme na cestě k válce. To ovšem neznamená, že tam nutně skončíme, není to nevyhnutelné. Ale současná cesta, po které jdeme, nebo po které jdou Rusové, je cestou konfrontace, ke které nepochybně dojde.

Můžeme být jakkoli jasní a důrazní v rétorice o našich červených liniích, ale víme z minulosti, a dnes už zcela jistě, že Rusové žádné červené linie nepřijmou, dokud jim je skutečně neprokážeme. Budou tlačit a zkoušet, dokud nenarazí na odpor a nerozhodnou se, že to nestojí za to.

Jak by ta případná vojenská konfrontace, o které mluvíte, vypadala?

Myslím, že pravděpodobně na moři, ale nemusí to tak být. Může to být i na zemi nebo ve vzduchu, ale nejspíš na moři. A může jít o dvě nebo tři takové konfrontace.

Bude nutné odrazovat od širší války v Evropě, řekněme do roku 2030. To je můj odhad. Problém evropské bezpečnosti je tedy dvojí: jednak materiální, tedy vytvořit dostatečné obranné kapacity, a jednak politický, vytvořit dostatečnou kolektivní vůli.

A myslíte, že taková vůle bránit náš kontinent bude?

Vůle se zřejmě nevztáhne na všech 32 členů NATO, dokonce ani, pokud vynecháme Spojené státy, na všech 31 ostatních. Půjde spíše o kolektivní vůli menší skupiny z té třicítky států.

A třetím prvkem je to, že tato kolektivní vůle se musí odrazit i ve veřejném mínění, které musí být připraveno vnímat hrozbu tak, jak ji vidíme my, a být ochotno ji brát jako prioritu, obětovat se pro ni.

Proč bychom tomu neříkali válka, pokud by šlo o otevřený konflikt, před kterým se musíme bránit? Zdá se, že se tomu slovu spíše vyhýbáte, když mluvíte o „konfrontaci“.

Konfrontace se může rychle proměnit ve válku, ale nemusí. Momentálně je podle mě nejpravděpodobnějším scénářem, že uvidíme razantnější přístup k takzvané stínové flotile. Například Francouzi před pár dny zadrželi tanker, který mohl být použit k dronovým útokům, což je pozitivní krok.

Osobně mám na tyto otázky spíše jestřábí přístup a domnívám se, že Evropa bude muset být mnohem asertivnější při řešení lodí narušujících naše plynovody, internetové kabely a využívajících otevřené moře. Právě tam podle mě může vzniknout incident, který by se mohl vymknout kontrole.

Nemyslím si, že by Rusové chtěli plnohodnotnou válku v Evropě, ale jsou připraveni jí hrozit, aby nás zatlačili zpět a znejistili. Díky prezidentu Trumpovi nyní mohou mít pocit, že mají šanci oslabit transatlantickou spolupráci, něco, co předchozí prezidenti byli připraveni bránit.

Co tedy Rusové chtějí?

Podle mě má Putin tři hlavní cíle. Za prvé, chce pokračovat ve válce na Ukrajině, protože věří, že tam může získat určité výhody. Za druhé doufá, že si udrží strategický vztah se Spojenými státy a vrátí se ze stavu mezinárodní izolace. Za třetí tím, že kombinuje tyto kroky, se snaží rozdělit transatlantickou alianci a snížit vliv USA na evropskou bezpečnost. Cíl, který sledovali sovětští vůdci od roku 1945 a který se nyní Putinovi může zdát dosažitelný.

Tlakem na NATO ukazuje, že Aliance není připravena na válku. Vyvolává obavy v Evropě, zejména v Německu, a pečlivě sleduje reakce Spojených států, které jsou zatím relativně mírné ve srovnání s reakcemi Polska, Německa, pobaltských států a Británie.

V určitém okamžiku by se to mohlo vyvinout v regionální konflikt – spíše vzdušný nebo námořní než pozemní. Naděje je, že do roku 2028 až 2030 bude Evropa dostatečně silná, aby dokázala takovou agresi odradit. Tyto postupné konfrontace by mohly Rusko přesvědčit, aby nepostupovalo dál a přehodnotilo svou bezpečnostní strategii.

Vy už jste dříve řekl, že Západ jasně chce, aby Rusko selhalo, ale zároveň se snaží vyhnout širší válce v Evropě, což ho svým způsobem paralyzuje, když je potřeba rychle reagovat. Jak dlouho podle vás tato strategie může vlastně fungovat?

To byl problém od začátku invaze v roce 2022. Hned jsme věděli, že Putin musí selhat. Západ chtěl Ukrajině pomoci, ale konflikt zároveň izolovat, což byla Bidenova politika, která nebyla úplně rozhodná.

Hned po začátku invaze - nejsem tvůrcem politiky, takže se nemusím potýkat s následky svých názorů - jsem si řekl, že pro Rusko není návratu. U předchozích operací, jako byla Ukrajina v roce 2014, Gruzie v roce 2008 nebo Sýrie v roce 2015, byla cesta zpět možná. Tentokrát však není, a tím pádem není návratu ani pro Evropu. Po únoru 2022 jsme se ocitli v úplně jiném prostředí.

Prezident Joe Biden čelil nejednoznačné politice ohledně Ukrajiny. Ministr zahraničí USA Tony Blinken prosazoval rychlé dodání klíčových zbraní – tanků, protiletadlové obrany a dalšího vybavení – aby Ukrajina mohla efektivně odrazit ruskou invazi. Naopak Jake Sullivan, poradce prezidenta pro národní bezpečnost, varoval před eskalací a doporučoval postupovat opatrně.

Biden tak dostával protichůdné rady a nakonec více naslouchal Sullivanovi. Výsledkem byla politika, která Ukrajině zajistila přežití, ale nedokázala Rusko výrazně zatlačit zpět.

Už nějakou dobu slyšíme experty, kteří volají po tom, aby se Evropa probudila. Máte pocit, že se to konečně děje, zda si alespoň začínáme uvědomovat, čemu vlastně čelíme?

Posledních deset let jsme dostávali „budíčky“ každý měsíc. Ale je velmi těžké probudit někoho, kdo jen předstírá, že spí. To byl problém – naši představitelé samozřejmě věděli, co se děje, ale předstírali, že spí. A nemůžete někoho probudit, pokud je ve skutečnosti vzhůru a jen hraje, že spí.

A proč?

Protože všichni politici doufali, že se problém nějak sám vyřeší. Jako u klimatické změny – doufají, že zmizí nějakým kouzelným způsobem, že se věci změní samy od sebe, protože měli jiné priority.

Finanční krize z roku 2008 měla obrovský dopad na Západ. Ekonomicky jsme se zotavili až nedávno a v podstatě jsme se dostali zpět na úroveň roku 2008. Morální zásah vůči zbytku světa byl přitom obrovský – liberálně demokratické státy už nejsou automaticky nejbohatší a nejúspěšnější.

Dříve platilo, že prosperita byla spojená s liberální demokracií. Dnes jsou nejbohatšími zeměmi často autokracie, například v Asii a v Číně, které argumentují, že liberální demokracie vede spíše k nižšímu růstu. Krize z roku 2008, následná recese až do roku 2012 a pomalé zotavování a později pandemie Covid-19 nás udržely ve velmi křehké situaci až do roku 2019.

Chápu to tedy správně, že říkáte, že ten ekonomický otřes měl i dlouhodobé politické následky?

Ano. To všechno vytvořilo určitou neschopnost západních představitelů řešit problémy, o kterých věděli, že je budou muset řešit. Jen doufali, že se vyřeší samy, že Putin zemře nebo že se něco změní v Rusku, aniž by se museli zabývat velmi naléhavými otázkami, které měli před sebou.

A když se vrátím zpět ke své původní otázce? Už jsme se probudili?

Ano. Je to pozdě? Ne, ale stále budou muset do situace vložit mnohem více zdrojů, než si sami chtějí připustit. A zároveň budou muset veřejnosti mnohem jasněji vysvětlit, že jde o vážnou, vážnou situaci.

Myslíte, že si lidé dostatečně neuvědomují, jak barbarský je ruský režim?

Je třeba jim to opakovat. Řekl bych, že většina už chápe brutalitu režimu a obtížnost vyjednávání, ale je klíčové zdůraznit, že Rusové nevěří v mírové soužití.

(Místopředseda ruské bezpečnostní rady Dmitrij) Medveděv přesně vyjádřil jejich logiku: zatímco NATO mluví o „míru skrze sílu“, Rusko věří v „mír skrze strach“. Cítí se bezpečně jen obklopeni zeměmi, které se jich bojí – a to je zakořeněné v historii i současném myšlení ruské společnosti.

Nejde jen o Putina, jde o systémové uvažování: Rusové věří, že mírové snahy vždy vedly k porážce. Proto vidí jedinou cestu k bezpečí ve strachu ostatních. Naší reakcí musí být odstrašení – jasně ukázat, že jakýkoliv útok bude mít odpověď, aby se nás Rusové obávali. Musí se nás do určité míry obávat, pokud s nimi máme dosáhnout nějakého fungujícího soužití.

Jak se na tohle dívají lidé ve Spojeném království – na otázku bezpečnosti. Protože přece jen jste dál na západě, Ukrajina je mnohem vzdálenější vám než třeba Česku.

U nás je to vlastně trochu rozporuplné. Na jedné straně si myslím, že Britové stále vnímají svou zemi jako důležitého hráče v otázkách bezpečnosti, i když je stav našich ozbrojených sil momentálně špatný. Ale procházejí proměnou. Existuje desetiletý program modernizace, který už se realizuje a měl by přinést výsledky.

Myslím, že Britové chápou, že situace na evropském kontinentu je nebezpečná a že se jich to týká. Že musí být součástí řešení. Na druhé straně ale existuje i ten druhý, přesně vámi popsaný pocit – že jsme přece v Británii, daleko od všeho, takže co se může stát nám? Že je to smutné pro Němce, Francouze nebo Čechy, ale že my budeme v pořádku, i když to bude nepříjemné.

To se ale začíná měnit. Roste povědomí o tom, že jsme už teď terčem hrozeb. Že nejde o něco vzdáleného. Stačí si představit, že přestanou fungovat bankomaty po ruském hackerském útoku. Nebo že se kvůli kyberútoku zhroutí provoz na letištích a železnicích. Nebo že budou sabotovány plynovody – to všechno by bylo součástí širší krize Západu, pokud by se Rusko rozhodlo využít své obvyklé sovětské taktiky: zahlcovat protivníka jinými problémy, aby ho oslabilo.

Zajímá mě více stav britských ozbrojených sil. Opakovaně říkáte, a to nejen tady v našem rozhovoru, ale kdykoliv mluvíte k veřejnosti, že je armáda v zoufalém stavu. Proč to tak je?

Protože veřejné finance jsou momentálně ve velmi napjatém stavu a vláda se snaží vybalancovat příliš mnoho domácích problémů najednou. Myslím si, že v tuto chvíli to prostě nechápe. Říkají, že ano, ale podle mě ne. Ministryně financí, ministryně vnitra ani premiér podle mě plně nechápou, jak vážná ta situace je. Vědí to intelektuálně, ale necítí to.

Většinu času tráví řešením okamžitých rozpočtových problémů, které jsou teď opravdu vážné, a pod velkým politickým tlakem, protože vládě se po roce u moci příliš nedaří. A právě to mě znepokojuje.

Jak daleko má tedy britská armáda ke své deklarované připravenosti?

Když jsme dělali poslední obrannou revizi, byl jsem do ní zapojen jako externí poradce. Ten dokument, který vyšel letos, je desetiletým plánem až do roku 2035. Shodli jsme se, že konečně víme, co musíme udělat a jak to udělat – teď to prostě musíme realizovat. Je to podle mě nejlepší strategická revize, jakou jsme za posledních třicet let měli.

Největší slabinou ale zůstává období mezi lety 2025 a 2027, protože teprve v roce 2027 začnou proudit peníze, které umožní skutečně budovat systémy nastavené v plánu. Rozpočty na příští dva roky jsou pevně dané, nelze s nimi zásadně hnout. Takže skutečný finanční nárůst přijde až později.

Neznamená to, že obrana stagnuje, základy se už kladou a vím, že se situace zlepšuje, i když to zatím nebude vidět. Teprve po roce 2027 se ale ten trend začne obracet.

Zvenčí to často stále může vypadat, že Británie je taková supervelmoc. Pamatuju si, když premiér Keir Starmer říkal, že jako jeden z lídrů „koalice ochotných“ pošle jednotky na Ukrajinu.

(Smích.) Mluvil maximálně o jedné brigádě, řekněme 500 lidí. A když tu jednotku pošlete, tak ji ztratíte na třicet let; a bude vám dlouho chybět. To je právě to, o čem se nikdy nemluví.

Vlastně bych řekl, že to je teď jeden z největších problémů, že se snažíme působit dojmem, že máme síly schopné významně přispět k obraně Pobaltí a Polska, ale nemáme. Tvrdíme, že ano – pošleme na pomoc sousedům dva letouny Typhoon a veřejnost má pocit, že máme celé letky, ale ve skutečnosti máme připravené čtyři.

Všeho máme málo. Máme šest torpédoborců schopných protivzdušné obrany, které mohou krýt evropské spojence v Baltském moři. Tři z nich ale vůbec nemohou vyplout. Takže máme jen tři, které jsou skutečně připravené.

Ale vždyť se říká, že Británie má přece špičkové vybavení… A ne jen mezi lidmi, ale v odborné komunitě…

Máme špičkové vybavení, často srovnatelné s americkým, mnoho z něj je americké výroby a náš výcvik je minimálně na stejné úrovni jako u Američanů. Máme vysokou odbornou úroveň a zkušenosti. Ale problém je, že všechno, co máme, je v omezeném množství a připraveno jen pro okamžité nasazení. Jakmile vyšleme loď, letadlo nebo jednotku do akce, využíváme tím prakticky všechny dostupné síly a za nimi už nejsou žádné rezervy. Nemáme žádné záložní jednotky, které by mohly okamžitě zasáhnout, pokud by vznikla další potřeba.

Pro veřejnost a spojence to může působit dojmem, že Británie má velké vojenské kapacity, ale ve skutečnosti jsou možnosti omezené. Proto říkám, že teď do jisté míry „blafujeme“, tedy snažíme se ukázat, že máme schopnosti, které ve skutečnosti nejsou dostupné v dostatečném množství.

Situace se časem zlepší, ale reálně se očekává, že skutečné posílení a rozšíření schopností začne až po roce 2027. Do té doby musíme počítat s tím, že jakékoli nasazení našich jednotek vyčerpá to, co máme k dispozici.

Kde byste řekl, že je Evropa a její obranné systémy v současné době nejzranitelnější? A co s tím můžeme udělat?

Dobrá otázka. Myslím, že největší slabiny jsou logistika a mobilizace. Na papíře máme víc pozemních sil než Rusko, zhruba jednu a půlkrát více, takže je převyšujeme i bez Američanů. S Američany máme čtyř až pětinásobnou převahu. Máme přibližně dvojnásobek bojových lodí a zhruba trojnásobek bojových letadel oproti Rusku. V oblasti elektronického boje, digitalizace a vývoje umělé inteligence jsme na tom lépe než Rusko, i když ani my ještě nejsme tam, kde bychom chtěli být.

Největší problém je ale v tom, že tu techniku neumíme rychle a ve velkém nasadit. Na papíře máme mnohem více sil, než dokážeme reálně nasadit do 60 dnů, a to je klíčové.

Když se ptáte, kdo má síly, které může poslat hned. Británie má něco, ale vše je v omezeném počtu. Totéž platí i pro Francii. Naopak Finsko a Polsko už teď mají co nabídnout. Německo? Prakticky nic, protože se vše staví téměř od nuly. Pracoval jsem s nimi v Afghánistánu, byli to slušní lidé, ale tam měli velké nedostatky v přípravě a výcviku. Dnes sice budují kapacity, ale spolehnout se na ně zatím nelze.

Takže kdyby Evropa musela v příštích dvou letech vést vážnější konflikt, prohráli bychom?

Bez diskuse. Za pět let by to už být nemuselo, pokud rychle vyřešíme klíčové nedostatky. A to soudím podle své vlastní země. Až do letoška by v případě britského nasazení podle úrovně boje na Ukrajině naše letectvo vyčerpalo munici za zhruba dva týdny, pozemní síly by jí došly během prvního měsíce a námořnictvo do několika týdnů.

George Robertson, který byl řadu let generálním tajemníkem NATO, mi jednou řekl, že máme dva a půl milionu vojáků v NATO, ale není možné dostat 50 000 z nich z jednoho konce kontinentu na druhý. To je směšné, a zároveň to ukazuje, jak špatná je logistika. Nemůžete mobilizovat 50 000 z 2,5 milionu, aby urazili 600 mil ze severu na jih. Tohle svědčí o stavu, do kterého jsme se dostali.

Teď jste mi nahrál s otázkou, protože hodně mluvíte na základě svých zkušeností z dob, kdy jste radil vládám v oblasti bezpečnosti. Jaká jsou podle vás nejtěžší rozhodnutí, která se za zavřenými dveřmi o obraně dělají?

Nejčastěji jde o rozdělení zdrojů. Kolik peněz kde vložit, aby to mělo skutečný efekt. To je teď hlavní problém. Musí se to postupně budovat, jak se to děje v Británii, ale druhá věc je obtížná změna v zadávání zakázek. Způsob nákupu zbraní se musí změnit. Ukrajinci ukazují, že když jde o nutnost, funguje to jinak.

Ukrajinci ukazují, že se dá stavět zdola. Místo toho, abyste plánovali nový tank, který bude relevantní až v roce 2070, a pak pracovali zpětně, vezměte ty tanky, co máte, a postupně je vylepšujte. Neustále improvizujte a zdokonalujte to, co máte.

Ukazuje to hlavně úspěch Ukrajinců v dronové oblasti. Pracovali s tím, co zdědili z dob Sovětského svazu, upravili staré průzkumné drony Tupolev a přeměnili je v útočné drony. To jim pomohlo vyvinout něco jako střelu Flamingo, která je srovnatelná s tím, co mají Rusové. Dosáhli toho tím, že postupně stavěli na tom, co už měli.

My takto nepostupujeme, neudělali jsme to od druhé světové války. Musíme se k tomu vrátit. Je to změna kultury a změna průmyslu. Ukrajinci jsou v tom mnohem efektivnější než Pentagon, mnohem efektivnější.

Jak velkou roli Ukrajina v současné chvíli hraje v evropské obraně a myslíte si, že se tato role bude měnit?

Bude růst. Ukrajinská armáda je momentálně nejlepší armádou v Evropě, protože oni bojují. A učí se tak rychle. Ruská armáda se také učí, ale špatným způsobem, protože se postupem konfliktu zhoršuje. Počet vojáků na Ukrajině vzrostl ze 190 000 v roce 2022 na 750 000 nyní, ale kvalita klesá, protože posílají na frontu stále více mužů bez výcviku. Mohou tak jen opakovat to, co umí. Snaží se to měnit, ale ruská armáda je velká, a i když se vojáci učí, strategicky se toho mnoho nenaučili.

Ukrajinci jsou vyčerpaní – opravdu vyčerpaní –, ale zároveň jsou nejlepší armádou v Evropě. Většina západních zemí si také začíná uvědomovat, že i když my trénujeme Ukrajince v základních pěchotních taktikách a pomáháme nováčkům, oni zároveň trénují nás v taktikách na bojišti.

Co jim zatím chybí, je schopnost kombinovaného boje pozemních, leteckých a námořních sil. To my děláme přes padesát let a docela dobře. Ukrajinci to ještě neumí na dostatečné úrovni, protože nemají vybudované velitelské struktury, které jsme my budovali roky, a není překvapující, že je nestihli vytvořit během pár měsíců. Takže se nacházejí někde mezi starou sovětskou armádou a moderní západní armádou. Ale jejich moderní, západní prvek je opravdu velmi kvalitní.

Myslím, že Ukrajinci budou jádrem budoucí vojenské strategie napříč Evropou pro příštích deset let, pokud přežijí.

Když se podíváte na frontovou linii nyní, kdo má podle vás převahu? Nechci se ptát, kdo vyhrává, ale spíš, kdo je v lepší pozici a jak byste popsal současný stav.

Za prvé, frontové linie jsou nyní velmi proměnlivé. Proměnlivé v tom smyslu, že během první světové války jste viděli zákopovou linii napříč Evropou - a to byla fronta. V roce 2022 něco takového ještě na Ukrajině bylo, ale teď už ne. Malé skupiny vojáků pronikají do pozic protivníka, velká jednotka se nemůže pohybovat kvůli dronům a sledování. Fronty jsou tedy spíš jako dva vzájemně prolínající se útvary, bojující v nesprávných místech.

Za druhé, takzvané zóny smrti mají nyní zhruba 45 kilometrů na každé straně. To znamená, že oblast 45 km kolem těchto proměnlivých interakcí je extrémně nebezpečná. To má efekt zmrazení situace – je opravdu těžké, aby například obrněná brigáda postupovala jako celek s tankovým praporem a dvěma pluky mechanizované pěchoty. Teoreticky to jde, ale nejprve je potřeba nějak eliminovat drony, aby se otevřela cesta pro postup. To pravděpodobně uvidíme příští rok.

Bojiště je tedy z jedné strany poměrně statické. Rusové stále neobsadili Pokrovsk, i když se o to pokoušeli více než rok. Obklíčili ho ze severu i jihu, ale stále neovládají tyto opevněné města – Slovjansk, Kramatorsk, Družkivku a Kosťantynivku. Mohou získat Kupjansk na severu, což by jim umožnilo návrat do Charkovské oblasti. To je pravděpodobně jejich zimní cíl. Letní ofenzíva, která začala v březnu, však vyčerpala svou sílu bez větších úspěchů. Od Mariupolu v roce 2022 žádné významné město nepřevzali.

Ukrajinci se připravují na překvapení, hlavně operace na tvarování bojiště, zejména vůči Krymu. Útočí na radarové a protivzdušné systémy, aby otevřeli prostor pro postup. Myslím, že plánují další zásadní zásah, který nevyhraje válku, ale ukáže Západu, že jsou stále aktivní a odolní.

Může nasazení zbraní s dlouhým dosahem, které Ukrajině povolil prezident Trump, změnit průběh války tím, že by zasahovaly ruskou infrastrukturu a energetické sítě?

Pokud by měli k dispozici tisíce kusů, nejen pár stovek. Některé z těchto zbraní si Ukrajinci vyrábějí sami, například FP5, známou jako „Flamingo“. Kdyby navíc dostali Tomahawky z USA, Storm Shadow a SCALP z Británie a Francie a měli tisíce těchto zbraní, mohli by zasahovat ruské cíle hluboko za frontovou linií. To by značně oslabilo ruské síly a umožnilo by kombinovanou ofenzívu na jaře, aby Ukrajinci získali zpět část území, především v Doněcku a Luhansku.

Putin by se začal vážně zajímat o příměří, pokud by ztrácel území, za které už obětoval více než milion vojáků.