Prospal o snu trénovat v NHL: Není to sprint, spíš maraton

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Patří k nejvýraznějším českým hokejistům, kteří hráli NHL. Václav Prospal se dostal do absolutní špičky a pro Seznam Zprávy rozebírá, proč do ní chce znovu.

Teď jako trenér.

Chce uspět v branži, kde ani velké jméno neznamená jistotu.

Přitom by mohl skočit na výrazně pohodlnější cestu, měl nabídky na velké štace v Evropě. Nebo po konci hokejové kariéry nemusel dělat už vůbec nic, maximálně hledat činnost, aby se nenudil.

Místo toho ale pracuje třetí sezonu na farmě Buffala. Jako asistent po boku hlavního kouče Michaela Leoneho (38 let), který neodehrál v NHL jediný zápas.

Doufá, že jednou si vydře šanci a dveře se otevřou.

Proč teď stříháte videa a pomáháte výrazně mladšímu trenérovi, když byste tuhle práci vůbec dělat nemusel?

Na to je jednoduchá odpověď. Láska. (usměje se)

Pořád?

Mám ještě schovaný sešit, který jsem dělal jako malý kluk. Vystřihoval jsem si články i fotky z novin a lepil si je tam. Na první straně mám napsáno: „Hokej, má láska.“ A drží mě to pořád. Kdybych ji neměl a chyběla vášeň, dělat by se to nedalo.

Když jezdíte autobusem po Americe, pořád je vášeň tak silná?

Když v něm sedím někdy ve tři ráno a vracíme se domů? Tak si říkám, jestli tam ještě je. Ale je, protože tam sednu zase. (usměje se) Jako trenér vám řeknu, že tohle se nedá dělat bez podpory rodiny. Hráč to má jiné, ale teď jsem trenér, což je náročné hlavně na čas a na psychiku, už ne na kondici. Bez podpory rodiny bych mohl milovat hokej, jak chci, ale dělat by to takhle nešlo.

Trápí vás někdy, že věnujete víc času mladým klukům v šatně než rodině?

Výčitky někdy samozřejmě mám. Ale žene mě touha se vrátit tam, kde jsem už byl jako hokejista. Chci do NHL a vyhrát Stanley Cup. První rok mi to tady s Flyers jako hráči uteklo, hráli jsme finále. Od té doby se pořád snažím na tuhle metu dosáhnout.

Ve vaší pozici, nejde zavolat nějakého bývalého spoluhráče nebo trenéra, že chcete pracovat v NHL?

Jedna věc je, že nemám koule, abych někomu zavolal, vysypal na něj, jak jsme spolu hráli, a dal mi práci. Chtěl bych, aby za mě mluvily výsledky. Že se jako trenér zlepšuju, prošel si nějakým vývojem. Třeba i takovým, kdy jsem z pozice hlavního trenéra v Evropě šel dělat asistenta v Severní Americe.

To je taky zajímavé téma. V Česku o vás poslední dobou stály nejbohatší kluby, dostal jste se třeba na radar Pardubic. Kdybyste se vrátil domů, vedl byste nejspíš velký klub, největší hvězdy a hrajete o titul. Dělal byste práci, kterou každý trenér asi dělat chce. Proč vás tohle nezlomilo?

Lákalo by mě to. Strašně by mě to lákalo.

Ale?

No, z Rochesteru jsem doma v Tampě letadlem za tři hodiny. Z Česka by to bylo za patnáct. (usměje se) Tady převažuje rodinná stránka. Nabídky jsem měl a moc si jich vážím. Přicházely od týmů, kde se jede jenom na vítězství. Lákalo by mě pracovat s takovým talentem, ale nikdy se to nesešlo s rodinnou situací.

U hráčů, kterým je 35 let, kolikrát vidím, že mají hokejové rutiny plné zuby. Těší se, až se kolotoč zastaví, a práci hledají spíš takovou, aby se nenudili. Na vás tahle fáze nepřišla?

Skončil jsem s hokejem a trénoval děti. Pak jsem si užíval svobodu a rodinný život, kdy jsem byl pánem svého času. Pomáhal jsem Pepovi Jandačovi s nároďákem, šel jsem do Motoru (Českých Budějovic) a pak si dal pauzu na rok a tři čtvrtě.

Ano, ale vrátil jste se.

Život mimo zimák s rodinou je nádhernej! Máte kolem sebe lidi, které máte rád, vracíte jim, že vás dlouho podporovali. Nejsem úplně cestovatelský typ, ale je fajn, že můžete jet kamkoli. Líbilo se mi to a dovedu si představit, že jednou, až hokeji dám sbohem, budu takhle úplně v pohodě žít. Ale to přijde, až tuhle kapitolu zaklapnu a budu vědět, že jsem obětoval hodně. Jednou věcí jsem si stoprocentně jistý.

A to?

Neměnil bych nic. Leda, že bych hokeji obětoval víc, abych byl ještě lepší. (usměje se)

Mluvíte o snu, že byste rád trénoval NHL. Ale od chvíle, kdy jste z ní odešel jako hráč, pracujete s hokejisty na nižší úrovni, než na kterou jste se sám dostal. Bylo těžké se přizpůsobit?

Na jednu stranu ano. Ale zase i tohle je součást cesty, protože je málo trenérů, kteří se dostanou na úroveň, kam bych si přál, a povede se jim to hned. Někomu to vyjde, třeba Martin St. Louis (bývalá hvězda NHL a Prospalův spoluhráč z Tampy) trénoval děti a najednou dostal laso od Montrealu, aby byl hlavním koučem v NHL. Přeskočil kapitoly, že by trénoval mládež nebo na farmě. Svoji cestu beru jako pay the dues, tedy že si něco potřebuju tvrdě vydřít. Prošel jsem si tím jako hráč, a možná jsem si proto NHL víc vážil. Taky jsem hrál nejdřív dost dlouho na farmě. Beru to jako přirozený proces. Jako trenér se mám pořád co učit.

Co jste se naučil v Českých Budějovicích, kde jste trénoval první ligu?

Hodně věcí! Přivedli jsme tým po sedmi letech do extraligy.

Pamatuji si, hráli jste ji s prvoligovým kádrem, protože se nesestupovalo a váš ročník vypadal šíleně. Hodně jste prohrávali a skončili poslední.

Taky si to pamatuju. Bohužel. (usměje se) Ale zase to bylo podobné jako teď na farmě. Bylo tam hodně hráčů, kteří měli vrchol před sebou, a snažíte se jim pomoci, aby se zlepšovali. Kolikrát nejde ani tak o to, abyste z nich dělali lepší hráče, kluci už nějakou kvalitu mají. Ale potřebují dorůst jako lidi, jako sportovci.

Z působení v Česku si vás pamatuji, že jste uměl být hodně výrazný trenér. Jak projevem, tak názory. Vyvíjíte se tady i vy, že by se z vás stával, řekněme, větší diplomat?

Už jen z pohledu, že tady mám jinou pozici a jsem k ruce hlavnímu trenérovi, musím. Doma jsem byl hlavní já a tlak na takovou pozici je úplně jiný než na asistenta. Teď pracuju hlavně s mladšími hráči, s útočníky, kteří mají největší šanci se dostat do NHL. Možná i tohle je důvod, proč jsem takovou práci dostal, protože sám jsem si stejnou cestou prošel jako Evropan. Než se to povedlo, taky jsem působil tři a půl roku na farmě. Snažím se klukům pomáhat, aby se vyvarovali chyb, které jsem dělal já.

Třeba?

Například, aby nepřemýšleli, proč je ještě nezavolali do NHL. Daleko lepší je, když v hlavě máte nastavení, jak se chcete den co den zlepšovat. Rozvíjet se, aby jednou, až přijde správný čas, jste opravdu byl platným hráčem v NHL.

Jen je asi přirozené se najednou trochu zaseknout a ptát se, proč ještě nepřišla šance, když je mi dvacet, vím, že opravdu tvrdě pracuju, a mám pocit, že jsem lepší než spoluhráč, který NHL už desetkrát hrál, ne?

Ano. A je dost velký rozdíl, jak věci vnímáte s odstupem. Teď po kariéře vidím, že tři a půl roku na farmě mi jako hráči později hodně pomohlo. Ale v tu chvíli věci takhle nevidíte. V devatenácti si říkáte: „Ty vole, tak teď zavolali kluka vedle mě. Co mám dělat víc? Mám přeci víc bodů než on.“ Na druhou stranu nahoře třeba potřebovali jiný typ hráče, někoho, kdo drží hokejku na druhou stranu a hraje odlišnou pozici. Proto klukům říkám, ať se s nikým nesrovnávají a řeší svoji hru. Co všechno jim chybí, co musí rozvíjet, jaký detail je potřeba získat do svého repertoáru. Tohle je asi důvod, proč jsem práci v organizaci klubu NHL získal, protože jen nemluvím, ale vším jsem si prošel. A další důvod je, že umím mluvit, žiju za mořem přes 30 let. Dovedu vyjádřit každou myšlenku přirozeně v angličtině, což má taky svoji váhu.

Když svoje pohledy hráčům vkládáte do hlavy, máte to jednodušší díky 1108 zápasům v NHL, takže nepolemizují, ale věří?

Dříve nebo později kluci zjistí, kdo jsem, čím jsem si prošel. Nejdřív někdo nový třeba vůbec nemá páru, kdo jsem, ale potom…

Pardon, že vás přerušuju. Nemá páru?

No nemá (usměje se). Někteří kluci neznají historii našeho sportu. Nevědí, kdo je jejich trenér, odkud přichází. Doba se změnila tak, že dnes vám hrají NHL klidně i kluci, kteří ani nevědí, kdo nastupuje proti nim.

Nedráždí chlapské ego, že v padesáti jste ve štábu o dost mladšího hlavního kouče a šéfuje vám někdo, kdo toho s hokejem zažil méně?

V mé pozici jsem servismanem pro hlavního trenéra. Tak by to mělo být. Pokud má hlavní trenér úspěch, dívají se třeba i na asistenty, co mu přinášejí. Jsem Evropan a myslím, že bez toho, abych si prošel farmou, bych neměl nejmenší šanci se do NHL dostat. Podívejte se jen, kolik výjimečných trenérů najdete v Evropě, jaké měli úspěchy a stejně v NHL nejsou.

To je pravda. Švéd Rickard Grönborg vyhrával mistrovství světa, Fin Jukka Jalonen taky a k tomu i olympiádu a nic. Vždycky se mluvilo jen o možnostech, že to vypadá na NHL, ale reálná nabídka nikdy nepřiletěla.

Přesně to je ono. Konkurence mezi trenéry na nejvyšší úrovni je obrovská. Obrovská! Někdy samozřejmě i rozhoduje, kdo koho zná a kde se za vás někdo přimluví. Vy tady prostě čekáte na šanci a pracujete. Nepřišel jsem sem, že za půl roku budu v NHL.

Ale bral byste to.

Kde ne? (usměje se) Jen v první řadě nepřeju nikomu, aby přišel o práci. Přemýšlím tak, že tohle není sprint, ale maraton.

Jak dlouho ho vydržíte běžet?

To je správná otázka. (přemýšlí)

Odpověď je těžší?

Je, protože nevím. Přicházím o velké chvíle, kdy nám doma v Tampě rostou děti a odcházejí z domova. Dvě tam ještě tedy pořád máme. Snažíme se kontakt udržovat, když můžu, letím domů. Monička s Vanesskou a Vivinkou zase letí za mnou, pokud to jde. Moc dobře vím, že tohle ideální není. Na druhou stranu jsem jim vděčný a do smrti budu, že mi dávají prostor se pořád hnát za mým snem.

Šlo by vést normální rodinný život a současně být trenérem, který pracuje na kariéře, aby zamířil do NHL?

Běžný život určitě ne. Na rovinu, někdy jsem rád, že tady jsem sám. Vezmu si práci domů a nemusím se starat o to, jestli v pět odpoledne potřebujeme s dětmi vyrazit na nějakou aktivitu. I když svoji rodinu miluju, tak tohle by někdy dohromady nešlo. Potřebuju se chystat na dalšího soupeře, hráč za mnou přijde, že mu něco nejde a potřeboval by nachystat klipy, sednout si se mnou a všechno rozebrat.

Vy v tu chvíli nemůžete říct: „Pardon, jedu na plavání a pak opravuju pergolu.“ Nebo můžete, ale AHL by byla strop a asi byste ani tam moc dlouho nevydržel. Je to tak?

Úplně přesně. Potřebujete mít všechno nachystané. A to je potřeba vidět, že AHL je ještě dobrá. Hrajeme jen 72 zápasů, jde většinou o víkendovou ligu. Teď máme tedy dost zápasů ve středu, většinou se hraje ale o víkendech, což v předchozích dvou letech nebývalo. NHL je ještě o několik stupňů výš, protože hrajete pravidelně tři až čtyři utkání týdně, navíc létáte na druhé pobřeží Ameriky. Proto je tam trenérů mnohem víc. Ovšem servis musíme dát hráčům i tady, doba si žádá úplně všechny informace.

Slyšel jsem i dobrou polemiku, že absolutní informační baterie z hokeje vypuzuje krásu, protože všechno řídí šablony ve velké rychlosti.

Někdy mi přijde, že chybí kreativita a chtíč ukázat, jakým hráčem můžu být. Kouzlo je umět zareagovat na situaci tak, aniž bych viděl nějaké video. Vyloženě mě deptá, když se hráči na střídačce dívají pořád na ten iPad. Slezou z ledu a koukají se na obrazovku. Nesledují, jak se vyvíjí hra, co dělá jejich spoluhráč z jiné formace. Ničí mě to. Ale taková je doba, je totální akcent na informace. Je potřeba na to reagovat, i když se mi to třeba ne vždycky líbí.