Článek
Od diplomatů střídavě zaznívá, že úspěch mírových jednání o ruské válce na Ukrajině už se blíží, aby pak zase mírnili očekávání. Ať tak či onak, Evropa se už teď musí ptát, co bude, až zbraně na východě Evropy utichnou.
Mír na Ukrajině totiž nebude znamenat, že by si starý kontinent mohl zcela oddechnout. Jak upozornil například britský list The Economist – pokud přestane boj na Ukrajině, začne boj v Evropě.
Válka podle týdeníku fragmentovanému kontinentu posloužila – navzdory očekávání Kremlu – jako popud k jednotě. V prvních dnech invaze se evropští lídři semkli kolem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a jejich podpora, ať už symbolická či materiální, v zásadě přetrvává dodnes.
„Tato jednota (s výjimkou Maďarska) byla inspirativní, ale nejspíše mír nepřežije v neporušeném stavu. Pro země na východním křídle kontinentu, jako je Pobaltí, Finsko a Polsko, by příměří na Ukrajině vyvolalo stejnou míru úlevy jako obav,“ varuje list.
Tichá válka
Některé státy se totiž obávají, že pokud Rusko přestane válčit na Ukrajině, bude se více soustředit na jiné části Evropy – například přitvrdí v hybridní válce nebo v krajním případě nějakou další zemi napadne.
Právě evropský boj proti hybridní válce bude po konci ruské agrese na Ukrajině podle analytika z think tanku European Council on Foreign Relations Nicu Poprescua zásadní.
„Jakmile skončí aktivní boj na Ukrajině, Rusko a jeho zájmy by mohly být posíleny díky větším zdrojům a politické síle, což by vedlo k vzestupu Moskvy i v dalších oblastech. Evropská budoucnost závisí na uznání reality: válka, která zuří na Ukrajině, je doprovázená druhou, více tichou, válkou proti její (evropské) jednotě a hodnotám. Tato válka bude pokračovat a bude více intenzivní - zejména pokud bude Ukrajina donucena k prohře,“ apeloval Popescu.
Politická vůle v Evropě ale není jednotná. Zatímco státy ležící na východním křídle vybízejí k tvrdšímu přístupu k Moskvě, v jiných ruská hrozba není tak intenzivní a po konci války by mohly prosazovat naopak zmírnění konfrontačního přístupu vůči Moskvě, nebo dokonce obnovení přátelských vztahů.
„Stejný nepřítel by měl mít jednotící efekt, ale představa o tom, co je hrozba, se liší napříč státy Evropské unie,“ upozorňuje expert na evropskou politiku z University of Hong Kong Stefan Auer, který rozdělenost Evropy rozebírá ve své knize s názvem European Disunion.
Pomíjivá jednota
Podle něj byly důkazem vnitřní jednoty, která v Evropě po začátku ruské agrese zavládla, sankční balíčky, kterých zvládla Evropská unie od začátku ruské invaze na Ukrajinu odhlasovat devatenáct. A to i přes vnitřní rebelii Maďarska, jež opakovaně vyhrožovalo právem veta, nakonec ale vždy ustoupilo.
Podle Auera se ale i tato jednota začala štěpit, protože se ukázalo, že sankce nejsou tak efektivní, jak evropští lídři doufali.
„EU prokázala nesmírnou jednotu u sankcí, tato jednota se ale štěpí, protože se ukazuje, že jsou ty sankce neefektivní. A snažit se dělat více, například uvolnit ruská aktiva na pomoc Ukrajině, se ukazuje jako hodně rozvratné,“ dodává pro Seznam Zprávy.
Právě využití ruských aktiv na pomoc Ukrajině bylo hlavní náplní ostře sledovaného summitu Evropské unie, který se odehrál krátce před Vánoci.
Lídři se po zhruba šestnáctihodinovém jednání zejména kvůli odporu Belgie, v jejíž institucích jsou aktiva uložena, rozhodli ruské majetky prozatím ponechat netknuté a peníze Ukrajině poskytnou na základně společné půjčky. Možnost ruské majetky na pomoc napadené zemi uvolnit však zůstává na stole.
„Tlak na jednotu proti vůli lidí bude mít za následek více negativní odezvy a fragmentaci,“ varuje Auer.
Nepropadat iluzi klidu
Válku na Ukrajině jako jednotící prvek do jisté míry vnímá i ředitel pražské kanceláře think tanku Europeum Viktor Daněk, zároveň ale upozorňuje na úskalí stávajícího rozložení nálad.
„V historii vždy platilo, že společný nepřítel nejlépe sjednocuje. A jestli se Vladimiru Putinovi něco skutečně podařilo, tak to bylo přesvědčit mnoho států, kteří žily v představě, že se Ruskem jenom straší, že je to iluze. Na druhou stranu bych neřekl, že je Evropa jednotná, spíše je teď v bodě, kdy je nejvíce rozdělená od počátku ruské invaze,“ myslí si.
Podle něj bude také záležet na tom, za jakých podmínek válka skončí. Pokud totiž na základě mírových jednání dojde k nastavení podmínek připomínajících kapitulaci Ukrajiny, bude pro Evropu těžší držet při sobě, než kdyby výsledek chránil integritu evropského řádu.
„Nevíme, zda to budou podmínky, které budou garantovat udržení bezpečnostní architektury Evropy tak, jak byla postavená od konce druhé světové války, nebo zda by to znamenalo rozvrat stávajícího řádu, což bych vnímal jako mohutný impuls k další nejednotnosti,“ dodává Daněk s tím, že největší výzvou pro Evropu bude vytrvat v posilování vlastní obrany a nepropadat dojmu, že ruská hrozba pomine ve chvíli, kdy se na ukrajinské frontě složí zbraně.
Proměna dynamiky v Evropské unii
Vnitřní rozepře lze pozorovat i uvnitř struktur Evropské unie. Volby do Evropského parlamentu v červnu 2024 potvrdily trend nárůstu popularity evropské krajní pravice a populistů, tyto síly na unijní půdě nyní tvrdě naráží na mainstreamové politické proudy a to i v otázkách spojených s Ukrajinou.
Rozpory v Evropském parlamentu
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, která pochází z největší frakce Evropské lidové strany (EPP), čelí kritice od svých tradičních středových spojenců v Evropském parlamentu - socialistů a liberálů z frakce Renew -, že její frakce straní krajně pravicovým a euroskeptickým hlasům, a odklání se tak od své klasické středové politiky.
V Evropském parlamentu dlouhodobě fungoval tzv. „cordon sanitaire“, tedy mechanismus izolování radikálních a euroskeptických skupin v rozhodovacím procesu. Ten ale v posledních měsících povoluje a otevírá se tak prostor pro posun politiky směrem doprava.
Za euroskeptickou frakci dlouhodobě platí Evropští konzervativci a reformisté, kam patři například europoslanci strany Bratři Itálie italské premiérky Giorgii Melonioné nebo také česká ODS. Těm se ale podařilo se částečně mainstreamizovat. O slovo se v Parlamentu čím dál více hlásí i frakce Patriotů pro Evropu, která je v evropském kontextu považována za skupinu krajní a populistické pravice. Patří sem například strana Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána, europoslanci francouzského Národního sdružení nebo hnutí ANO Andreje Babiše.
„Zpočátku válka přiměla národní vlády sblížit se a mluvit jedním hlasem, tato jednota se nicméně neprokázala jako dlouhodobá a dnes zůstává poměrně povrchní. Vznikající spojenectví mezi frakcí Evropské lidové strany (EPP) a krajně pravicovými skupinami, které již nyní systematicky rozkládá agendy, které by nás měly spojovat, je závažný důvod k obavám,“ argumentuje expert na Evropskou unii působící na univerzity HEC Paris Alberto Alemanno.
Naráží tím na aktuální rozpoložení sil v Evropském parlamentu, kde se čím dál více daří prosazovat euroskeptickým frakcím, které jsou k podpoře napadené země značně kritické.
Podle Alemanna s sebou konec války přinese ještě silnější výzvu v podobě boje proti populismu. „To bude vyžadovat poskytnutí přesvědčivých odpovědí na mnoho otázek, které zvedají populistické strany a obnovit prostor pro občanskou společnost, který je systematicky napadán ve všech členských státech,“ říká.
