Článek
Podle ústavních zvyklostí má Česko pět nejvyšších ústavních činitelů. V pořadí prezident, šéf Senátu, šéf Poslanecké sněmovny, předseda vlády a předseda Ústavního soudu.
Takže se (snad) rozumí samo sebou, že když některý z těchto činitelů přednese slavnostní (například novoroční) projev, je to trochu jiná komunikační situace, než když na své sociální sítě natočí veselé video řadový poslanec nebo městský radní. Publikum i dosah je širší, symbolika závažnější; hovoří přece sama špice státní moci. U prezidenta nebo předsedy vlády se nad tím nikdo nepozastaví.
Když takový vrcholný ústavní činitel udělá ve svém slavnostním proslovu ostudu jako řemen, není pak ta ostuda samozřejmě jen jeho. Dopadá jistou měrou na celou společnost; na stát, jehož je činitelem.
Tak třeba Tomio Okamura. Vedle vcelku zdařilých novoročních projevů prezidenta a premiéra byl ten jeho přehlídkou malosti, xenofobie a mnichovanství nejhoršího typu. Tedy takový obvyklý standard Tomia Okamury. Dozvěděli jsme se, že Rusové „rozflákají“ mizerné západní zbraně dřív, než se dostanou na frontu. Dozvěděli jsme se, že Ukrajině vládnou „zloději kolem Zelenského junty“. Prostě nic, co bychom mnohokrát neslyšeli buď od Okamury nebo na kremelském Pervém kanalu.
Jenže tentokrát šlo o slavnostní prohlášení předsedy Poslanecké sněmovny, tedy třetího nejvyššího ústavního činitele českého státu.
Ony existují dobré důvody, proč se s větším či menším úspěchem konávaly a konávají schůzky čtyř nejvyšších ústavních činitelů, na nichž se ladí noty zahraniční politiky země. Každý z vrcholných představitelů přispívá svým hlasem do diplomatického chóru, jímž Česko promlouvá k okolnímu světu.
Samozřejmě to vždycky nemusí být (a také málokdy je) dokonalá harmonie. Ovšem když do toho šéf Sněmovny na Nový rok přijde s tuctovou ruskou častuškou, trhá to uši víc než jindy. Promlouvá totiž chtě nechtě za nejdůležitější demokratickou instituci v zemi, za mocenského suveréna, který sdružuje dvě stovky reprezentantů vůle lidu.
Prvotřídní alibismus
Dá se proto pochopit, že se ostře ohradili opoziční poslanci, kteří chtějí dát najevo, že za ně jejich „šéf“ rozhodně nemluvil.
A ozvalo by se jistě i mnoho poslanců z vládních lavic, jenže tam je to poněkud složitější.
Alespoň mírný dávivý reflex musel Okamurův kremelský projev vyvolat i u premiéra Andreje Babiše. Nejsilnější politická strana, hnutí ANO, nicméně mlčí jako zařezaná, případně Okamurovu řeč bagatelizuje.
Místopředseda Sněmovny za Babišovu stranu Patrik Nacher prohlásil, že projev neslyšel. To je jistě správný postoj z hlediska duševní hygieny, ale možná by se tak protřelý politik přece jen mohl zajímat o to, co říká třetí nejvyšší ústavní činitel v zemi a jeho koaliční partner.
Podle ministryně financí a místopředsedkyně ANO Aleny Schillerové mluvil Okamura „ke svým voličům“, což je jednak prvotřídní alibismus a jednak nesmysl, jak jsme ilustrovali výše. Předseda Sněmovny z podstaty věci nemůže mluvit jen ke svým voličům, jako k nim – a to by snad přiznala i Alena Schillerová – nemluvil ve svém novoročním projevu premiér Andrej Babiš. Ostatně Okamura zahajoval svoji řeč oslovením „vážení spoluobčané“, nikoli „vážení příznivci SPD“.
Za normálních okolností by z toho mohl být docela zajímavý koaliční spor. Okamura svým projevem přímo popřel nejen nedávná slova svého vlastního ministra obrany, ale hlavně kurz zahraniční politiky, kterou chce prosazovat Andrej Babiš. Ten má ale pevně zacpané uši, protože poslanci SPD drží v rukách Babišovu imunitu - ano, zase jsme u toho, že vnitřní dynamiku nové vládní koalice ze všeho nejvíc určuje to, o čem její představitelé mluví ze všeho nejméně.
Nejostřejší reakce přišla z ukrajinské strany. Velvyslanec Kyjeva v Česku Vasyl Zvaryč označil Okamurův projev za produkt vlivu ruské propagandy a přidal pár dalších ostřejších – rovněž docela trefných – slov. Na což má samozřejmě plné právo, zejména pokud se země, jíž je zástupcem, stane terčem veřejných urážek, byť od vysokého představitele hostitelského státu. Stejně tak má ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé sobě) jako zástupce hostitelské země právo si velvyslance předvolat „na kobereček“ a zkusit mu vysvětlit, kde má ve svém postu na facebooku chybu.
Je jasné, že dokud nebude mít Andrej Babiš posvěcenou imunitu, budou se podobné výstupy v koalici přecházet a vymlčovat bez ohledu na škody. Naštvat kteréhokoli z menších koaličních partnerů ostřejším vyjádřením nebo odmítnutím ministerského kandidáta znamená pro Andreje Babiše jít před soud. A tam Babiš nechce.
Teprve až tahle hrozba zmizí, můžeme snad doufat, že se Babiš ujme skutečného řízení vlády včetně alespoň základní koordinace koaličních zahraničněpolitických výstupů. Jinak bude česká diplomatická kakofonie k nevydržení.
