Pro Havla začala pracovat v 19. Nevím, zda by to šlo i dnes, říká tajemnice

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se Václav Havel výraznou měrou podílel na vzniku Charty 77, bylo Sabině Tančevové šest let. Ani později neměla nijak blízko k disidentskému hnutí, doma se o politice prakticky nemluvilo. Přesto se po listopadu 1989 stala jednou ze zaměstnankyň Havlovy prezidentské kanceláře a později, když už nebyl na Hradě, jeho tajemnicí.

„Václav Havel věděl, že se na mě může spolehnout,“ vzpomíná Tančevová, která nyní pracuje v Knihovně Václava Havla.

Kdy jste poprvé ve svém životě uslyšela jméno Václav Havel?

Bylo to koncem 80. let, kdy jsem navštěvovala soukromé lekce angličtiny. Můj tehdejší učitel se chtěl jít podívat na soud s herečkou Bárou Štěpánovou, která byla po protirežimní demonstraci obviněna z útoku na veřejného činitele. Nabídnul mi, jestli se k němu nechci přidat. A řekl, že by tam mohl dorazit i Václav Havel. Do té chvíle jsem o něm neslyšela.

Byla jsem tehdy ještě mladá, myslím, že jsem ještě ani nebyla plnoletá. Měla jsem jen minimální přehled o politice, nota bene o opozici či disidentech. Kusé informace jsem dostávala jen díky spolužákům na pražské Střední umělecko-průmyslové škole, kteří se o politice a situaci v zemi bavili se svými rodiči–umělci.

Na soud jste vyrazila?

Nakonec ne. Nikoli proto, že bych se bála, jen jsem dala přednost něčemu, co mi tehdy připadalo zajímavější, důležitější. Když přišel listopad 1989, už jsem samozřejmě jméno Václava Havla slýchala často, a poprvé jsem také viděla, jak vypadá.

Co jste dělala 17. listopadu?

Byl to pátek, to jsme obvykle chodívali jako jiní mladí s přáteli za kulturou, za zábavou. Vzpomínám si, že mě ale tehdy maminka varovala, ať raději nikam nechodím, že by se v centru Prahy mohlo něco semlít. Překvapilo mě to. Byla učitelkou na základní škole, možná dostala nějaké informace k nahlášené studentské manifestaci na Albertově. Říkala to, jako by se o mě bála. Skutečně jsem pak zůstala doma. Až později jsem se dozvěděla, co se stalo na Národní třídě.

Jak se tedy dívka, která o Havlovi do té doby téměř neslyšela, stala jeho tajemnicí?

To byla ještě dlouhá cesta. Těsně předtím, než vypukla sametová revoluce, jsem se ucházela o práci v Laterně Magice. Po střední škole jsem se nedostala na filmovou produkci na FAMU a chtěla jsem pracovat na místě, kde se pojí film a divadlo. Můj nástup se revolucí trochu odložil, protože právě v Laterně Magice vznikalo centrum Občanského fóra – než se přestěhovalo na Můstek do Špalíčku.

Nakonec jsem v Laterně Magice skutečně dostala místo externí asistentky produkce, ale mé nové kolegyně velice záhy nastoupily do koordinačního centra Občanského fóra pomáhat s předvolební kampaní – a vzaly mě s sebou. Tím jsem se přiblížila ke středu hlavního dění.

Jak to bylo dál?

Po volbách jsem dostala tip od jedné kolegyně, že se na Pražském hradě buduje nová kancelář, ať se tam jdu zeptat. Tak jsem vyplnila dotazník a po dvou dnech mi volal Jiří Křižan, Havlův poradce, že shání asistentku a pozval mě na pohovor.

Byla jsem tehdy obyčejná devatenáctiletá holka a dostala jsem práci na Hradě! Nevím, jestli by bylo něco takového dnes možné. Ale šlo o výjimečnou a mimořádně hektickou dobu.

A vaše cesta až do nejbližšího týmu k Václavu Havlovi?

Po dvou letech jsem dala výpověď, protože mě mezitím přijali na divadelní produkci na DAMU. Po studiích v roce 1997 mě lákalo se na Hrad vrátit. Zažila jsem tam nesmírně zajímavé první porevoluční roky, byla jsem v prostředí, kde působili lidé jako Karel Schwarzenberg, Věra Čáslavská, Jiří Křižan a další.

Představovala jsem si, jak by mě to bavilo v protokolu, protože jsem tíhla k organizační práci. Opět to dopadlo dobře, vzali mě. Tím jsem se dostala blíže k Václavu Havlovi, protože protokol zajišťuje prezidentův program včetně jeho výjezdů po republice a do zahraničí.

Jaký jste měla osobní dojem z prvního setkání s Havlem?

Bylo velmi vzrušující potkat ho na chodbě, když kráčel s ochrankou na nějaké přijetí. Tehdy mě velmi potěšil, když se vydal do naší části prezidentské kanceláře a zajímal se, jak se nám pracuje v nově zařízených prostorách. Sedl si za jeden pracovní stůl v našem sekretariátu a vyptával se, jak jsme s vybavením spokojené. Bylo to milé a já jsem byla opravdu nadšená – jako mladičká zaměstnankyně nejvyššího úřadu v zemi jsem si takové pozornosti ze strany prezidenta velmi považovala.

V protokolu jste pak zůstala i poté, co už Havel nebyl prezidentem a nahradil ho Václav Klaus, je to tak?

Netrvalo to ale dlouho. Už to nebyla tak pěkná zkušenost. Najednou to byl úplně jiný úřad, s jinými vztahy, dělala se tam úplně jiná politika. Poprvé od revoluce byl do Lán na jednání pozván komunista - předseda KSČM Miroslav Grebeníček.

Odešla jsem pak na mateřskou a po ní se už nevrátila. Mezitím mě oslovil Václav Havel prostřednictvím svého tehdejšího tajemníka, s nímž jsme byli kolegové z hradního protokolu, jestli bych nenastoupila místo něj. Rozhodl se totiž odejít do podnikatelské sféry.

Bylo běžné, že si takto Havel vybíral své nejbližší spolupracovníky?

Ano, hledal si k sobě prověřené lidi, o nichž věděl, že se na ně může spolehnout.

Co všechno vaše práce obnášela?

V osobní kanceláři Václava Havla jsme byli tři, já měla na starost především zahraniční agendu včetně přípravy jeho zahraničních cest, na které jsem ho doprovázela. Dále to byla komunikace s médii, organizace různých schůzek a veřejných akcí, kam jsem ho také doprovázela. Součástí mé práce byl i samotný provoz kanceláře, včetně faktur nebo hospodaření. Havel platil provoz kanceláře ze svého, od státu na ni dostával 50 tisíc korun měsíčně, což pokrylo zhruba čtvrtinu nákladů, ani to ne.

V čem pro vás byla tahle práce zajímavá? Tedy krom toho, že pracujete pro Václava Havla…

Dostala jsem se i do míst, kam se běžný smrtelník nikdy nepodívá, například v Bílém domě jsem ještě jako členka hradního protokolu byla dvakrát.

Méně příjemné bylo, když jsme museli s kolegy většinu pozvání, proseb a žádostí odmítat. Nešlo jen o osobní účast prezidenta na nejrůznějších veřejných akcích, ale i o zdravice, videopozdravy, rozhovory, schůzky, všelijaké podpory, předmluvy do knih… Nebylo prostě v silách Václava Havla všem vyhovět.

A jaký byl ve vztahu ke svým zaměstnancům?

Velmi laskavý, klidný a přesný v tom, co od člověka potřeboval. Vždy jasně řekl, co chce a jak si věci představuje, což pro mě jako jeho podřízenou bylo velmi důležité. Když jsme plánovali významné setkání s hosty, na nichž mu záleželo, nebo větší akce, jako třeba koncert Už je to tady ke 20. výročí sametové revoluce, projevil se v něm dramatik. Měl jasnou představu, jak má taková akce vypadat. Záleželo mu na detailech, výzdobě, daru a celkovém aranžmá. Koncert připravoval velmi pečlivě více než rok. Na dramaturgii a produkci se podíleli další lidé.

Týkalo se to také například plánování zahraničních cest. Něco patřilo mezi takzvané povinnosti, ale pak si řekl, s kým dál se chce setkat, co chce ve městě dělat, kam se chce jít podívat, pokud zbude volný čas. Přemýšlel vždy pečlivě o všem.

Bylo něco, co vám na něm vadilo?

To je těžká otázka, lidsky mi na něm nevadilo asi nic. Naopak když jemu něco vadilo, uměl to říct, na nikoho nekřičel, neurážel. Měl přirozeně své slabosti jako každý, ale mě nic z toho neobtěžovalo. Asi by mně vadilo, kdyby byl pořád silným kuřákem, jako byl do svých šedesáti. Kouřil dokonce i v kanceláři. S tím pak ale po zdravotních potížích přestal.

Stali se z vás přátelé?

Náš vztah byl čistě pracovní, takže jsme si ani netykali. Oslovoval mě ale křestním jménem, což bylo příjemné a navozovalo to přeci jen bližší pracovní vztah. Já ho stejně jako mí kolegové oslovovala pane prezidente.

Jezdila jste na Hrádeček?

Ano, byla jsem tam v létě 2011, vlastně pár měsíců před jeho úmrtím. Na jaře měl zdravotní krizi, ale právě přes léto se dal trochu dohromady, přijímal tam návštěvy, například astronauta Andrewa Feustela s manželkou – kvůli tomu jsem tam tehdy také jela. V létě zkrátka zase nabral sílu, takže veškerý program naplánovaný na podzim zvládnul, včetně udělování ceny nadace Vize v den jeho narozenin 5. října. Ve stejný den pak byl i u odhalení pomníku Woodrowa Wilsona před Hlavním nádražím v Praze.

V roce 1999, kdy jsem ještě pracovala na Hradě, jsem na Hrádečku měla na starosti návštěvu tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, který tam přiletěl z Prahy helikoptérou.

A nepracovně?

Každý rok jsme se na Hrádečku u Havlových sousedů, u Krobů - kolegyně Andulky Freimanové - scházeli s bývalými hradními kolegy. Václav Havel mezi nás vždycky přišel. Tato tradice trvá dodnes, jen už se scházíme v Praze, v prosinci jsme měli setkání v Knihovně Václava Havla.

Na kterou osobní událost s Václavem Havlem nejvíce vzpomínáte?

Na premiéru Havlovy hry Odcházení ve Philadelphii v roce 2010. Tehdy to sice do žádných médií neprosáklo, ale dnes už se ví, že to bylo poté, co byl Václav Havel několik dní v New Yorku hospitalizovaný, protože ho postihla malá mozková příhoda. I přes vážný zdravotní stav, do něhož se dostal týden před premiérou, zvládl účast na představení i následnou debatu skvěle.

Po premiéře následovala dokonce afterparty, na níž si Václav Havel krátce i zatančil. Na to se nedá zapomenout, ani na euforii, že se ze zdravotní krize dostal a premiéra měla velký úspěch. Ráda vzpomínám na už zmíněný koncert Už je to tady ke 20. výročí listopadové revoluce.

Pojďme ke smutnější stránce vaší práce: Když před 14 lety Václav Havel zemřel, podílela jste se na organizaci státního pohřbu. Co všechno to obnášelo?

Byla jsem hned ve spojení s paní Dagmar Havlovou a po dohodě s ní jsme vydali tiskovou zprávu o jeho úmrtí. Domlouvali jsme s ní a s týmem nadace Vize další kroky, včetně toho, aby se s Václavem Havlem mohla rozloučit veřejnost. Nakonec se to zorganizovalo v Pražské křižovatce, kulturním centru, které měl rád a kde se cítil doma. Myslím, že to bylo moc dobré rozhodnutí.

Poté jsem s paní Havlovou absolvovala schůzku u prezidenta Klause a s hradním protokolem koordinovala oficiální část rozloučení. Práce bylo opravdu hodně. Byla jsem i v kontaktu s pohřební službou, s městskou policií, s níž jsme pak domlouvali převoz ostatků přes Karlův most dále na Hrad.

Komunikovala jsem s médii z celého světa, rozesílala pozvánky všem přátelům, známým a politikům po celém světě na rozloučení v Katedrále svatého Víta, které se uskutečnilo 23. prosince 2011. Bylo to všechno hodně vyčerpávající, ale bylo to vlastně to poslední, co jsem pro něho mohla udělat.

Připomínáte si každoročně nějak úmrtí Václava Havla?

Většinou chodím zapálit svíčku na jeho hrob, vlastně téměř pravidelně. V posledních dvou letech mám štěstí, že pracuji v Knihovně Václava Havla, kde jsme si výročí připomněli uvedením jedné z jeho nejúspěšnějších divadelních her Vernisáž v nejnovějším nastudování, které režíroval Radek Bár, dlouholetý člen Krobova Divadla na tahu.

Jeho odchod z tohoto světa si tak knihovna připomněla humorem a nadsázkou. V minulosti měla například kolegyně Anna Freimanová večer komentovaných archivních filmových záběrů Václava Havla z let 1988 až 1989.

Když se dnes řekne Václav Havel, co prvního vás napadne?

Jsou to morální hodnoty jako odvaha, odpovědnost, pokora, důstojnost, ale také humor, nadhled, talent, pečlivost, citlivost, hluboká sebereflexe, zkrátka to byla výjimečná osobnost, s níž se chtěl každý pozdravit a setkat. Byl bytostným demokratem, ke všem přistupoval přátelsky.

A jak na Václava Havla po letech vzpomínáte?

Vzpomínám na něj vlastně neustále, i díky své práci v knihovně, protože jejím posláním je šíření jeho myšlenkového odkazu. Takže všechno, co děláme, je neustálá práce s jeho texty, citáty, dílem, jeho odkazem ochrany lidských práv a jeho boje za svobodu a demokracii. Já osobně mám na starosti v knihovně mimo jiné každoroční mezinárodní konferenci na počest laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva. Cenu udělujeme s Parlamentním shromážděním Rady Evropy a s Nadací Charty 77 jako upomínku na Václava Havla.

Nedávno se u nás v knihovně například promítal dokument o cestě předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan v roce 2020. Připomněla jsem si, že Václav Havel usiloval o zapojování Tchaj-wanu do mezinárodních institucí a na půdě OSN žádal jeho uznání za členský stát. Byl celé roky jeho podporovatelem jako země demokratické, které se podařilo projít z nesvobodných poměrů k těm demokratickým.

Procestovala jsem s Václavem Havlem také část světa, takže na něj vzpomínám i při soukromých návštěvách například Spojených států, kde jsem s ním byla celkem čtyřikrát a říkám si, jak by asi dnes komentoval aktuální dění v této zemi, kam jezdil rád. Myslím, že by byl velmi zklamaný. A také je asi všem jasné, jakou pozici by zastával po napadení Ukrajiny.

Jakou?

Určitě by se za ni jednoznačně postavil.