Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kubánská státní televize před rokem natočila rozhovor s nejstarším kubánským partyzánem z takzvané Generace hrdinů. Guillermo García Frías tehdy oslavil 97. narozeniny. Rozhovor se udál pod obrovským košatým stromem, který García Frías jako mladý voják na tom místě zasadil.
Záběr do mohutné koruny stromu všem připomněl, že je tato nejstarší generace na odchodu.
Kubánský vůdce Miguel Díaz-Canel se nicméně dnes na tyto partyzány odvolává. Prohlásil totiž, že je země po americkém úderu proti Nicolási Madurovi ve Venezuele ve válečném stavu a do jejího čela symbolicky jmenoval vůdce Generace hrdinů - 94letého Raúla Castra.
V kubánských médiích se mezitím připomínají dávné konflikty s USA, jako například bitva v Zátoce sviní z dubna roku 1961. Kubánští exulanti se tehdy za podpory CIA pokusili o invazi na ostrov s cílem svrhnout Fidela Castra. Ten je ale potupně porazil.
Po jeho boku tehdy stál bratr Raúl, který teď po 65 letech opět čelí americké vojenské hrozbě. Před pár dny se přitom objevil na mezinárodním letišti v Havaně v klasické olivově zelené uniformě kubánských vojáků, aby vzdal čest 32 padlým Kubáncům, členům ochranky Madura. Zemřeli v Caracasu v boji s Američany.
Věhlasnému kubánskému novináři Reinaldo Escobarovi se při pohledu na tvář Raúla vybavil podobně truchlivý výraz Fidela. Na podzim roku 1983 na tom samém letišti přihlížel rakvím kubánských vojáků, kteří nepřežili americkou invazi na Grenadu, kde Kubánci podporovali tamního marxisticko-leninského vůdce.
Nejvlivnější člověk na ostrově
Escobar se domnívá, že jmenování Raúla do čela země v této kritické situaci sice může vypadat symbolicky, starého revolucionáře ale stále považuje za hybatele dění na ostrově.
„Je neuvěřitelné sledovat, jaký vliv Raúl stále má. Když má například někdo z vysoce postavených politiků či vojáků projev na komunistickém sjezdu a on je přítomen, sledujete úplné psychologické drama. Daný řečník totiž může hrát o svou kariéru, pokud Raúl zatleská, je v pohodě. Pokud ale mlčí a chmuří se, tak to je špatný signál,“ řekl mi Reinaldo.
Úcty požívá Raúl i ve státní propagandě. Vládě poplatný deník Granma (vychází jen jednou týdně kvůli nedostatku papíru) ve výčtu přítomných pohlavárů kubánského režimu na pietní akci na letišti umístil Raúla na první místo.
„Po ověření jejich (Kubánců z ochranky Nicoláse Madura) totožnosti byly informovány rodiny našich padlých soudruhů, kterým vyjádřili upřímnou soustrast a podporu generál a vůdce kubánské revoluce Raúl Castro Ruz, první tajemník Ústředního výboru strany a prezident republiky Miguel Díaz-Canel Bermúdez, jakož i vedoucí ministerstev,“ napsal list Granma.
Raúl Castro patří k nejvýznamnějším členům Generace hrdinů, tedy vojáků, kteří s Fidelem Castrem v padesátých letech minulého století bojovali v partyzánské válce proti diktátorovi jménem Fulgencio Batista. K této generaci se podle Reinalda Escobara počítalo zhruba sto lidí.
Raúl Castro stejně jako jeho bratr Fidel spoléhal dlouhá léta na venezuelskou ekonomickou pomoc. Na snímku dnes už zesnulý venezuelský vůdce Hugo Chávez (vpravo) předává Raúlovi jednu ze šavlí Simóna Bolívara, osvoboditeli části latinskoamerického kontinentu z područí Španělska.
Většina z nich je už po smrti včetně Fidela, nebo žije v ústraní. Ostatně přeživším je dnes vesměs osmdesát, devadesát let.
Vedle Raúla se při ceremoniích stále ukazuje například Ramíro Valdés (93 let), který dodnes drží funkci vicepremiéra země. Valdés se účastnil útoku na kasárna Moncada v roce 1953 a o tři roky později se vylodil na Kubě společně s Fidelem, Raúlem, Che Guevarou a dalšími partyzány, když zahájili kubánskou revoluci.
Raúl Castro je nicméně stále nejmocnějším mužem na ostrově, ostatně, padesát let působil jako ministr obrany a deset let jako prezident země poté, co jeho bratr Fidel v roce 2006 těžce onemocněl. Na Kubě se letos chystají údajně velkolepé oslavy Fidelova života, který zemřel 25. listopadu roku 2016.
Ostrov se každopádně teď zabývá spíše tím, jestli se kubánská revoluce výročí úmrtí vrchního velitele vůbec dočká.
Kuba totiž na chod země zoufale potřebuje ropu, kterou přestala po dopadení Madura dodávat spřátelená Venezuela. Tato jihoamerická země se přitom stala po rozpadu Sovětského svazu sponzorem kubánské revoluce, Caracas Havaně dodával zlevněnou ropu a peníze za kubánské profesionály, jež ve Venezuele najímali jak Hugo Chávez, tak Nicolás Maduro.
Úbytek dodávek ropy
Kuba od dvojice těchto lídrů získávala v době ropného boomu až 100 tisíc barelů denně, objem, který podle odborníků Kuba potřebuje, aby vláda mohla udržet rozsvícená světla a mohly fungovat autobusy, vlaky a továrny, píše list the New York Times (NYT) s tím, že v poslední době ale tyto dodávky spadly na 35 tisíc.
Současnou „díru“ způsobenou faktem, že venezuelský ropný export „kontroluje“ Donald Trump, se snaží zacelit Mexiko se svými zhruba 22 tisíci barely. Ke konci minulého roku ale dokázalo Mexiko na Kubu přepravit jen sedm tisíc barelů, dodává deník NYT.
Na ostrově se tak začalo mluvit o „zvláštním období 2“. Tento termín, poprvé zmíněný Fidelem Castrem v 80. letech, odkazuje na období, kdy se Kuba ocitla na prahu hladomoru.
Země je přitom už několik posledních let v hluboké ekonomické krizi, chybí potraviny, léky a palivo. Ostrov zažívá mnohahodinové výpadky elektřiny a ve městech včetně Havany se kupí hromady odpadu, protože popeláři nemají dostatek pohonných hmot.
Kubánské „zvláštní období“
Nastalo po rozpadu SSSR v roce 1991 a trvalo prakticky až do přelomu tisíciletí. Toto období doprovázel celonárodní hlad, výpadky elektřiny a chybějící palivo. Na Kubě se tehdy doslova zastavil život, protože přestala jezdit auta a městská hromadná doprava. Z ostrova v roce 1994 v zoufalství po moři uteklo na 30 tisíc Kubánců v rámci exodu „balseros“ (voraři).
Termín zvláštní období vymyslel sám Fidel Castro, který v 80. letech Kubánce varoval, že může dojít na těžké časy, pokud se zastaví dodávky sovětské ropy. Kuba měla proto podle něj přijmout mentalitu vojáka ve válce. O dekády později je na ostrově vyhlášen válečný stav.
Někteří experti ale v této souvislosti poukazují na roli Raúla Castra, kterou tento stárnoucí revolucionář sehrál coby prezident země.
Raúl se totiž odklonil od odkazu svého rigidně ideologického bratra a spustil ekonomické reformy včetně povolení soukromého podnikání, byť vláda dodnes těmto Kubáncům omezuje jejich činnost celou řadou předpisů, zákazů, regulací a daňovým zatížením.
Vývoz lidí do světa
Pod Raúlovým vedením také Kuba rozšířila počet zemí, které si za valuty najímají kubánské profesionály. Ti se stali hlavní exportním artiklem Kuby poté, co zkolaboval její cukerný průmysl.
Kubánský režim do světa vysílá především lékařské mise. Za Fidela hlavně do Venezuely, kde el comandante nechal vedle zdravotníků zaměstnávat celou plejádu společnosti: vojenské velitele, agenty, učitele, sportovní trenéry, vodohospodáře, experty na rozvod elektrické energie, dělníky, animátory, statistiky či sekretářky.
Raúl ho následoval, počet těchto „odběratelů“ ale rozšířil o desítky zemí. Kubánci pracovali a v mnoha případech dosud pracují v Brazílii, Kataru, Itálii, Haiti, či celé řadě zemí v Africe a na Pacifických ostrovech.
Raúl byl každopádně velmi opatrným reformátorem. Strašil ho právě rozpad SSSR. Za vinu to dával Michailu Gorbačovovi a jeho ekonomickým a politickým reformám. I proto Raúl a po něm Díaz-Canel (osobně vybraný bratry Castrovými) Kubu politicky nikdy neotevřeli tak jako poslední sovětský vůdce.
„Nebyl jsem zvolen prezidentem, abych na Kubě obnovil kapitalismus. Byl jsem zvolen, abych bránil, udržoval a dále zdokonaloval socialismus, ne abych ho ničil,“ prohlásil Raúl Castro, když v roce 2008 oficiálně převzal moc od nemohoucího Fidela.
Od rovnostáře po soukromníka
Každopádně centrálně plánované hospodářství Kuby s cílem vytvořit přísně rovnostářskou společnost pomalu ale jistě měnil na tržní a vytvořil tak bohatší vrstvu Kubánců.
„Raúl není zastáncem globalizace. Odložil však stranou bratrovu ostrou kritiku nadnárodních korporací a ‚vykořisťovatelských‘ trhů. Místo toho se pustil do praktické práce a budoval ekonomické vztahy s řadou vlád a zahraničních korporací. Bez velkých okázalostí (i když občas došlo k přestřižení pásky) Raúl pokročil v procesu zapojení Kuby do globálních trhů,“ napsal o něm před časem konzervativní institut Brookings.
