Tato válka by mohla být pro Rusko bodem zlomu, říká ukrajinský autor

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ukrajinský odpor je historicky největším a nejúspěšnějším protikoloniálním odporem proti ruskému imperialismu, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy novinář a spisovatel Maksym Eristavi. Válka na Ukrajině je podle něj pokračováním stovek let ruského imperialismu a koloniální expanze.

„Rusko je nejsilnější při rychlých invazích, ale dlouhé a vyčerpávající války jeho impérium oslabují a současná válka by mohla být právě takovým bodem zlomu,“ vysvětluje autor úspěšné knihy o ruském kolonialismu, který už 10 let žije v Praze.

Má za to, že válka není jen záležitostí jednotlivců nebo konkrétního režimu, ale dlouhodobého systému, který po staletí rozšiřoval svou moc kolonialismem a agresí. Historické příklady od Finska v roce 1939 po Afghánistán v 80. letech podle něj ukazují, že jediný způsob, jak ruské impérium skutečně omezit, je učinit jeho expanzi nákladnou a neudržitelnou.

Eristavi zdůrazňuje, že důležitá není jen vojenská odolnost Ukrajiny, ale také dekolonizace. Národy, které dnes ovládá Moskva, by měly mít možnost rozhodnout o své budoucnosti a získat zpět politickou nezávislost, míní.

Varuje, že bez mezinárodního tlaku a jasného pojmenování skutečné povahy konfliktu může ruský imperiální systém přežívat ještě desetiletí a ohrožovat nejen Ukrajinu, ale i celou Evropu.

Rusové vám na začátku války vzali dům, ve kterém jste vyrůstal. Co jste tehdy cítil?

Nestalo se to hned 24. února, ale později, jak se okupace rozšiřovala. Čas od té doby vnímám velmi zvláštně, někdy to působí jako čtyři roky, jindy jako čtyřicet let, občas jako včera a zároveň jako dávná minulost. Jako by to byl jeden nekonečný rok 2022.

Genocida stále probíhá a trauma se každý den znovu vrací. Samozřejmě je rozdíl, jestli člověk žije přímo na Ukrajině, nebo válku sleduje zvenčí, ale podobný pocit sdílí i mnoho lidí v Česku – pro ně válka také neskončila, pořád se odehrává. I když se změnila podoba bojů, technologie i způsob vedení války, její podstata zůstává stejná: válka stále trvá.

Věřil jste, že Rusko napadne Ukrajinu?

Z odborného pohledu, když se podíváte na historii ruského imperialismu, kolonialismu a způsob vedení válek, všechny varovné signály tam byly. Jako někdo, kdo se tím dlouhodobě zabývá, jsem věděl, že je to velmi pravděpodobné. Z analytického hlediska se to dalo předvídat.

Ale jako člověk a jako Ukrajinec to přijmout nechcete. Nechcete si připustit, že přijde válka, genocida, smrt, že přijdete o domov a o blízké. Je přirozené doufat do poslední chvíle, že se to nestane, nebo být částečně v popření. Myslím, že takto to cítila většina Ukrajinců až do samotného rána invaze.

Takže odpověď je ano i ne: rozum říkal, že je to předvídatelné, ale lidsky to byla realita, kterou nikdo nechce přijmout. A myslím, že podobný vnitřní rozpor dnes zažívá i spousta lidí v Česku – vědí, že svět se změnil, že válka je blíž než dřív, ale lidsky je to myšlenka, se kterou se velmi těžko žije.

Jak se díváte na mírová jednání, když někteří západní politici tlačí na Ukrajinu, aby se vzdala části svého území?

Nikdo nechce mír víc než Ukrajina. Problém je, že lidé mimo Ukrajinu často mluví o míru velmi vágně. My máme historickou zkušenost s ruským imperialismem trvajícím staletí a víme, že „mír“ musí znamenat skutečný konec cyklu násilí, ne jen přestávku před dalším útokem.

Pro mnoho lidí, včetně mě, znamená spravedlivý mír možnost vrátit se domů, získat zpět ukradený domov, znovu se dotknout země, kde jsme vyrostli. To, co bylo zničeno, nelze plně napravit, ale spravedlnost musí zahrnovat odpovědnost za masové vraždy, devastaci země, ekologické škody i reparace. Jen tak bude cena další agrese pro Rusko dostatečně vysoká.

Myslíte si realisticky, že spravedlnosti lze dosáhnout?

Nejde o to, jestli je to realistické. Je to nutné. Tato válka je imperiální a koloniální. Každé impérium má tendenci se rozpínat, jinak nepřežije. Pokud nebude expanze bolestivá a nákladná, bude se opakovat znovu a znovu.

Pokud dnes zamrznou boje na Ukrajině, zítra se fronta může objevit v Pobaltí, ve střední Evropě, klidně i v Česku. Jakmile pojmenujeme skutečnou povahu této války, pochopíme, co znamená spravedlivý mír a jak přerušit cyklus násilí.

Ve své práci se dlouhodobě věnujete ruskému imperialismu. Existují v historii příklady, kdy Rusko skutečně ustoupilo nebo bylo donuceno stáhnout se? Napadá mě například Afghánistán – jsou i jiné podobné precedenty?

Když se podíváme na ruský imperialismus v širším historickém kontextu, který trvá zhruba 500 let - od carské éry přes Sovětský svaz až po dnešní režim -, vidíme, že se mění formy, ale základní logika i taktiky zůstávají velmi podobné. Jde o nejdéle fungující koloniální impérium současnosti.

Existují ale období, kdy se ruské impérium dostalo velmi blízko kolapsu – a téměř vždy to bylo důsledkem dlouhých, vyčerpávajících válek. Rusko je silné v rychlých invazích, ale pokud konflikt přeroste v dlouhou opotřebovací válku, začíná být zranitelné.

Afghánistán je nejznámější příklad – dlouhá koloniální válka, která významně přispěla k oslabení a rozpadu Sovětského svazu. Dalším příkladem je Finsko v roce 1939: přestože mělo mnohem menší zdroje, dokázalo se ubránit. Ztratilo část území, ale zachovalo si suverenitu a demokracii.

A dnes můžeme říct, že ukrajinský odpor je historicky největším a nejúspěšnějším protikoloniálním odporem proti ruskému imperialismu. Pokud uspěje, půjde o největší ránu tomuto systému za poslední dekády.

Někteří experti říkají, že dlouhá a nákladná válka může být začátkem konce ruského impéria. Sdílíte tento názor?

Je pravda, že ruský režim se dostal do situace, kdy nemá dobré scénáře – pokud válku ukončí, čelí vnitřním problémům; pokud v ní bude pokračovat, problémy se budou dál prohlubovat. Historicky víme, že každé impérium jednou padne.

Zároveň bych byl opatrný s přílišným optimismem. Ruské impérium přežilo už 500 let, nejdéle ze všech koloniálních říší po arabské. Má obrovské přírodní zdroje a dokáže fungovat velmi efektivně i s omezenými prostředky. Pokud nebude existovat koordinovaný mezinárodní tlak, může takový systém přežívat ještě dlouhé dekády.

Navíc se Rusko učí a adaptuje. Možná není tak inovativní jako Ukrajina, ale na bojišti vidíme, že se rychle přizpůsobuje, zejména v oblasti moderní války a dronů. Proto si nemyslím, že můžeme jen čekat, až se impérium samo zhroutí. Bez aktivního tlaku se to nestane.

Co vás přivedlo k napsání knihy o ruském kolonialismu? Měl jste pocit, že lidé nerozumí skutečným příčinám této války?

Přesně tak. V měsících před plnohodnotnou invazí jsem sledoval mediální pokrytí a byl jsem frustrovaný tím, že se nepoužívají správná slova a že se nepojmenovává skutečná povaha této války. Lidé ji často vnímali jako izolovanou událost, místo aby ji chápali jako pokračování dlouhodobého historického vzorce – nejen vůči Ukrajině, ale i dalším zemím v okolí Ruska.

Jako novinář věřím, že pokud problém nepojmenujeme správně, nemůžeme najít ani správná řešení. Mnozí si mysleli, že jde jen o „Putinovu válku“ a že pokud Putin zmizí, problém se vyřeší. Pro mě bylo důležité ukázat, že pokud chceme skutečně pomoci Ukrajině a ukončit tuto válku, musíme pochopit její hlubší podstatu. Doporučil bych to například americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi.

Ruští opoziční politici často tvrdí, že prezident Vladimir Putin nereprezentuje většinu Rusů. Vy ale říkáte, že problém je hlubší než jedna osoba. Znamená to, že je ruská společnost spoluzodpovědná?

Je důležité mluvit o ruském imperialismu jako o kulturním a historickém fenoménu, ne jen o jednom režimu nebo jednom politikovi. Jde o něco hluboce zakořeněného v ruské společnosti po staletí.

Pokud chceme vést upřímnou debatu, musíme si přiznat několik věcí: že Putin má v Rusku stále výraznou podporu, že v ruské společnosti neprobíhá skutečně kritická reflexe vlastní imperiální historie a že ruský stát prakticky nikdy neexistoval v období dlouhodobého míru – jeho dějiny jsou dějinami neustálé expanze a agrese vůči sousedům.

Skutečná otázka zní: co znamená být Rusem bez impéria? Na to dnes není připravena odpovědět ani velká část takzvané ruské opozice. Přitom skutečná opozice často přichází z ruských kolonií a od původních národů, které mají s ruským imperialismem přímou historickou zkušenost, ale jejich hlas je dlouhodobě přehlížen.

V Rusku se často říká, že lidé mlčí hlavně ze strachu z represí. Myslíte si, že je to pravda? Bojí se Putina, nebo jsou spíš pohodlní v systému, který jim vyhovuje?

V Rusku jsem žil necelý rok a byla to pro mě velmi poučná zkušenost. Částečně Rusko chápu i díky vlastní rodinné historii, pocházím z prostředí, které po generace zažívalo ruské koloniální násilí na jihu Ukrajiny. Ale až osobní zkušenost ze života v Rusku mi naplno ukázala, jak hluboce je imperialismus zakořeněný v každodenní mentalitě.

Poznal jsem tisíce Rusů, kolegy, přátele, blízké lidi, a postupně jsem si uvědomil, že nejde o okrajový jev, ale o systémový vzorec. Je to problém tak velký a hluboký, že se nesnažím soustředit na to, jak „opravit Rusko“. To není moje role ani moje odpovědnost. Mým cílem je chránit náš způsob života a zajistit, aby se toto impérium nemohlo dál rozpínat.

Říkal jste, že Západ dlouhodobě podceňoval nebo nepochopil ruské imperiální myšlení. Máte pocit, že se to s pokračující válkou mění – v Evropě a v USA?

Ano, změna je obrovská. Ještě před deseti lety se mi lidé smáli, když jsem mluvil o ruském imperialismu a kolonialismu. Dnes tato slova zaznívají z úst evropských politiků a jsou běžnou součástí akademických debat. To je zásadní posun.

Nešlo ale jen o nepochopení. Rusko po desetiletí systematicky investovalo do měkké síly – financovalo kulturní vliv, akademické programy, intelektuální prostředí na Západě a šířilo vlastní narativ. Vidíme to dodnes: i během války se objevují seriály, filmy a kulturní produkty, které romantizují ruskou kulturu a oddělují ji od ruského násilí.

Pro Ukrajince, Gruzínce nebo Kazachy je přitom spojení mezi ruskou kulturou a imperiálním násilím zcela zřejmé. To, co se stalo v Mariupolu nebo Buči, nevnímáme jako selhání jednotlivců, ale jako důsledek systému a kultury. Rusko se ale dlouhodobě snaží tento vztah popírat a tvrdit, že jde jen o osobní selhání Putina.

Myslíte si, že je Rusko vůbec schopné zásadní změny?

Každé impérium jednou zanikne. Otázkou je, zda budeme jen čekat, až se to stane přirozeně, což může trvat desetiletí nebo generace, nebo zda máme šanci tento proces urychlit.

Dnes je situace navíc jiná než v minulosti. Rusko nejedná samo, má podporu Číny, Íránu, Severní Koreje a nepřímo i některých demokratických zemí, které s ním dál obchodují. Díky této mezinárodní síti může imperiální systém přežívat déle, i za cenu obrovského lidského utrpení.

Otázka tedy nezní, jestli ruské impérium jednou padne, ale kolik dalších zemí a národů bude mezitím zničeno, pokud budeme jen pasivně čekat.

Když říkáte, že každé impérium jednou padne, včetně Ruska, jak si realisticky představujete, že by se to mohlo stát?

Především: o tomhle se vůbec můžeme bavit jen díky ukrajinskému odporu. Bez něj by žádná debata o pádu ruského impéria neexistovala. Ukrajinský odpor je historicky nejsilnějším a nejúspěšnějším protitlakem, jakému kdy ruské impérium čelilo.

Studoval jsem desítky ruských invazí a imperiálních tažení, něco takového Rusko v historii nezažilo. Kromě odvahy a odhodlání hraje velkou roli i technologická inovace a moderní asymetrická válka, která zásadně mění rovnováhu sil ve prospěch Ukrajiny. To je první a klíčová podmínka.

Druhou je dekolonizace samotného Ruska, tedy možnost pro národy, které dnes Moskva ovládá, aby si samy rozhodly, zda chtějí zůstat součástí Ruska, nebo být nezávislé. Jde o navrácení hlasu, práv a politické subjektivity lidem, kterým byly historicky odebrány.

Ve své knize píšu otevřeně: jediný dlouhodobě funkční mírový plán je demilitarizace a dekolonizace ruského impéria. Neznamená to „vymazat Rusko“, ale rozebrat imperiální strukturu moci. Podobně se v minulosti rozpadla jiná impéria – německé, britské nebo francouzské. Není to utopie, je to historický precedent.

Je podle vás nutné, aby se v Rusku objevil silný demokratický lídr nebo opozice, která tento proces povede?

Nemyslím si, že bychom měli čekat na „správného“ ruského lídra. To není náš úkol ani naše odpovědnost. Z pragmatického a do jisté míry sobeckého hlediska je mnohem důležitější, abychom byli připraveni my.

Čím připravenější budeme – vojensky, ekonomicky i společensky –, tím dražší bude pro Rusko jakákoli další expanze. A právě vysoká cena je jediná věc, která imperiální chování skutečně brzdí.

V roce 2022 jsem apeloval hlavně na empatii a morální odpovědnost: pomáhat Ukrajině je správné, protože jde o lidské životy a genocidu. Dnes bych to formuloval i jinak, jde o náš vlastní zájem.

Ruské drony, sabotážní operace a vlivové aktivity už zasahují i země jako Česko. Válka se k nám přibližuje. Otázka zní: jsme připraveni čelit realitě podobné té, které dnes čelí Ukrajina? Upřímně, nejsme. Nemáme vojenskou připravenost ani společenskou odolnost. Stačí si vzpomenout, jak obtížně jsme zvládali i krátký blackout v Praze.