Článek
„Kolik mám nechat spropitné?“ zeptal se kamarád, když nám v restauraci přinesli účet. Byli jsme domluveni, že zaplatíme napůl. Lépe řečeno on zaplatí kartou a já mu polovinu celkové sumy vzápětí pošlu z mobilního telefonu.
Ano, spropitné je problém. A v posledních dnech se o něm opět intenzivně diskutuje, mimo jiné proto, že vyšší spropitné dnes může kompenzovat výpadek příjmů, který během karantény utrpěli lidé pracující v hospodách a restauracích. Jeden známý pražský podnik dokonce přišel s iniciativou, která zákazníky vyzývá, aby dávali spropitné minimálně deset procent.
Ale zpátky k mé příhodě. Můj kamarád mi ukázal účtenku. „Přemýšlím, jak to zaokrouhlit,“ řekl. Už si nepamatuju, jaká částka tam byla. Ale to je jedno. Každopádně jsem se podivil. „Zaokrouhlit?“ zeptal jsem se. Co má spropitné co dělat s tímto matematickým úkonem?
Nehledě na to, že můj kamarád nepochybně mluvil o zaokrouhlení nahoru. Ale někdy se zaokrouhluje směrem dolů, a pochybuju, že by nám to u servírky prošlo.
„Já dávám plus minus patnáct procent,“ řekl jsem. Když platební terminál umožňuje přidat spropitné v procentech (a já platím skoro vždycky kartou), pak dám patnáct procent. Když ne, nějak to odhadnu. Lehce spočítám deset procent, něco přihodím, a víc se tím nezabývám.
Ale jak určit spropitné, když platí víc lidí, a účet si dělí? Každý má o spropitném jinou představu. Už jsem zažil, že se lidé u stolu hravě dohodli, že účet rozdělí rovným dílem. Což je skvělé, protože nic není po večeři s přáteli protivnějšího, než když se začne s pomocí počítačky přesně rozpočítávat, kdo snědl jaké jídlo a kolik má zaplatit.
Avšak když došlo na spropitné, byla velkorysost pryč a všichni se pohádali tak, že se nakonec domů rozešli málem bez pozdravu.
Dobře to dokumentuje, jak citlivou věcí pro mnohé z nás spropitné je. A nemyslím si, že by to bylo tím, že by někteří z nás byli lakomí a úzkoprsí a jiní naopak velkorysí a štědří. Přístup ke spropitnému nedělí lidi na dobré a špatné.
Spíš je to dané tím, že každý na spropitné může pohlížet jinak. Může mít na jeho existenci jinou teorii a z té se pak odvíjí to, jak vysoké spropitné se rozhodne dávat. Každopádně je však náš vztah ke spropitnému něčím, co považujeme za důležité. Často se do toho promítá náš jakýsi širší vztah ke světu a životu.
Pokusím se to vysvětlit. Podle mě existují tři základní přístupy ke spropitnému, které mohou mít další jemné nuance (možná i desítky nuancí), ale v zásadě jsou to tyto:
a) Spropitné je blbost
Lidé razící tuto teorii tvrdí, že nedává smysl, proč bychom měli platit víc, než je uvedeno na jídelním lístku. Tak jako nedáváme spropitné při nákupu oblečení nebo auta, a ani například při placení nájmu za byt. To když se povede měsíc a bydlí se nám líp než jindy.
Jídlo a pití v restauraci není žádným výjimečným druhem zboží ani služby. Ano, když si v restauraci objednáme víno, tak nám ho někdo otevře a rozlije do sklenek, ale to je dostatečně kompenzováno už tím, že za stejnou láhev platíme mnohem víc (někdy několikanásobně) než v obchodě.
Nejsme v Americe, kde spropitné činí významnou část platu lidí, kteří nás obsluhují. Tam je to jiný systém, se kterým všichni počítají. Hodně je to dané i tím, že s prací číšníka či člověka nosícího jídlo (miluju anglické slovo „foodrunner“) má hodně lidí osobní zkušenost.
Prostě to byl pro mnoho lidí způsob, jak si v nějaké etapě svého života vydělávali nebo přivydělávali na živobytí. Není to skutečná profese, v tom smyslu, že by to byl druh kariéry, po které toužíte a pak ji máte. V nadsázce se říká, že když v New Yorku půjdete na jídlo, nebudou vás obsluhovat číšníci.
Budou vás obsluhovat spisovatelé, herci, studenti, režiséři… Momentálně a hlavně dočasně zaměstnaní v restauraci. Ano, někdy se to protáhne na celý život, ale to nechme stranou.
Avšak pozor, i v Americe se k tématu spropitného lidé rádi a vášnivě vracejí. V posledních letech docela intenzivně. Mezi restauratéry v New Yorku i dalších městech vznikla dokonce iniciativa, která říká, že tuhle tradici je třeba změnit: restauratéři si v těchto podnicích zakalkulují spropitné do vyšší ceny jídla a personál pak z těchto peněz zaplatí sami.
Má to svou logiku. Praxe totiž vedla k tomu, že lidé „na place“ byli v drahých restauracích často líp placeni než lidé „v kuchyni“. Číšník běhající s talíři měl za směnu třeba i několikrát vyšší plat než pomocný kuchař, který ovšem splácí peníze za to, že získal odbornost a vzdělání. A pro majitele restaurace je cennější než číšník, to bez debat.
Takže to je úskalí této teorie. Kdo ji zastává a chce být spravedlivý, měl by si zjistit, jak se to v daném podniku vlastně má. Je pro personál spropitné důležitou složkou příjmu? A jak se se spropitným nakládá? Rozdělí si ho lidé „na place“, nebo všichni zaměstnanci včetně kuchařů? I to je často v každém podniku jinak, a to jak v New Yorku, tak v Praze.
A pokud dojdete k závěru, že v daném podniku je spropitné potřeba k tomu, aby zaměstnanci měli důstojný, odpovídající příjem (a zastáváte tuto teorii), měli byste spropitné dávat. Vždy a bez debat.
V jaké výši? I to závisí na zvyklostech v daném místě či podniku. Mimochodem v tak často diskutované Americe bylo průměrné spropitné v roce 2018 zhruba 18 dolarů (údaj spočítaný z dat několika nejpoužívanějších rezervačních aplikací). Nejvyšší průměrné spropitné se v USA dává v Bostonu, necelých 20 procent.
Ale jsou i další teorie spropitného. Ta druhá zní:
b) Je to odměna za dobré služby a jídlo
Pokud zastáváte tuto teorii, pak vás logistické detaily o podniku, kam jste přišli, ani trochu nezajímají. Není to vaše věc. A vy přece nemáte povinnost zkoumat, jak majitel platí své lidi, proboha. Ať si to zařídí, jak chce. Vy jste se přišli pobavit a najíst a nic dalšího vás nemusí trápit.
Spropitné berete jako nástroj, který máte k dispozici, abyste si vymohli ty nejlepší služby. Dáváte to také od začátku obsluze najevo, třeba i větou: „Uvědomujete si, že bojujete o svoje dýško?!“, kterou sice pronesete sarkasticky a vlídně, ale hrozba v ní obsažená je jasná.
Je to teorie vnášející do konzumace v restauraci prvky hry, onu pověstnou „gamifikaci“, která tak celý zážitek činí zábavnější. Tedy minimálně pro ty, kteří rádi rozhodují o osudech jiných. Některým lidem to může naopak přinášet stres.
A je to často nespravedlivé. Když kuchař přesolí polévku, odskáče to číšník, byť dělá psí kusy, abyste se u stolu cítili dobře. A naopak, i když kuchař připraví dezert jak z tříhvězdičkové michelinské restaurace a nešikovný pingl vám ho vyklopí do klína, nenadělá také nic.
V téhle teorii jsou důležité lidské pudy. A tak existují studie, které prokazují, že čím kratší sukně u atraktivní servírky, tím vyšší pravděpodobnost vysokého spropitného. Ano, do restaurací ještě #metoo nedorazilo, tak nějak v zájmu všech zúčastněných stran.
Před zhruba patnácti lety zveřejnil odborný psychologický časopis studii, která zase ukázala, že osobní vzkaz na účtence od obsluhy (třeba nakreslené srdíčko, smajlík nebo pár milých slov) spropitné výrazně zvýší, dokonce o desítky procent. Výsledky této studie se dočkaly široké publicity a zájmu. Jak později napsaly New York Times, mělo to jeden negativní dopad: srdíčka a smajlíky pak na účty v Americe začali kreslit skoro všichni a popsaný efekt následně prakticky vymizel.
Spropitné může ovlivnit ovšem i řada jiných věcí: třeba že se během večeře pohádáte s partnerem, přijde vám nějaká negativní zpráva nebo prostě celý den nemáte dobrou náladu.
Lidé zastávající tuto teorii také nemají rádi, když se jim spropitné nějak připomíná nebo doporučuje. Na větu na jídelním lístku, že v cenách není odměna pro personál zahrnuta, reagují často popudlivě. Podniky, které spropitné určité výše k cenám automaticky připočítávají, nemají rádi. A když se ve veřejnosti začne diskutovat o tom, že by se spropitné mohlo zavést povinně, obvykle nesouhlasí.
Je to proti jejich filozofii. A bylo by to nevýchovné, argumentují často. Personál mající dýška jistá se přestane snažit, to je jasné. A hlavně, spropitné je výsledkem dobré vůle a nekonečné dobroty hostů.
Takže za něj očekávají projevy vděčnosti. A v podnicích, kam chodí pravidelně, pak status oblíbeného štamgasta: vždyť oni jsou „těmi, co dávají velká dýška“.
No a pak je třetí teorie. Zastávám ji i já. A ta jednoduše říká:
c) Opravdu je tohle problém, který chcete řešit?
Nechcete. A jak se z toho dostat? Dávejte slušné, velkorysé spropitné. Nejlépe vždy stejné výše, protože jak známo, každé rozhodování člověku bere energii, která by se dala využít jinak a lépe. Vy jste nejspíš nepřišli do restaurace proto, abyste na ni psali recenzi a hodnotili její zaměstnance. Přišli jste se tam najíst a strávit příjemný čas.
Nepřemýšlím o tom, jestli má spropitné logiku. Dávám kolem patnácti procent a vím, že ani to nemá logiku. Ale kde se bere logika určování cen? Proč stojí - například - v restauraci láhev vína zhruba dvojnásobek toho, než když si ji koupíte od vinaře (pokud tedy majitel podniku není zločinec)? Nevím. Tak se to zavedlo.
A zrovna tak se zavedlo, že spropitné 15 procent je takové, že obsluze udělá radost a vás nezabije. Pokud si nemůžete dovolit zaplatit v restauraci o 15 procent víc, než jste tam utratili, pak jste tam v první řadě neměli vůbec chodit.
Samozřejmě nechávám určitou „vůli“ pro mimořádné případy. Když jsou jídlo nebo obsluha katastrofální, nedám spropitné žádné. Ale to mám večer zkažený tak jako tak, tedy problém se spropitným v tom roli nehraje.
No a když se platonicky zamiluju do servírky (neříkejte to manželce!), můžu dát spropitné klidně vyšší. Ale v 95 procentech je to suma někde mezi deseti a patnácti procenty, podle toho, jak se mi to povede spočítat. Nečekám za to vděčnost, nechci spropitným nikoho vychovávat, ta přesná suma nemá žádný význam.
Kdybyste nad tím přece jen chtěli přemýšlet a dumat, možná dojdete k závěru, že spropitné je jednou z těch nelogických, zcela zbytečných věcí, jakých děláme spousty. Myšleno v těch dobách, kdy se máme dobře a žijeme lehkovážně a můžeme si dovolit dělat věci, které tak úplně nedávají smysl. Pokud jejich smysl nedefinujeme právě tím, že jsou důkazem, že se máme dobře.
Pamatujte na to a dávejte dobré spropitné. Bez důvodu. Nebo z důvodů banálních. Jeden mám ještě v rukávu. Pamatuju si, jak se v jednom z románů Dashiella Hammetta ptá detektiv Sam Spade servírky v baru na chlápka, podezřelého z vraždy. A ona odpoví: „Nevěřím, že to udělal. Nosil kvalitní klobouk a nechával vždycky slušné spropitné.“
A co myslíte? Byl nevinný.
