Vzniká světový řád, který si Putin vysnil. Jenže bez něj

Čtvrtek 24. února 2022: Ruské jednotky, které se týdny shromažďovaly na jihozápadě země, překračují hranici se sousední Ukrajinou a během několika dní ji téměř celou dobývají. Speciální komando mezitím v Kyjevě zahajuje důkladně naplánovanou operaci s cílem zabít nebo zajmout ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Úspěch. V Kyjevě je do několika týdnů instalována loutková vláda, která rázně ukončí jakékoli sbližování s NATO a na slovo poslouchá Kreml.

Tento scénář se samozřejmě nikdy nestal, nicméně přesně takto zněl původní plán moskevského diktátora Vladimira Putina. Několikrát to potvrdily ukrajinské i západní rozvědky. Cílem nebylo nutně sousední zemi dobýt, ale skrze výměnu politických elit ji dostat pod svou sféru vlivu. Sám Zelenskyj hned den po zahájení agrese prohlásil, že právě on je „cílem číslo jedna“.

Ukrajina se v předchozích letech Rusku, které již od roku 2014 okupovalo poloostrov Krym a podporovalo separatisty na východě, vzdalovala a naopak postupně navazovala silnější vztahy se západními zeměmi a institucemi včetně Severoatlantické aliance. Moskva to považovala za vlastní ohrožení a rozhodla se zasáhnout.

Realitu však známe. Válka trvá už přes čtyři roky, Ukrajina stále hájí právo rozhodovat si o svých záležitostech sama, Zelenskyj je stále prezidentem a na Západě se těší respektu.

Nyní však do kontrastu s invazí na Ukrajinu dejme další geopolitické otřesy - svržení Bašára Asada a převrat v Sýrii z prosince 2024, únos venezuelského diktátora Nicoláse Madura ze začátku letošního roku a nedávný atentát na íránského vůdce ajatolláha Alího Chameneího.

Všechny tři události se zatím více či méně odehrávají podle stejného scénáře. Rozdíl je ve scénáristovi a režisérovi. Tím je v Sýrii, ve Venezuele i v Íránu Washington, úhlavní mocenský soupeř Moskvy.

Vladimir Putin byl rétoricky vždy hlavním praporčíkem multipolárního světa. V roce 2000, kdy se poprvé stal prezidentem, ruská doktrína národní bezpečnosti tvrdila, že multipolarita znamená „rovné a spravedlivé vztahy se všemi státy“ a „univerzální dodržování lidských práv a svobod a nepřípustnost dvojích standardů v tomto ohledu“.

Uběhlo čtvrt století a potvrzuje se, že multipolarita ve skutečnosti neznamená nic z toho. Výraz v sobě schovává snahu o nový světový řád - takový, v němž budou velmoci smět hospodařit každá na svém „dvorku“ a kde budou bez následků ignorovat pravidla mezinárodního práva na úkor menších a slabších států. Rusové v posledních letech jasně ukazují, že touží po obnovení sféry vlivu, kterou kdysi držel Sovětský svaz.

S Donaldem Trumpem v Bílém domě multipolární řád přichází a ustálená pravidla mezinárodní spolupráce s každou další vojenskou operací a ostrým prohlášením dále erodují. Jenže vznikající systém Rusko neposiluje. Naopak.

Na diplomatické úrovni se ruští představitelé stylizují do role strážců stability a práva. Po americkém útoku na Írán ruské ministerstvo zahraničí v oficiálním prohlášení uvedlo, že „Rusko je jako vždy připraveno pomoci při hledání mírových řešení založených na mezinárodním právu, vzájemném respektu a vyváženosti zájmů“.

Jakkoli je jazyk vzhledem k častým agresivním válkám Ruska absurdní, média kremelské propagandy jdou v absurditě hodnocení situace ještě dál. Komentátoři spekulují o možné americké „porážce“ v Íránu, která by mohla spustit „nevyhnutelný kolaps“ samotných Spojených států. Zprávy zdůrazňují íránské odvetné údery na regionální cíle a naznačují, že Teherán není odrazen ani po zabití ajatolláha Alího Chameneího. Mezitím jsou prý západní spojenci i západní veřejnost zachváceni naprostou panikou.

Ve strategickém narativu Kremlu je americká moc křehká, íránské odhodlání neotřesitelné a dějiny se vyvíjejí ve prospěch Ruska. Reakce však ve skutečnosti odhaluje stále izolovanější a oslabený stát, který se není schopný postavit za své nejbližší spojence. Byť toho Rusko nemělo s teokratickou islámskou republikou ideologicky ani kulturně mnoho společného, stejný nepřítel je někdy ještě silnějším pojítkem. V rozhodujícím momentě však byla kremelská reakce až nápadně slabá. Stejně jako u dalších partnerských zemí, jejichž vůdci se ocitli pod útokem.

„Moskva je stále více reaktivní, než aby stanovovala agendu, a její schopnost proměnit angažovanost v trvalý politický nebo ekonomický vliv oslabila,“ hodnotí odborník na strategickou politiku a ředitel think tanku UAinFocus Maksym Beznosiuk.

Reálná možnost, že by Moskva dokázala USA a jejich spojence odstrašit, neexistovala v Íránu, ve Venezuele ani v Sýrii. Tady je oslabená pozice Kremlu vidět nejlépe.

V roce 2015 to byla právě ruská síla, kdo dokázal výrazně zvrátit poměry na bojišti tamní občanské války, která se v Sýrii táhla od roku 2011. Moskva měla v zemi podle různých zdrojů asi pět až deset tisíc vojáků včetně leteckého personálu a desítek vojenských poradců. Vedle toho v Sýrii operovaly i na ruský stát napojené paramilitární organizace v čele s Vagnerovou skupinou Jevgenije Prigožina.

Tato síla podporovala (podle západních organizací nelegitimního) prezidenta Bašára Asada, blízkého Putinova stoupence. USA stály ve složitém konfliktu, v němž figurovalo hned několik stran, za opozicí, v boji proti Islámskému státu podporovaly i bojovníky z řad Kurdů. Opozice na konci roku 2024 Asada, který následně utekl do Ruska, sesadila a nastolila vládu výrazně bližší západním zemím.

Byť tehdy nešlo o přímou akci USA, Kreml s nimi stejně de facto prohrál. Na rozdíl od situace v roce 2015 postrádal kapacity, aby dokázal dění na Blízkém východě formovat k obrazu svému. Vojenské zdroje má silně vázané na Ukrajině, jeho diplomatická páka je zanedbatelná, ekonomické nástroje prakticky neexistují.

To stejné platilo pro Venezuelu a nyní to platí i pro Írán. Tomu sice Rusko podle deníku Washington Post poskytuje zpravodajské informace, nicméně na bližší zapojení nedošlo.

Nečinnost na světových bojištích je vesměs odborníky vykládána vyčerpaností z války na Ukrajině, kde podle různých zdrojů padly statisíce ruských vojáků. K tomu je nutné připočíst i neochotu měřit se v přímém konfliktu s Američany, nejmocnější armádou světa, a nákladnost zahraničních misí pro sankcemi oslabenou ekonomiku.

„Rusko se za každou cenu vyhýbá přímé konfrontaci se Spojenými státy, protože si je vědomo, že by z ní vyšlo poražené. Tato asymetrie je hluboce zakořeněná v ruském strategickém myšlení. A to představuje jasný limit i pro podporu Íránu,“ řekl již bezprostředně po útoku pro článek Seznam Zpráv Ivan Klyszcz z estonského think tanku ICDS.

Na místě je také dodat, že někteří analytici věří, že nově vyvolaná krize na Blízkém východě může Rusku v nejbližší době pomoci, jelikož kvůli napětí v Hormuzském průlivu poroste cena ropy.

V ruském zájmu by tedy bylo, aby íránské napětí trvalo co nejdéle. „Putin a jeho poradci pravděpodobně dospěli k závěru, že válka v Íránu slouží v krátkodobém horizontu ruským zájmům - vyšší ceny energií, globální odvedení pozornosti od války na Ukrajině a Amerika v riziku uvěznění v další blízkovýchodní bažině,“ říká s odkazem na předchozí zapojení Američanů v regionu Robert Person z FPRI, nestranického think tanku ve Filadelfii.

Klíčové je ovšem ono spojení „v krátkodobém horizontu“. Dlouhodobě totiž bude Moskva tratit. Pozitivní pro ni samozřejmě není už situace, kdy je ruská ekonomika v podstatě závislá na nerostných surovinách, avšak poptávka po nich bude vzhledem k trendu dekarbonizace do budoucna spíše slábnout.

Bolestivé je ale hlavně přicházet o spojence. Írán, Venezuela i Sýrie vyvažovaly mocenskou rovnováhu velmocí v klíčových regionech, Rusko podporovaly diplomaticky i fakticky. Teherán Moskvě dodával drony Šáhid i balistické rakety malého a středního doletu, které Rusové používají k úderům na ukrajinská města.

Oslabení Ruska na mezinárodní scéně přichází v okamžiku, kdy se mohlo zdát, že jeho pozice naopak sílí. Donald Trump částečně vrátil Rusko na mapu. Opakováním ruských požadavků ve vyjednávání o příměří na Ukrajině jim dodal na váze, diktátora Putina pak legitimizoval, když jej pozval na kontroverzní setkání na Aljašce.

Nyní je to ale ten stejný Trump, kdo Putinův režim v zahraničí oslabuje. Jeho možné vazby na Rusko nechme stranou, republikán se řídí transakčně - v jeho vidění světa jde v první řadě o byznysové zájmy USA a jeho osobních spojenců z velkých amerických korporací.

Na úkor zájmů ruských je posílil třeba také na Kavkaze, kde pomohl uzavřít mírovou dohodu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Obě země - byť ve vzájemném konfliktu o Náhorní Karabach - platily za ruské partnery, jakkoli mělo partnerství v obou případech limity. Jenže poté, co Moskva nebyla schopná naplnit roli garanta bezpečnosti, se obě postsovětské země sblížily s Washingtonem, který za zprostředkování dialogu dokonce získal práva na vybudování tranzitního koridoru přes arménské území, tzv. Trumpovy trasy pro mezinárodní mír a prosperitu.

To slouží jako důkaz transakční politiky bezvadně. Pro USA a americké společnosti vznikají ekonomické příležitosti a prezident - jak Seznam Zprávy již popsaly, posedlý pojmenováváním staveb i institucí po sobě - posílil své ego i kýžený obraz mírotvůrce.

Další na řadě může být Kuba, o níž Donald Trump hovořil v souvislosti s možností „přátelského převzetí“. Havana je blízkým spojencem Moskvy na „americkém dvorku“ již od socialistické revoluce v 50. letech minulého století.

Podle analytika Beznosiuka je nahrazování Kremlu v různých oblastech světa nutné chápat „nikoli jako náhlý kolaps ruské moci, ale stabilní strategický pokles“, který je způsoben zaměřením Kremlu na válku na Ukrajině.

V multipolárním světě, který vzniká, se však vakuum vzniklé oslabováním Ruska snaží kromě USA zaplnit i další země s velmocenskými ambicemi – Čína. Pomocí taktiky velkých půjček a investic má zájem Kreml mocensky nahrazovat v řadě zemí, které mu dříve byly blízké – například v Africe, ale zejména v regionu Střední Asie.

Komunistické impérium sice s Moskvou oslavuje „partnerství bez limitů“, nicméně v jeho válce na Ukrajině nezaujala jasnou pozici ani do ní neposlala zbraně. Místo toho Peking využil ruské izolace k upevnění vztahu, v němž má zjevně navrch.

Kremelskou ochotu prodávat nerostné suroviny pod cenou využila třeba také Indie, která tak posiluje vlastní multiazimutové geopolitické strategie. Nové Dillí podle mnohých analytiků vidí v Rusku spíše než spřízněnou mocnost hlavně příležitost. Má posílit dlouhodobou snahu o vytvoření vlastní zahraniční politiky, která by i Indii postavila do velmocenské pozice.

Putin by mohl jásat, protože skutečně vzniká multipolární svět - nový řád mezinárodních vztahů, který si vždycky přál. Žádné oslavy se však po americkém útoku na Írán v Kremlu nejspíš nekonaly. Je to jen další ukázka toho, že Rusko v tomto světě nemá pozici, jakou si jeho vládce představoval – a že Moskva hraje až druhé housle.