Proč USA udeřily v Íránu. Rozebíráme jeden argument po druhém

V prvních hodinách po zahájení „speciální operace“ proti Íránu, nazvané poněkud nabubřele „Epic Fury“ – v překladu „Epický hněv“ –, se z Washingtonu ozvala celá kakofonie zdůvodnění.

Ministr zahraničí Marco Rubio na tiskové konferenci varoval před íránskými balistickými střelami.

Vysoce postavení úředníci administrativy v briefingu pro novináře líčili detailní porušování jaderných dohod.

Senátor Ted Cruz na stanici CBS argumentoval historickou slabostí režimu.

Každý z nich říkal něco trochu jiného – a přitom se všichni shodli, že úder byl nezbytný. A pochopitelně se také spekuluje o tom, že Donalda Trumpa, který íránský režim osobně neměl rád už od 80. let, prostě „přemluvil“ Benjamin Netanjahu – a těžko lze jednoznačně vyloučit, že to tak opravdu nebylo.

Ale pokud bychom opomněli osobní vazby, které vojenské a strategické důvody mohly hrát největší roli v tom, aby se USA k útoku přidaly?

Jako první na řadu tradičně přišel íránský jaderný program. Americká administrativa prezentovala před novináři řadu závažných zjištění: Írán po loňské operaci údajně budoval kapacity pro výrobu centrifug IR-6, tedy nejrychlejšího typu, který má k dispozici. Hromadil dvacetiprocentní obohacený uran pod záminkou Teheránského výzkumného reaktoru – přičemž podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) v tomto reaktoru nikdy nevyrobil jedinou léčivou izotopovou dávku. A v Esfahánu zasypával tunelové vstupy, aby ukryl zbytky programu před případnými budoucími údery i inspektory.

Zjištění jsou závažná a ilustrují dlouhodobé íránské podvádění. Jenže nic z toho nepředstavuje důkaz bezprostředního nebezpečí.

Institut pro vědu a mezinárodní bezpečnost (ISIS) na satelitních snímcích z konce ledna zaznamenal novou střechu na zničené budově esfahánského komplexu a zasypané tunelové vstupy. Izraelská bezpečnostní organizace Alma hovořila o „masivní logistické operaci“ v esfahánských tunelech a přesunech centrifug do nitra hory. Analytici z think-tanku Critical Threats a Institutu pro studium války (ISW) k 27. únoru konstatovali, že MAAE nemá od červnových útoků přístup k monitoringu a nedokáže ověřit, zda Írán zastavil obohacování.

Jenže totéž platilo už měsíce. Podle analýzy washingtonského institutu Washington Institute for Near East Policy z 25. února sice v Íránu zůstaly „značné zásoby vysoko obohaceného uranu“ – odhadem kolem 440 kilogramů obohaceného na 60 procent, ukrytých patrně v tunelovém komplexu v Esfahánu. Tyto zásoby by teoreticky umožnily výrobu hrubé jaderné zbraně během několika měsíců. Ale existovaly dlouho před útokem a k žádnému novému zlomu v únoru nedošlo. Jak napsali analytici z War on the Rocks, červnové bombardování paradoxně zničilo i monitorovací infrastrukturu MAAE a „znesnadnilo, nikoliv usnadnilo“ zjištění, kam byl materiál ukryt.

To ostatně potvrdil i senátor Cruz, který má přístup k lepším zpravodajským informacím než většina smrtelníků a má i blízko k Trumpově administrativě: „Nemám žádné aktuální zpravodajské informace o tom, jaký pokrok udělali v obnově jaderných zbraní od doby, co jsme bombardovali jejich zařízení,“ řekl na CBS. „Nemám žádný náznak, že by byli kdekoli blízko získání jaderných zbraní, protože naše bombardování bylo zničující.“

Jaderný program tedy posloužil jako politicky nejsnáze komunikovatelné zdůvodnění. Není však přesvědčivé jako motiv pro útok právě na konci února 2026.

Další způsob, jak ministr zahraničí Marco Rubio i další představitelé americké vlády před Kongresem i veřejností nutnost úderu zdůvodňovali, byl prostřednictvím konceptu takzvaného „bodu imunity“.

Írán podle něj vyráběl více než sto balistických střel měsíčně a budoval takové kapacity, že by za rok až rok a půl dosáhl stavu, ve kterém by jeho zásoby raket a dronů dokázaly zahltit jakýkoliv protiraketový deštník v regionu. V takovém okamžiku by se režim stal konvenčně „nezranitelným“ – a mohl by, řečeno Rubiovými slovy, „držet celý svět v šachu“, zatímco v klidu dokončí jadernou zbraň.

Je to diskutabilní tvrzení. „Nezranitelnost“ je v mezinárodní politice relativním pojmem a Írán by byl od skutečné nezranitelnosti stále daleko. Ale platí nepochybně, že útok na lépe vyzbrojenou zemi by byl podstatně dražší – a v moderní vzdušné válce mají útočníci nad obránci strukturální výhodu.

Balistické střely a drony totiž stojí obvykle výrazně méně než zbraně, které je mají zastavit. Analytik Kelly Grieco vytvořil odhad nákladů z prvních dnů bojů o Spojené arabské emiráty: Írán vyslal na SAE balistické střely za odhadem 177 až 360 milionů dolarů. Obrana proti nim přišla na 1,2 až 1,5 miliardy – při průměru 2,5 „protistřely“ na každou přilétající střelu a ceně čtyři až pět milionů dolarů za jednu. U dronů je poměr podobný: 541 dronů typu Šáhid stálo Írán odhadem 11 až 27 milionů dolarů, zatímco SAE za jejich sestřelení zaplatily 253 až 759 milionů. Obránce utratil za obranu pětkrát až desetkrát více než útočník za útok – alespoň tedy takhle na papíře. V praxi bude cena jiná, ale nebude rozhodně nízká.

Je to právě ta dynamika, o které jsme psali loni na podzim v textu o nástupu „masové přesnosti“: přesné zbraně zlevnily natolik, že je možné je nasazovat masově. Obrana proti nim je řádově nákladnější. Rubiův „bod imunity“ je v zásadě politickou formulací této vojenské reality.

Že čistě obranná strategie proti odhodlanému útočníkovi s dostatkem levné munice dlouhodobě nefunguje, ukazuje příklad jen pár tisíc kilometrů od nás.

Ukrajina vstupovala do války s instalovanou energetickou kapacitou 53,3 gigawattu – více než dvojnásobek své špičkové poptávky. Původně sovětská energetická síť byla navržena tak, aby přežila i totální válku. Tři roky ruských raketových a dronových útoků ji přesto dostaly na hranici kolapsu. Obránci nestíhali přebíjet a systém se zhroutil, jak jsme podrobně popsali v únoru.

Americká vojenská doktrína z této dynamiky vyvozuje jednoznačný závěr. Protiraketová obrana v americkém pojetí není neprostupný štít, ale nástroj, který kupuje čas vlastním útočným silám, aby zničily protivníkovy odpalovací kapacity. Jak shrnul analytik Colby Badhwar: bez útočných operací se zásoby „protistřel“ nevyhnutelně vyčerpají a vlastní síly se stanou zranitelnými. Obrana existuje symbioticky s útokem – je prostředkem, nikoliv cílem.

Anonymní americký představitel na briefingu pro novináře tuto logiku potvrdil téměř doslova: „Měli jsme analýzy, které nám jasně říkaly – pokud budeme sedět a čekat na první úder, ztráty a škody budou podstatně vyšší, než když budeme jednat preventivně.“

Washington tedy ukrajinskou lekci evidentně vstřebal – alespoň pokud šlo o obranu jeho vlastních zájmů a spojenců na Blízkém východě.

Značná část „epického hněvu“ proto od prvních hodin mířila nikoliv na jaderné objekty, ale na infrastrukturu íránského balistického programu. A především na mobilní odpalovací zařízení – takzvané TEL (transporter erector launcher), tedy speciální vozidla, ze kterých se balistické střely odpálí.

Lov na TEL patří k nejobtížnějším úkolům vojenského letectva. Během operace Desert Storm v roce 1991 přinesl jen minimální výsledky, podobně dopadly pokusy za invaze do Iráku v roce 2003. Mobilní odpalovací zařízení se dá zamaskovat, přesunout a schovat za zlomek času, který potřebuje letectvo k nalezení a zásahu. Desítky let platilo, že tento úkol je prakticky nesplnitelný.

Izraelská kampaň proti íránským TEL během loňské takzvané 12denní války to patrně změnila. Šlo pravděpodobně o historicky první případ, kdy se letecké síly dokázaly ve velkém měřítku zaměřit na mobilní odpalovací zařízení a úspěšně je ničit. Analytik Fabian Hoffmann soudí, že klíčovou roli hrály předválečné zpravodajské informace o skladištích a rozptylových trasách TEL a pravděpodobně i velký počet výškových průzkumných dronů, které nad Íránem operovaly prakticky bez odporu a poskytovaly nepřetržitý dohled.

Nyní se tento úspěch podle všeho opakuje. Izraelské letectvo oznámilo, že od začátku války zničilo přes 300 odpalovacích zařízení. Deník New York Times citoval izraelskou armádu, která tvrdí, že od loňského června zničila nebo vyřadila z provozu zhruba polovinu všech íránských odpalovacích zařízení pro balistické střely. Obě strany – americké Centrální velení CENTCOM i izraelské letectvo – zveřejňují desítky videí z úderů.

Nejpřesvědčivějším důkazem účinnosti kampaně však nejsou videa, ale čísla z druhé strany. Data z prvních dnů operace ukazují dramatický pokles intenzity íránských balistických útoků. První den Írán odpálil podle součtu údajů od napadených států zhruba 350 balistických střel. Druhý den zhruba 175, třetí den kolem 120 a čtvrtý den už jen asi 50. Konkrétně Spojené arabské emiráty hlásily za první dva dny 165 balistických střel, za následující tři dny dohromady jen 24.

Celkem Írán za první dny konfliktu vypálil odhadem 600 až 800 balistických střel, včetně střel s krátkým dosahem. Pro srovnání: za 12denní válku jich odpálil 500 až 600, ale výhradně střel středního dosahu na vzdálený Izrael. Tentokrát mohl oproti minulosti využít i méně výkonné střely proti bližším cílům v Zálivu – a přesto jich celkově vypálil jen o málo více. Jak upozornil Hoffmann, režimu v současném konfliktu jde o holé přežití, a přesto vypouští méně munice než v loňském roce, kdy šlo „jen“ o regionální válku. Pokud by měl kapacity, útočil by silněji. Jde o jeden z nejsilnějších nepřímých důkazů toho, že kampaň proti odpalovacím zařízením funguje.

Stejný odborník odhaduje, že pokud by intenzita prvních dvou dnů pokračovala, zásoby emirátských protivzdušných střel by se vyčerpaly během několika dnů až týdne. Při průměru 2,5 „protistřel“ na každou přilétající střelu a 165 detekovaných střelách za první dva dny to znamená spotřebu zhruba 410 kusů munice. I pokud SAE nesly jen polovinu zátěže a druhou zajistily americké systémy rozmístěné na jejich území, jde o 20 až 40 procent odhadovaných emirátských zásob.

Právě prudký pokles intenzity íránských útoků tuto rovnici zásadně změnil. S možnou výjimkou Bahrajnu, který disponuje relativně malým arzenálem, se žádný stát v Zálivu patrně neblíží vyprázdnění zásob protiraketových střel. Obavy z vyčerpání interceptorů byly oprávněné – ale jen za předpokladu, že Írán udrží počáteční tempo. To se nestalo, téměř jistě kvůli ztrátám odpalovacích zařízení.

Horší je situace s drony. Na rozdíl od balistických střel, které vyžadují specializovaná a relativně snadno detekovatelná mobilní odpalovací zařízení, drony typu Šáhid lze vypouštět z korby mírně upraveného nákladního vozu. Jejich „lov“ je nesrovnatelně obtížnější. Dronové útoky proto přetrvávají déle a jednotlivé stroje opakovaně pronikají obranou. Nejviditelnějším selháním byl zásah americké ambasády v Rijádu – incident, který na spojeneckou protivzdušnou obranu nevrhá právě lichotivé světlo. Ani Spojené státy, ani státy Zálivu nemají v regionu dostatek optimalizovaných systémů proti dronům.

Přesto platí: obrana Izraele, amerických základen a arabských spojenců se od ukrajinského scénáře zásadně liší. Nemusí snášet opakované údery téměř každý den a noc po celé roky. Musí vydržet několik dnů – a zatím to zvládá velmi dobře.

Izrael a Spojené státy tedy podle všeho dobře odhadly íránské vojenské schopnosti a svou převahu dokázaly využít. Írán se ukázal jako „papírový tygr“ – alespoň v konvenční válce proti technologicky i ekonomicky výrazně silnějším protivníkům. Jeho letectvo je zoufale zastaralé, jeho protivzdušná obrana byla narušena už během 12denní války a pro tento typ konfliktu byl relativně snadným cílem.

Výše popsané ovšem neříká nic o tom, co se bude dít dál. Sílu moderních států není radno podceňovat, ani když jsou vůči jiným státům relativně i velmi slabé. Íránské ozbrojené síly, konkrétně Islámské revoluční gardy (IRGC), dokázaly fungovat i poté, co země přišla o nejvyšší vedení a minimálně nějakou dobu dokázaly patrně fungovat samostatně. Velitelé IRGC patrně plnili předem připravené krizové protokoly a využívali strategii založenou na snaze o „zahlcení“ protivníkovy obrany. „Dekapitace“ režimu jeho ozbrojenou složku nezastavila.

A režim samotný se zatím nehroutí. Írán není diktaturou jednoho muže – Chámeneí nebyl Saddám Husajn. Jak upozornil komentátor Fareed Zakaria, íránský režim má hluboce zakořeněné instituce – což velmi jednoduše řečeno znamená velké množství lidí, kterým záleží na zachování statu quo.

Pro režim je samotné přežití vítězstvím. A na rozdíl třeba od Libye nebo Afghánistánu není v Íránu žádná opoziční pozemní armáda, která by ho svrhla. Íránská společnost je navíc hluboce rozdělená a jakákoliv změna režimu by nebyla jednoduchým přechodem k demokracii, jak v rozhovoru pro Seznam Zprávy popsala orientalistka Zuzana Kříhová.

Spojené státy by mohly od své operace – kterou Washington pečlivě nenazývá válkou, protože tu by musel schválit Kongres – kdykoliv dát ruce pryč a prohlásit ji za úspěch. Zastavily íránský balistický program, poškodily zbytky jaderného programu a výrazně oslabily vojenské kapacity režimu. Pro administrativu, která potřebuje rychlý výsledek bez dlouhodobého závazku, je to pohodlná pozice.

Pokud by však Washington chtěl dosáhnout něčeho ambicióznějšího – tedy změny režimu –, musel by předvést po úspěšném lovu na odpalovací zařízení další historický vojenský primát: podporu revoluce čistě ze vzduchu. To se v dějinách dosud nikomu nepodařilo.

Úspěšný lov na mobilní odpalovací zařízení ve velkém měřítku umožnila kombinace technického pokroku, nabytých zkušeností a nových technologií na bojišti. A nové technologie – levné přesné zbraně, drony, satelitní zpravodajství – by teoreticky mohly armádám umožnit, aby na dálku poskytovaly i malým skupinám povstalců tak přesnou a dostupnou palebnou podporu, že by překonaly odpor výrazně silnějších bezpečnostních složek. Ale to je zatím spíše otázka budoucnosti, byť možná ne příliš vzdálené.

V tuto chvíli se jeví mnohem pravděpodobnější jiný scénář: Washington bude slavit své dopředu nedefinované vítězství a Íránci si budou muset svou budoucnost najít nebo vybojovat sami – mezi troskami, které po tomto vítězství zbyly.