Kdy může Rusko zaútočit na NATO. Experti popisují tři varovné signály

Zaútočí ruské síly v příštích letech na Severoatlantickou alianci? To je otázka, kterou si kladou evropští představitelé, tajné služby i běžní občané. Ruská invaze na Ukrajinu ukázala, že imperialistické touhy Kremlu se nezastavily tam, kde někteří očekávali. A varování, že je nynější válka jen začátkem, pak zaznívají od expertů i politiků.

Generální tajemník NATO Mark Rutte vyzval členské země, aby se připravily na možnost rozsáhlé války. A varoval, že Rusko by mohlo být připraveno zaútočit na Alianci do pěti let.

„Jsme dalším cílem Ruska. A už teď jsme v nebezpečí. Rusko přineslo válku zpět do Evropy a my musíme být připraveni na rozsah války, kterou prožili naši prarodiče a praprarodiče,“ řekl Rutte v prosinci.

Velká část evropských států na možné nebezpečí zareagovala pohotově a navýšila obranné rozpočty. Ani to ale nemusí v případě odstrašení stačit. To, zda se ruský prezident Vladimir Putin rozhodne zahájit úder na NATO, závisí podle expertů na několika proměnných.

„Pokud by Rusko chtělo NATO otestovat, mohlo by to udělat buď postupnou hybridní eskalací, nebo rychlou omezenou vojenskou operací, která by měla vyvolat politický šok. Obě možnosti jsou reálně na stole a záleželo by na situaci, která by byla pro Moskvu výhodnější,“ popsala pro Seznam Zprávy Marta Prochwiczová Jazowská, bezpečnostní analytička z think-tanku European Council on Foreign Relations.

Experti oslovení Seznam Zprávami se shodují, že zásadní bude, jak dopadnou jednání o ukončení války na Ukrajině. Poslední měsíce sice nepřinesly žádný větší průlom, ale diplomatická jednání pod taktovkou americké administrativy pokračují. A jen málo v tuhle chvíli napovídá tomu, že by mohla dopadnout podle představ Kyjeva.

Právě naplnění maximalistických požadavků Moskvy, které americký prezident Donald Trump nijak nevyloučil, zatímco Kreml na něm trvá, by zásadně proměnilo strategickou situaci. Takové příměří by totiž zahrnovalo demilitarizaci Ukrajiny, politický vliv ruských úřadů na Ukrajině a kontrolu nad Donbasem.

Tyto podmínky by Rusku nejen poskytly vojenskou výhodu, ale zároveň by vyslaly signál, že prosazování jeho imperiálních ambicí za hranicemi je legitimní, jak se domnívá Prochwiczová Jazowská.

„Bezprostředním varovným signálem je, pokud dojde k jakékoli formě příměří na Ukrajině. Pokud dojde ke zmírnění velkých bojových operací, pak čas běží a brzdy jsou uvolněné,“ poznamenal pro Seznam Zprávy Keir Giles, odborník z think-tanku Chatham House, který dlouhodobě sleduje ruskou armádu.

„Rusko totiž uvolní své vojenské síly, a to nejen pozemní, ale i letecké a námořní složky, které se podílejí na bombardování. Znamená to také, že může tyto síly regenerovat rychleji, protože Ukrajina je neničí tak rychle, jak jsou obnovovány,“ odhaduje analytik.

Podle něj jde proto o okamžik, kdy musí být evropské země v nejvyšší pohotovosti. „Znamená to, že jedna ze dvou hlavních překážek, které brání Rusku v otevřeném útoku na Evropu, bude odstraněna,“ vysvětluje.

„Rusko by mohlo uvažovat o útoku na NATO až ve chvíli, kdy bude přesvědčeno, že má šanci na úspěch. Po případném příměří na Ukrajině by ale potřebovalo čas na obnovu armády. Podle různých odhadů by obnovu armády a přesun sil mohlo zvládnout zhruba během šesti měsíců až jednoho roku,“ doplnila Prochwiczová Jazowská.

V přemýšlení o tom, zda bude Moskva schopná úder na Severoatlantickou alianci podniknout, je třeba vzít v potaz i změnu, kterou země prošla od začátku invaze. Její ekonomika už se válce přizpůsobila - velká část výdajů připadá na obranný průmysl.

Ale ne všechny prostředky míří do bojů na Ukrajině, jak upozorňují analytici s odkazem na satelitní snímky z ruského pohraničí. Ty totiž ukazují, že nedaleko východní hranice NATO se obnovují staré základny a shlukuje se tam technika.

Nejde ale jen o to, že Rusko posiluje své kapacity. Téměř čtyři roky bojů na Ukrajině vedly k tomu, že armáda má poznatky, které mohou mít ty evropské nyní jen těžko.

Stejně tak podepsala země za poslední roky strategické smlouvy s Čínou, Íránem a se Severní Koreou, aby obcházela západní sankce a posílila své válečné úsilí.

Západní zpravodajské služby se domnívají, že po skončení války na Ukrajině by Rusku mohlo trvat pět nebo šest let, než přestaví svou armádu tak, aby byla schopna větší ozbrojené agrese.

Tím nejzásadnějším faktorem ale bude podle analytiků to, jak vydrží jednota NATO. Ostatně Rusko by po neúspěších na Ukrajině zřejmě neriskovalo, pokud nebude cítit šanci na úspěch.

„Dokud existuje možnost, že Spojené státy zasáhnou na straně oběti ruské agrese, a nikoli na straně Moskvy, Rusko nebude riskovat útok, protože toho se bojí nejvíc,“ domnívá se Giles.

Jestli něco ale za poslední rok citelně ochladlo, jsou to právě transatlantické vztahy. Americký prezident Donald Trump otevřeně kritizuje evropské státy, omezil pomoc napadené Ukrajině a v některých věcech jde na ruku Putinovi, například prosazuje další územní ústupky Kyjeva vůči Moskvě.

„Tato politická signalizace samozřejmě není dobrá pro Evropany, protože dalším faktorem, který brání ruské agresi, je jednota. A tato jednota je momentálně spíše křehká a Rusové to samozřejmě vidí. Oslabující jednota Aliance přitom může pravděpodobnost ruského útoku zvýšit,“ popsala Prochwiczová.

Nejhorší situace by podle ní nastala ve chvíli, kdy by se Spojené státy dostaly do otevřeného konfliktu s některým evropským státem.

Toto riziko, které dříve vypadalo jako nemožné, se přitom zejména na začátku letošního roku zvedlo v souvislosti s Grónskem, dánským územím nárokovaným Donaldem Trumpem. Pokud by k americkému úderu došlo, Evropa by se zřejmě rozdělila na tom, jak reagovat. S tím by se rozpadla i jednota NATO.

Stejně tak ale panují v evropských kruzích obavy, že Trump už nemá takový zájem své někdejší spojence bránit.

Naznačil to mimo jiné v Národní bezpečnostní strategii představené koncem loňského roku, která výrazně změnila priority americké zahraniční politiky. Z okruhu hlavních zájmů vymizela Evropa, z hrozeb pak Rusko. A pokud by se z Evropy stahovalo ještě více amerických sil, odstrašující efekt USA vůči Rusku by klesal.

Americkou pozornost pak mohou zabírat i jiné konflikty, například nynější válka na Blízkém východě. Trump vyjádřil výhrady nejen vůči evropským spojencům kvůli tomu, že se velká část z nich odmítla vojensky podílet na zajištění provozu v Hormuzském průlivu, dokud budou pokračovat boje.

Nepříznivým signálem pro obranu Evropy pak podle Prochwiczové může být také nárůst krajně pravicových a populistických stran. Ty se totiž zpravidla staví proti nárůstu obranných rozpočtů a v některých případech jsou také přátelské vůči Rusku.