Milionové přestupy s českým fotbalem zatřesou, bojí se bývalý kapitán Sparty

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už si zvykl, že den nezačíná tréninkem. „Ale pořád se trochu rozkoukávám. Do každého dalšího dne se probouzím s pokorou, že poznám něco nového,“ upřímně říká David Pavelka, bývalý kapitán fotbalové Sparty.

Mohl si na konec kariéry počkat, vždyť mu ještě není pětatřicet, ale on nechtěl otálet. Z respektovaného středního záložníka je hráčský agent.

Povinné ranní tréninky vyměnil za cesty do kanceláře. Víkendy, na něž se těšila rodina, tráví třeba tak, že letí do Alkmaaru za talentovaným Matějem Šínem, kterého se společností Sport Invest zastupuje. V pondělí mazal na druholigové derby do Brna. Úterý a středa večerní klasika s Ligou mistrů, aspoň na čumendu. Čtvrtek večer na Spartu, protože se od 21.00 hraje osmifinálová odveta Konferenční ligy. Alkmaar prozatím vede 2:1.

„Nebudu lhát, že mi nechybí kabina, ale jsem rád, že si můžu osahat fotbal taky z druhé strany, mimo klubovou bublinu. Vždycky jsem věděl, že se po kariéře nebudu válet s nohama na gauči - a tahle práce mi dává smysl,“ říká Pavelka v rozsáhlém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Neskončil jste příliš brzy? Pětatřicet vám teprve bude.

Přiznávám, že jsem na to nedávno myslel, když mě - snad nadobro - přestaly trápit dlouhodobé bolístky, které mě poslední roky limitovaly. Napadlo mě: Neměl jsem pokračovat?

A měl?

Asi by to nešlo. Nikdy jsem o tom moc nemluvil, ale mě trápilo astma. Každý fotbalista zná ten pocit, když přemáhá nemoc, nedoléčí ji a jde přes závit, protože sezony bývají nemilosrdné a nedovolují odpočinek. U mě se všechno nakumulovalo. Ale nebudu tvrdit, že mě nesvrbí nohy, když sedím na hezkých zápasech a všude kolem voní čerstvě posekaná tráva.

No právě. Proto se ptám.

Člověk by měl zůstat realista. Nerozhodoval jsem se v emocích a věřím, že ten krok byl správný.

Sám jsem jako kluk léčil astma. V čem vadilo vám, vrcholovému sportovci?

Můj styl byl založený na tom, že jsem měl velký akční rádius. Nebyl jsem bůhvíjak dynamický hráč, ale uměl jsem pokrýt velký prostor. Zejména poslední rok, i když jsem se třeba ve sparťanském béčku snažil fyzičce speciálně věnovat s kondičním trenérem, jsem narážel na limity těla. Makal jsem naplno a tělo zlobilo. Zato teď? Vrátím se z dovolené a astma prakticky neexistuje. Možná jsem se měl přestěhovat do teplých krajin a dohrát kariéru tam.

To bylo ve hře?

Možná dřív, ale z pohledu rodiny mi to nedávalo smysl. Proto jsem naskočil do sportovní penze trošku dřív, než se všeobecně předpokládalo.

Pokračovat ve sparťanském béčku by vás nenaplňovalo? Měl byste přece roli mentora a radil mladým, jak se dostat výš.

Nerad bych, aby to vyznělo povýšeně, ale já nechtěl dohrávat na úrovni druhé ligy. Nenaplňovalo mě hrát na úrovni, do které mě tělo pouštělo. I když jsem si považoval šance, kterou mi Sparta umožnila. Mohl jsem trénovat pod Lubošem Loučkou, což pro mě symbolicky celou kariéru uzavřelo.

Jak to myslíte?

Když jsem se v říjnu 2020, poslední den přestupového okna, vracel z Turecka, byl covidový režim. Všude spousta nakažených, všichni se báli vystrčit nos z baráku a já trénoval s Lubošem sám na Strahově. Ale to je úplně jiný příběh.

Příběhem příštích hodin bude Alkmaar a odveta osmifinále Konferenční ligy na Letné. Zvládne Sparta otočit výsledek 1:2?

Pro mě je Alkmaar hodně srdeční záležitost. Zdaleka nejen kvůli tomu, že tam přestoupil Matěj Šín, kterého zastupujeme. Před dvanácti lety jsem proti Alkmaaru hrál Evropskou ligu.

Pamatuju, s Libercem. To byla ta sezona, kdy jste v poháru konkurovali Seville, Freiburgu nebo Estorilu. Proti Alkmaaru vám chyběl gól k postupu do osmifinále.

Ten klub ve mně zanechal hluboký dojem. Ty bláho, obyčejný holandský klub, přitom tak velká inspirace. Hrozně mě baví tam jezdit, bavit se s lidmi, kteří fotbalu rozumějí, a poznávat, jak jsme od nich daleko.

Jak?

Velmi. Od celkové koncepce výchovy mládeže až po přerod do chlapského fotbalu. Pro mě je Alkmaar ideální vzor, jak pracovat s mladými. Rozsahem i zázemím ho vidím před největšími českými kluby, byť působí skromně. V Nizozemsku nikdy nebude mít punc velké značky, navždy zůstane ve stínu Ajaxu, PSV nebo Feyenoordu, ale inspirovat může každého. Pracuje s daty, s koncepcí výchovy, s talenty. U nich fotbalová pravda skutečně leží na hřišti, což mi potvrzují debaty se sportovním ředitelem nebo šéfem skautingu. Baví se pragmaticky a zároveň edukovaně. Jsou zkušení a datově informovaní, nezmatkují, věří faktům, které se dřív nebo později prokážou.

Jenže třeba Matěj Šín, kterého v létě vykoupili z Baníku, hraje málo.

Ano, nemá vytíženost, jakou by si všichni představovali. Proti Spartě v prvním zápase nehrál ani minutu. Ale je to důvod k panikaření? Ani náhodou! Matěj byl pro Alkmaar velkou investici, která se nemění. V klubu vám detailně vysvětlí a ukážou, proč teď nehraje, proč bude hrát a proč se z něj jednou stane lídr. Všichni v ten proces věří a chápou, že úspěch nemohl dodat za osm měsíců.

Počkat. Co všechno vám ukážou čísla na papíře? Co ilustrují?

Alkmaar ani mně neukáže svá střeva, ale napoví hodně. Ví, kudy se musí ubírat Matějův tréninkový proces, aby se zlepšoval. Už teď je na dobrých datech - a jeho chvíle jistě přijde. Nad rámec tradičního tréninkového procesu na sobě pracuje individuálně, hraje za juniorku ve velmi zajímavé soutěži, která rozvíjí hráče ze všech úhlů pohledu. Vlastně si nemá na co stěžovat a jakmile dostane šanci v áčku, musí to dokázat.

Rozumí tomu Šín?

Jako málokdo. Ví, že dostává veškerý servis k tomu, aby byl jednou opravdu hodně dobrý. Nehledá chyby jinde, ale limity v sobě. Ví, že konkurence v současném kádru Alkmaaru je obrovská a své místo si musí urvat.

Když se minulý týden dohrálo, nevypadal se zamračeným výrazem úplně nad věcí. Jestli má dobrá tréninková data a je připravený bojovat, proč tedy nehraje?

To se navzájem nevylučuje. Matějovi bohužel nenahrálo, že v klubu vyměnili trenéra, ale to je zároveň riziko podnikání. Trenér Echteld aktuálně sází spíš na hráče, kteří mu prošli rukama v mládeži, každopádně o Matějovi a jeho schopnostech dobře ví. Že teď vidíte lehce zklamaného Šína, to je jen dobře. Kdo by nechtěl hrát? A kdo by nechtěl hrát proti Spartě, která je odmalička vaším úhlavním soupeřem?

Matěj, ještě coby hráč Baníku, mi loni v červnu zapřisáhle vyprávěl, že by do Sparty nikdy nepřestoupil. Nebyla to jen póza?

Když jsem ten rozhovor četl, trochu jsem se podivil, jak je troufalý. Ještě jsem ho neznal.

Váš dojem byl?

Ten kluk je trochu arogantní.

A není?

Vůbec ne. Prostě byl nastavený tak, že když půjde z Baníku, tak rovnou ven. Navíc je to ten echt Baníkovec, který Spartu opravdu nemusí.

Ale vy sparťan jste.

V mé roli na klubové příslušnosti nezáleží. Matěj, student vysoké školy, na mě udělal ohromný dojem tím, jak uvažuje o životě, o kariéře, o sobě. Odzbrojil mě na první schůzce s představiteli Alkmaaru, jak dokonalou angličtinu vystřihl. Kdyby v tu chvíli byli v klubu ještě lehce nerozhodnutí, pak tehdy měli na beton jasno, že ho chtějí. Nejen svým uměním, ale taky povahou je přesně tím střípkem, který do Alkmaaru pasuje.

Alkmaar proslul tím, jak pracuje s mladými. Zkoumá neurovědecké poznatky, testuje klukům paměť, měří jim IQ a když to zjednodušíme, bere jen talenty, kteří jsou schopni pojmout požadavky moderního fotbalu.

Ale tím nejdůležitějším zůstává, abyste dvakrát do týdne předvedli na hřišti to nejlepší, co umíte. Jinak ano, v Alkmaaru dokonale chápou, jak o talenty pečovat, proto při svém rozpočtu každé investované euro poctivě zvažují. Mladé kluky učí profesionalismu. A Matěj Šín už profíkem je. Přestupoval jako kompletní balíček, který potřebuje adaptační rok, aby si zvykl na propracovaný tréninkový režim a veškeré další nároky.

Co pak?

Má veškeré předpoklady, aby byl tahounem. Má schopnosti, které u mladých vyhledáváte, ale jsou stále vzácnější. Ostatně, já mám chytré hráče rád. V Liberci jsem se hodně naučil od Honzy Nezmara, což je hodně inteligentní a sečtělý chlap. Ve Spartě to byl Bořek Dočkal, který o fotbale přemýšlel ze všech úhlů pohledu. Obecně jsem ve fotbale poznal spoustu lidí, kteří mě přístupem, inteligencí i zápalem inspirovali.

Pokud se vrátíme na hřiště: do čtvrtfinále Konferenční ligy postoupí Sparta, nebo Alkmaar?

Pro mě trochu Sofiina volba. Kromě toho, že mi snad v životě nevyšel žádný tip, tak se po kariéře snažím oprostit od fandění. Mám jen slabost pro týmy, kde jsem působil. Slovácko, Liberec a pochopitelně Sparta, kde jsem snad kromě šesti, sedmi let strávil celou kariéru. Zároveň vím, jaký klenot má naše agentura v Alkmaaru.

Takže?

Matějovi přeju každou minutu na hřišti a Spartě postup, který by pomohl českému koeficientu.

Věříte, že Sparta může vymazat ztrátu? Poslední čtyři velké zápasy nezvládla. Plzeň, derby, Mladá Boleslav v poháru a Alkmaar v Evropě.

Nejvíc záleží, jestli bude Alkmaar nastavený na pekelnou atmosféru, která ho čeká. Zvládli první zápas, ukázali obrovskou kvalitu. Speciálně v domácím prostředí to však Sparta otočit může. Bavil jsem se minulý týden se šéfy Alkmaaru a musím říct, že mají z odvety velký respekt. Věděli, že mohli nastřílet klidně pět gólů, měli Spartu na lopatě. Takhle je pořád o co hrát.

Mimochodem, zajímají se o český trh?

To si pište. Navíc se ptají a nasávají informace, protože jsou vnímaví. Překvapuje je, jak jsme si tu v srdci Evropy vytvořili vlastní fotbalový mikromarket, ve kterém se nám zbláznily ceny.

Rozumí tomu v Nizozemsku? Za lehce nadprůměrné hráče se platí dva miliony eur a víc.

Alkmaar si fotbalisty vyrábí sám, ale zároveň vnímá okolí. Spíš je to špatná zpráva pro nás a pro kluky, kteří by se jednou chtěli vydat směr cizina. Proč? Protože požadované přestupní částky přestávají být pro západní kluby smysluplné. Daleko radši je investují do vlastní infrastruktury, a než do Česka si pro hráče sáhnou jinam, levněji. O přestupu za pět milionů eur – když to trochu přeženu – musí být přesvědčená i recepční ve fanshopu. Sám jsem zvědavý, jak to všechno s českým fotbalem zatřese.

Tušíte jak?

Přestupy talentovaných hráčů ven se zatarasí, ale nejsem v pozici, abych proti tomu brojil nebo to nazýval bláznovstvím. Můžu s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno. Noví majitelé, kteří v poslední době investovali do klubů, chtějí okamžitý úspěch, což bohužel někdy vede ke zkratkám. To znamená, že se ceny hráčů šroubují.

A to hodně.

Snažím se na to koukat s perspektivou, a tím pádem i s jistými obavami. Tím, že za hráče aktuálně platíme dvoj- až trojnásobek dřívější ceny, nezlepšujeme kvalitu českého fotbalu. Jen se pálí peníze na trhu, které by se minimálně zčásti mohly investovat do infrastruktury a dalších oblastí zásadních pro dlouhodobý rozvoj. Můj respekt mají kluby, kde to dělají jinak.

Co kdyby od vás bohatí majitelé chtěli radu?

Od toho tu nejsem. Mojí prací je chránit zájmy hráčů. Ale kdyby… Byl bych konzervativnější.

A cílil na mladé, že?

Jednoznačně. Pro mě je vzorem právě Alkmaar, který razí heslo: Hodnota našeho klubu je tak vysoká, kolik našich odchovanců se vypracuje do velkého fotbalu a do reprezentace. Nemusíme mít každý rok trofeje, ale počítá se, co po nás zůstane. A tahle filozofie prostupuje v Nizozemsku všemi kluby. A když odvrátíme zrak jinam, můžeme se podívat třeba do Hoffenheimu, kde se z našich klientů rozvíjejí Kryštof Čížek nebo Alex Honajzer. Opět je citelné maximální zaměření na práci s talenty, Hoffenheim vyslal od roku 2008 do top pěti soutěží 85 hráčů. To je neskutečné číslo. Vidím to v naší firmě. Když je někomu osmnáct nebo devatenáct, už by neměl poslouchat, že je příliš mladý na to, aby hrál ligu. Je nejvyšší čas!

Arsenalu o víkendu zařídil vítězství šestnáctiletý Max Dowman. Sparta poslala do sestavy sedmnáctiletého Huga Sochůrka a bylo z toho haló.

No vidíte, zrovna Hugo byl prvním z hráčů, kterého jsem chtěl do Sport Investu přivést, když jsem nastupoval. Jenže on už měl jiného agenta.

Čím vás zaujal?

Znal jsem ho ze sparťanské devatenáctky. Jednoduše řečeno: úžasný záložník. I když vypadal jako dítě, byl komplexní. Fotbalově, mentálně. Jen potřeboval dospět fyzicky. Kdybyste dal všem sparťanským záložníkům masku, nepoznáte, že by zrovna jemu něco chybělo. Talentem bych ho přirovnal k Adamu Hložkovi. Hugo není žádný habán, ale pro svůj styl to vůbec nepotřebuje. Má předpoklady růst a hrát fotbal ve velké lize. Přesně takové odchovance Sparta potřebuje. Z našich klientů se nabízejí třeba bratři Kotíškovi nebo Chinguun Bolorbold. Je prostě nutné jim dát prostor, podržet je a hýčkat si je.

Proč to ovšem v českých klubech neumějí?

Na velkých adresách jsou potřeba výsledky hned. Menší si netroufnou. Možná si řeknete, že mně se to vykládá, když na hrbu nenesu zodpovědnost za klub a jeho budoucnost, ale trápí mě to. My potřebujeme talenty rozvíjet, aby z toho profitoval celý český trh. Přitom mi nepřijde, že máme obecný návod, jak to dělat. Český koncept výchovy mládeže by potřeboval refrešovat. Společným cílem by měl být co nejsilnější nároďák a jednadvacítka.

Nechtělo by to dát klubům příkazem?

Český fotbal byl vždycky trochu unikátní tím, že se do něj rodili šikovní až lehce vyčuraní hráči. Proto tvrdím, že potřebujeme jít vlastní cestou, kdy budeme nasávat zkušenosti a inspiraci od zemí, které nám odpovídají geograficky nebo počtem obyvatel. Základem jsou dostatečně dobří a edukovaní trenéři u mládeže.

Takže jsme zpátky v Nizozemsku.

Přesně. My totiž pořád dobíháme ztrátu, kterou jsme si před patnácti, dvaceti lety sami způsobili. Na podzim jsem viděl derby Ajax–Feyenoord, protože jsem se byl podívat na brankáře Víťu Jaroše. V základu Ajaxu nastoupili tři teenageři a tři další prostřídali. Ajax vyhrál, takže je zřejmé, že na věku nezáleží. Jak kdekdo říká, že data jsou jen čísla, to samé platí o věku. Když budeme jednadvacetiletým klukům tvrdošíjně opakovat, že jsou mladí a mají čas, vlak nám bude ujíždět stále víc. Realita je taková, že ve třiadvaceti už by měl být fotbalista hotový.

I vy jste do velkého fotbalu vstoupil později.

Jenže já nebyl zdaleka tak výrazný jako třeba Sochůrek. I s odstupem času chápu, proč byl můj vývoj pozvolnější. Střihnul jsem si hostování ve Slovácku, a když jsem se měl zařadit do sparťanského áčka, zlomil jsem si lopatu kyčelní kosti a vypadl z toho. Pak jsem se stal součástí transferu Lukáše Váchy a odešel do Liberce, takže bylo jasné, že půjdu trochu oklikou. Ale nelituju ani minuty. Mělo to tak být.