Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je pozoruhodné, že téměř všichni se shodují na jedné věci – systém stavebního práva je potřeba změnit. Jen s jednou drobnou podmínkou. Aby se ta změna, pokud možno, nedotkla právě nás. V teorii se tomu říká NIMBY efekt – „Not In My BackYard“. Ve stavební legislativě bychom ho mohli nazvat institucionální NIMBY.
Reformu ano. Jen ne tu naši
Debaty o stavebním zákoně mají často až překvapivě předvídatelný průběh. Všichni souhlasí, že je potřeba zjednodušit systém dotčených orgánů. Jen ten náš je přece zásadní.
Všichni souhlasí, že je potřeba omezit byrokracii. Jen agenda našeho resortu je přece nenahraditelná. Všichni chtějí rychlejší povolování staveb. Jen ty kontrolní mechanismy, které máme my, musí zůstat beze změny. A tak vzniká zajímavý konsensus: všichni chtějí reformu systému – ale nikdo nechce reformovat svou vlastní část systému.
V seriálu Jistě, pane ministře by na to Sir Humphrey pravděpodobně řekl něco ve smyslu: „Pane ministře, reforma je nepochybně potřebná. Jen je třeba dbát na to, aby se nedotkla žádné z institucí, které ji budou realizovat.“ A přesně tak také vypadá výsledek.
Jak se v Česku zjednodušuje
Česká republika má mimořádný talent: zjednodušovat systém tím, že do něj přidá další vrstvu. Když je razítek příliš mnoho, sloučíme je do jednoho stanoviska. To se pak vydává na základě několika dílčích stanovisek, která je potřeba získat předem. Administrativně jsme tedy dosáhli pokroku: místo deseti razítek máme jedno. Jen je za ním pořád těch deset.
Podobně funguje i naše schopnost vytvářet normy. Za třicet let jsme dokázali zjednodušit systém tím, že jsme ho zdesetinásobili. Sir Humphrey by byl nepochybně nadšen.
Systém, který už nemá kdo vykonávat
Problém má ještě jednu méně viditelnou rovinu. Agenda stavebního práva je dnes natolik rozsáhlá a složitá, že ji v praxi často nemá kdo vykonávat.
Stát postupně vytvořil systém, který vyžaduje tisíce odborných rozhodnutí, desítky specializovaných stanovisek a stále rostoucí množství kontrolních procedur. Jenže počet kvalifikovaných úředníků, kteří by tento systém měli spravovat, tomu neodpovídá. Výsledkem je paradox: systém je tak složitý, že se začíná zadrhávat nejen investorům, ale i samotnému státu.
Stát, který koordinaci delegoval na investora
Stavební zákon je mimořádně komplexní normou. Dotýká se ochrany životního prostředí, dopravy, hygieny, památkové péče, infrastruktury, energetiky i samospráv. Každý z těchto systémů hájí legitimní veřejný zájem.
Problém je v tom, že jejich koordinace dnes v praxi často neleží na státu. Leží na stavebníkovi. Což mimochodem není vždy soukromník, ale velmi často veřejný subjekt. Investor tak při přípravě projektu komunikuje s desítkami institucí, získává desítky stanovisek a snaží se sladit proces, který by měl být především úkolem veřejné správy.
Je to trochu podobné, jako kdyby pacient v nemocnici dostal seznam oddělení a bylo mu řečeno, že si musí sám oběhat všechny lékaře, sehnat všechna razítka a pak se vrátit na recepci. Až tam se rozhodne, zda může být přijat.
Když stát uleví sám sobě
Zajímavé je, že když stát postupně zjistil, jak těžkopádný systém vytvořil, začal z něj hledat únikové cesty – alespoň pro své vlastní projekty. Vznikl tak například zvláštní režim pro vybrané dopravní a energetické stavby, známý pod zkratkou DESÚ. Ten umožňuje státu některé procesy zjednodušit a zrychlit.
Jinými slovy: stát dospěl k závěru, že systém, který sám vytvořil, je tak komplikovaný, že je potřeba z něj alespoň pro část staveb vytvořit únikovou cestu. Pro běžné stavebníky však tato cesta většinou neexistuje.
Reformy, které se postupně rozpustí
Reforma stavebního zákona obvykle začíná ambiciózně. Na začátku stojí snaha systém výrazně zjednodušit. Postupně ale přicházejí připomínky, výjimky, doplnění a nové kontrolní mechanismy. Každý z nich je obhajitelný. Každý z nich má své racionální zdůvodnění.
Dohromady však mají jeden společný efekt: rozpustí původní princip. Tak vzniká legislativa, která je kompromisem mezi všemi – ale řešením pro nikoho.
Možná i proto máme dnes stavební zákon, který byl novelizován více než dvacetkrát, a systém, ve kterém příprava větších projektů trvá často deset i více let. Je tedy možné, že problém není v tom, že by se legislativa neměnila. Možná se mění až příliš často – jen ne tím směrem, který by systém skutečně zjednodušil.
Jeden úřad, jedno rozhodnutí
Pokud má mít reforma stavebního práva skutečný smysl, musí stát na několika jednoduchých principech. Jedním z nich je princip jednoho stavebního úřadu a jednoho rozhodnutí. Stát by měl být schopen koordinovat jednotlivé veřejné zájmy uvnitř vlastního systému. Nemůže tuto koordinaci přenášet na stavebníka.
Stejně důležité je oddělení územního plánování od samotného povolovacího procesu. Politická rozhodnutí o tom, co se kde může stavět, mají patřit do územního plánování – tedy do prostoru demokratické diskuse samospráv.
Samotné povolování staveb by pak mělo být především technickou procedurou: pokud projekt splní stanovené podmínky, má být povolen. To mimochodem není žádná revoluce. V řadě evropských zemí jde o zcela běžný standard.
Každý trochu zapláče
Pokud chceme stavební legislativu skutečně změnit, bude potřeba jedna věc: schopnost ustoupit z partikulárních pozic. To znamená, že na konci nebude mít každý všechno, co chtěl.
V byznysu se říká, že dobrá dohoda se pozná podle toho, že trochu bolí obě strany. U reformy stavebního zákona to nebude jiné. Je dost pravděpodobné, že každý z aktérů u tohoto stolu nakonec trochu zapláče. Pokud ale nikdo ustoupit nechce, výsledek je předem známý.
Za pár let se znovu sejdeme nad dalším návrhem reformy stavebního zákona – a budeme si znovu vysvětlovat, proč je potřeba změnit celý systém. Jen ne tu jeho část, která se týká právě nás.
