Jedná se o promyšlený postup, říká expertka k Trumpovým výhrůžkám

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ceny ropy v noci na čtvrtek opět vzrostly poté, co americký prezident Donald Trump v televizním projevu oznámil, že Spojené státy během příštích dvou až tří týdnů podniknou extrémně tvrdé údery na Írán.

Dosavadní operace šéf Bílého domu označil za úspěch a – aniž by uvedl konkrétní časový rámec – ujistil, že Hormuzský průliv se po skončení konfliktu „otevře přirozeně“.

Jen o dva dny dříve přitom Teheránu vyhrožoval, že pokud nedojde k otevření Hormuzského průlivu, mohl by „zničit“ íránskou energetickou infrastrukturu. Zároveň apeloval na spojence, aby se zapojili do nátlaku, čímž zjevně posiloval tlak i na ně.

Podle expertky na mezinárodní vztahy a civilně-vojenské vztahy a profesorky univerzity v Marylandu Marwy Maziadové jde o krok, který právně posouvá hranice.

„Energetická infrastruktura může mít dvojí využití, civilní i vojenské, a její zásah by se musel posuzovat podle toho, zda nejsou očekávané civilní škody nepřiměřené ve vztahu k předpokládané vojenské výhodě. Útoky na ropu či elektřinu tak mohou v krajním případě představovat válečný zločin a vyžadovat důkladné odborné posouzení,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Zároveň upozorňuje, že Trumpovo vyhrožování není improvizací, ale součástí promyšlené strategie.

Donald Trump promluvil k národu. Co to podle vás signalizuje o jeho dalších krocích ve válce s Íránem?

Spojené státy se podle mě budou snažit konflikt během dvou až tří týdnů utlumit a poté nechají ostatní aktéry, včetně Evropanů závislých na ropě z Perského zálivu, aby se s důsledky vyrovnali sami. Tím zároveň umožní Izraeli posílit svou dominantní pozici v regionu.

Jedná se podle vás o improvizaci, nebo Trump jedná podle vytyčené strategie?

To, co sledujeme, není improvizace, ale promyšlený postup. Trump sice mluví o tom, že se operace blíží ke konci, zároveň ale na nejbližší týdny avizuje ještě intenzivní údery. Když signalizuje brzké stažení a vyzývá Evropu, aby se sama postarala o svou energetickou bezpečnost, není to překvapení – tento směr byl patrný už dříve.

Už začátkem března jsem upozorňovala, že Spojené státy se začnou stahovat z přímého sdílení zátěže v oblasti Perského zálivu a budou redefinovat klíčové body, jako je Hormuzský průliv, jako mezinárodní, nikoli americkou odpovědnost. Zároveň se budou opírat o alternativní zdroje energie, včetně Venezuely.

Přesně tento vývoj teď sledujeme a jeho důsledkem je, že Izrael získává v regionu stále silnější, až hegemonní postavení.

Trump mluví o tom, že by mohl „zničit“ íránskou energetickou infrastrukturu, pokud okamžitě nedojde k otevření Hormuzského průlivu. Mohlo by něco takového, pokud by k tomu došlo, představovat válečný zločin podle mezinárodního práva?

Potenciálně ano, ale ne automaticky. Podle mezinárodního humanitárního práva jsou útoky nezákonné, pokud záměrně cílí na civilisty nebo civilní objekty, případně pokud jsou nerozlišující nebo nepřiměřené.

Energetická infrastruktura ale může mít dvojí využití, civilní i vojenské. Posouzení legality by tak záviselo na tom, zda je konkrétní objekt využíván k vojenským účelům a zda by očekávané civilní škody nebyly nepřiměřené ve vztahu k předpokládané vojenské výhodě.

Jsou elektrické sítě a ropná zařízení považovány za legitimní vojenské cíle, nebo spíše za civilní infrastrukturu?

Obecně jsou považovány za civilní infrastrukturu, ale mohou se stát legitimním vojenským cílem, pokud významně přispívají k vojenským operacím. To může zahrnovat například zásobování armády nebo podporu velitelských a komunikačních systémů. I v takovém případě ale podléhají pravidlům proporcionality a povinnosti minimalizovat dopady na civilisty.

Kde přesně v takových případech leží hranice proporcionality? Pokud se očekává, že útok na energetickou infrastrukturu vážně zasáhne civilní obyvatelstvo, znamená to automaticky, že by byl podle mezinárodního práva nezákonný?

Může to tak být. Princip proporcionality zakazuje útoky, u nichž by očekávané škody na civilním obyvatelstvu byly nepřiměřené ve vztahu ke konkrétní a přímé vojenské výhodě. Závažné a předvídatelné dopady, jako je rozsáhlý výpadek elektřiny ovlivňující nemocnice nebo zásobování vodou, proto vyvolávají vážné právní pochybnosti.

Například 8. března izraelské síly podle dostupných informací poprvé od začátku války zasáhly íránská ropná zařízení, přičemž si útok vyžádal nejméně čtyři oběti. Mezi zasaženými místy byly sklady a rafinerie v Teheránu i zařízení v Karadži. Svědci popisovali únik ropy do ulic a černý povlak na oknech následující ráno.

Takové útoky mohou znamenat i rozsáhlé environmentální škody v hustě obydleném městě, jakým je Teherán s přibližně deseti miliony obyvatel. Objevují se i obavy z možných toxických dopadů na životní prostředí. To vše zvyšuje riziko, že by se mohlo jednat o vážné porušení mezinárodního práva, které by vyžadovalo důkladné posouzení odborníky.

Znamenalo by cílení na systémy nezbytné pro přežití, jako jsou elektřina nebo voda, jasnější překročení právní hranice než u jiných typů útoků?

Ano, jde o citlivější kategorii. Objekty nezbytné pro přežití civilního obyvatelstva, například vodní systémy, požívají zvýšené ochrany. Útoky na ně sice nejsou absolutně zakázané, ale podléhají velmi přísným omezením a s větší pravděpodobností mohou být považovány za nezákonné, zejména pokud by hrozilo, že civilisty připraví o základní životní potřeby.

Pokud se vojenské hrozby používají jako nástroj nátlaku nejen na protivníka, ale i na partnery, je to z pohledu mezinárodního práva problematické?

Ano, takové zdůvodnění by jejich legalitu oslabovalo. Podle mezinárodního humanitárního práva musí mít každý útok jasně definovaný vojenský cíl. Použití síly primárně k dosažení politického výsledku, například k vynucení jednání, bez přímého vojenského účelu, může porušovat princip rozlišování a může být považováno za nezákonné.

Bylo správné, že Evropa Trumpovi jasně řekla, že konflikt s Íránem není její válka a nechce se do něj zapojit?

Je dobře, že Evropa není součástí útoku. Teď ale bude muset vyřešit své vztahy jak s Íránem, tak s arabskými státy Perského zálivu a je možné, že Evropa nakonec zavítá do regionu s vlastními iniciativami, včetně bezpečnostních a vojenských, aby částečně nahradila americkou přítomnost a základny, pokud by se USA dál stahovaly či přehodnocovaly své závazky.

Je současná válka proti Íránu legální podle mezinárodního práva?

Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Podle Charty OSN je použití síly zákonné pouze v případě sebeobrany nebo s autorizací Rady bezpečnosti OSN. Bez jasného důkazu o jednom z těchto dvou případů by byla legalita války široce zpochybňována.

Pokud by ale Spojené státy a Izrael zahájily použití síly – bez ohledu na svá odůvodnění –, dává to Íránu právo uplatnit sebeobranu proti oběma státům. Situace se dále komplikuje, pokud Írán své akce směruje proti zemím Perského zálivu. To, zda jsou tyto státy právně považovány za účastníky konfliktu, závisí na míře jejich zapojení. Írán je ale jasně vnímá jako součást koalice USA a Izraele, zejména proto, že Trump je ve svých projevech opakovaně zmiňuje a politicky je tím do konfliktu zapojuje.

Současně musí každá íránská odplata, ať už proti Izraeli, Spojeným státům, nebo na území třetí země, stále respektovat principy proporcionality a rozlišování. Jinak Írán riskuje nezákonné ohrožení civilistů.

Chápu to tedy správně, že pokud neexistuje mandát Rady bezpečnosti OSN a není jasná bezprostřední hrozba, znamená to, že použití síly je nezákonné?

Ve většině právních interpretací ano. Rámec Charty OSN je přísný: Bez schválení Rady musí stát prokázat, že jedná v sebeobraně. Pokud není splněna ani jedna z těchto podmínek, použití vojenské síly se obecně považuje za porušení mezinárodního práva.

Jakou roli teda hraje sebeobrana při hodnocení této války?

Sebeobrana je v tomto konfliktu zásadní – je to hlavní právní základ, na který se státy odvolávají. Aby však byla přesvědčivá, musí splňovat kritéria nutnosti a proporcionality, která jsem popsala už výše, a často závisí na tom, zda je hrozba skutečně bezprostřední. Veřejně dostupné informace zatím tuto nutnost jasně nedokazují, a právní argument proto zůstává sporný.

V tomto kontextu může Írán věrohodněji tvrdit, že jedná v sebeobraně proti útokům USA a Izraele, přičemž jeho akce musí stále respektovat pravidla proporcionality. Naproti tomu Spojené státy a Izrael mají větší problém přesvědčivě argumentovat, že jejich kroky představují sebeobranu proti bezprostřední hrozbě, a ne spíše preventivní akci proti dlouhodobému protivníkovi.

Vidíte jako expertka v oboru jakési širší oslabování mezinárodního práva, kdy mocné státy nejprve jednají a zdůvodňují později?

Ano, mezi odborníky a právníky roste obava, že se tento vzorec stále častěji objevuje. Opakované případy sporného použití síly oslabují právní normy, zvláště pokud zdůvodnění přichází až retrospektivně, místo aby vycházelo z jasně stanovených právních kritérií.

Chování Izraele při jeho válce v Gaze nastavilo precedenty, které se nyní opakují i v jiných oblastech – včetně Libanonu, Sýrie a nyní Íránu –, což dále urychluje erozi mezinárodních právních omezení.