Kolik máme času? O polském zázraku

Je 24. září 1980. Před měsícem, po vlně stávek v největších závodech v zemi, souhlasili polští komunisté se vznikem nezávislého odborového svazu Solidarita. Před týdnem si svaz zvolil na celostátním sjezdu vedení, které nyní poprvé stálo před novináři na tiskové konferenci.

Předseda, Lech Wałęsa, dotazován na plány odborů, v jednu chvíli zvolá: „Vybudujeme tu druhé Japonsko!“

Lídr Solidarity a pozdější prezident Polska je známý excentrickými výroky a jeho tehdejší výkřik šlo brát pouze jako metaforu. Japonsko v té době stoupalo strmě vzhůru jako první ekonomický vyzyvatel Spojených států. Socialistické Polsko se potácelo ve stále hlubší krizi, která v osmdesátých letech vedla de facto ke státnímu bankrotu a emigraci milionu lidí.

HDP na hlavu v Polsku na začátku transformace bylo přesně o polovinu nižší než v Československu a srovnatelné s Ukrajinou.

Na začátku roku 2025 se s překvapením dozvídáme, že druhé Japonsko už tu je. Pravda, v přepočtu HDP na hlavu a paritu kupní síly, což je metodika, která chudší země zvýhodňuje. Ale pro mezinárodní srovnání se běžně používá.

O rok později už země útočí na postup do první dvacítky největších ekonomik světa a polský prezident Karol Nawrocki si vysloužil pozvánku na letošní prosincový summit G20 v Miami. Nakonec sice po aktualizaci letošních odhadů růstu Mezinárodním měnovým fondem Polsko zůstává za Švýcarskem na 21. místě. I tak ale vzestup vypadá impozantně. A pozvánka do Miami platí.

Koneckonců nejde jen o čísla. Těžko hledat spolehlivější ukazatel prosperity než to, že v posledních letech – snad poprvé v celé historii země – je víc lidí, kteří se ze zahraničí vrací, než těch, kteří odcházejí. Články zkoumající „polský zázrak“ se objevují napříč světovými médii. Los Angeles Times začátkem března popisovaly fenomén země, v níž generace nyní blížící se důchodovému věku zažila ještě „cukr a mouku na příděl“ a „platy na úrovni jedné desetiny německých“.

O společensko-politicko-ekonomickém koktejlu, který způsobil, že se Polsko na tři dekády stalo lídrem růstu v Evropě, se už napsalo hodně. Marcin Piatkowski, polsko-americký ekonom, ukazuje na kombinaci několika faktorů. Neoliberální šoková terapie, kterou Polsko použilo hned na začátku transformace, způsobila sice nejprve dramatický propad životní úrovně, skok nezaměstnanosti a krach velké části socialistického průmyslu, ale zároveň umožnila rychlejší odraz ode dna. Velmi rychlá liberalizace trhu byla spojena s budováním silných kontrolních institucí, které zemi ochránily před monopoly a oligarchy. Třetí klíčovou přísadou byla vzdělaná, mladá a levná pracovní síla.

V počátečním koktejlu ale byly i jiné ingredience, na první pohled ne tak zřejmé. Stát si ponechal pevně v rukou celou řadu strategických sektorů – energetiku, většinu těžebního průmyslu, výrobu hnojiv, ale i část bankovnictví. I díky tomu polští podnikatelé vyrostli podstatně pomaleji než ti čeští. V desítce největších polských firem je celkem sedm (!) státních. Naopak v žebříčku nejbohatších Středoevropanů jsou polští miliardáři značně pozadu za svými českými protějšky.

Polská ekonomika stojí a padá spíše na středních a menších podnicích, kterým k růstu dlouho stačil velký domácí trh. Následkem toho je ale také podstatně více diverzifikovaná a není tak závislá na výkyvech jednoho dominantního sektoru, jak tomu je u Slovenska, Maďarska a částečně i Česka, pokud jde o výrobu aut a autosoučástek.

V polské veřejnosti globální pozornost samozřejmě výrazně rezonuje. Vedle uspokojení ale přirozeně vyvolává i intenzivní debaty, zda triumfalistické titulky médií opravdu odrážejí polskou realitu.

Opakovaně se v ní vrací vzpomínka na obrovské sociální náklady, které přinesla zrychlená liberalizace začátku devadesátých let. „Semleli jsme lidi na HDP,“ říká obrazně ekonom Jan Oleszczuk-Zygmuntowski. Cenou byl krach tisíců podniků, miliony dlouhodobě nezaměstnaných a další vlna ekonomických migrantů, kteří zemi opustili po vstupu do EU.

Podle sociologa Marcina Kedzierského je obrácenou stránkou překotného budování polského kapitalismu i přehnaný individualismus a koncentrace na práci a kariéru. Následkem obou trendů – migrace a změny životních priorit – se rýsuje černý mrak na obzoru polského růstu: Demografická katastrofa, do které se řítí země s nejnižší plodností v EU.

Mediální obraz Polska, které dohnalo Japonsko nebo Švýcarsko, dekonstruují i další autoři. Makroekonomická čísla a hrubý domácí produkt na osobu totiž neříkají o společnosti celou pravdu.

Podnikatel Maciej Wilk připomíná, že pokud se podíváme nikoliv na průměr, ale na medián příjmů, nemluvě o širším pohledu na akumulovaný kapitál jednotlivců, Polsko zůstává na jednom z posledních míst v EU. Země, která v novověku vždy byla chudou periferií Evropy a ve 20. století ji opakovaně devastovaly války a totalitní režimy, se ještě dlouho nebude moci rovnat společnostem, v nichž rodiny a firmy mohly hromadit jmění po generace. Stejně tak podíl platů na HDP, jeden z nejhorších v EU, ukazuje, že Polsko je stále zemí relativně levné pracovní síly.

Další znepokojivý trend potvrdila nedávno nová statistická data o rozpočtovém deficitu a státním dluhu za loňský rok. Obrovský nárůst výdajů (mezi jinými na zbrojení) na straně jedné a nižší příjmy státu na straně druhé způsobily, že za vlády Donalda Tuska se státní dluh zvedl z 49 procent HDP v roce 2023 na téměř 60 procent. Roční deficit se za stejnou dobu zvětšil z 5,2 procenta na sedm procent.

Polská čísla rostou v tomto případě nejrychleji v EU. Tyto nepříznivé výsledky doprovází rostoucí intenzita vnitropolitického boje mezi liberály a konzervativci, která v mnoha oblastech začíná přímo ohrožovat fungování státu a klíčových institucí.

„Polský zázrak“ není ovšem pouhé kouzlení s čísly a statistikami. Vzestup země, která startovala po pádu komunismu na 38 procentech průměru EU a nyní překročila 80 %, je faktem a nemá v současné Evropě obdoby. Nakonec ho spíše než HDP potvrzuje vnitřní proměna polské společnosti.

U mladší generace voličů obrovsky narostla sebedůvěra a zmizely komplexy vůči západní Evropě, které si nesla generace jejich rodičů. Jde o první generaci od 18. století, která se narodila a žije celý život v nezávislém a prosperujícím státě. „Je to pro nás úplně nová situace a nevíme, jak tato generace promění Polsko,“ uvažoval politolog Jarosław Kuisz ve své nedávno vydané knize.

První signály, že získané polské sebevědomí může mít nečekané podoby, se projevují výrazným růstem podpory nacionalistických stran mezi nejmladšími voliči. Když nedávno došlo ke sporu, zda rostoucí výdaje na zbrojení financovat spíše půjčkou z EU (program SAFE), nebo z vlastních polských zdrojů, největší odpor vůči evropskému řešení byl právě u nejmladší generace.

O změně sebevědomí svědčí i debata kolem „polského zázraku“. Současné výsledky země jsou vnímány jako výzva: „Nemůžeme si dovolit škudlit na propagaci země v zahraničí, jsme dvacátá ekonomika světa,“ zaznělo nedávno v diskusi na mediální platformě Kanał Zero a tento argument je dnes slyšet stále častěji.

Dobrým obrazem polských ambicí je projekt obřího dopravního hubu Port Polska mezi Varšavou a Lodží. Projekt vznikl za vlády konzervativců a tehdejší liberální opozice ho kritizovala jako zbytečnou megalomanii. Záhy se však ukázalo, že takové velké infrastrukturní projekty, odrážející nové polské sebevědomí, mají podporu napříč společností. Projekt proto, ač po úpravách, pokračuje.

Opomíjeným zdrojem polského vzestupu je i pocit urgence. „Kolik máme času? Tak zněla po roce 1989 hlavní otázka polské politiky,“ říká Sławomir Dębski z College of Europe v Natolinu u Varšavy. Historická zkušenost ukazuje, že „okno příležitosti“ se pro Polsko otevírá velmi vzácně a vždy jen na omezenou dobu. Je třeba tuto příležitost využít naplno.

Odtud relativní kontinuita prorozvojové politiky vlád, navzdory tomu, že polská politika je jinak extrémně rozhádaná. Ale také uvažování o ekonomice v geopolitických kategoriích, například obrana strategických sektorů hospodářství před cizím vlivem nebo dlouhodobá snaha o energetickou diverzifikaci, díky které otřes rusko-ukrajinské války zastihl Polsko de facto připravené na plné odstřižení od ruských surovin.

Německé přesvědčení, že „plyn nemá národnost“, se v Polsku nikdy neujalo. Současně se země snaží chytit příležitosti za pačesy a stát se hlavním přístavem pro americký zkapalněný plyn pro střední Evropu.

Diskuze posledních let se nesou především ve znamení otázky „co dál?“. Na jedné straně ruská agrese na Ukrajinu byla jasným signálem, že se „okno příležitosti“ ve střední Evropě uzavírá a je nutné se připravovat na nejhorší. Země se proto v posledních letech dostala na vrchol výdajů na obranu napříč západním světem.

Současně ale roste přesvědčení, že stávající ekonomický model, který zemi dostal až sem, se vyčerpává. „Je stále patrnější, že další pokračování cestou ekonomiky založené na zahraničních investicích a nízké přidané hodnotě neumožní přeskočit do skupiny nejrozvinutějších členů EU,“ píše think tank Instytut Nowej Europy.

Tento model se opírá o nízké náklady na práci, nikoli hledání inovací. Aby se polský zázrak proměnil v trvalý stav, země musí opustit pozici montovny a exportéra levných služeb a stát se regionálním infrastrukturním a inovativním hubem. Jak to dopadne, je ve hvězdách, ale fakt je, že velikost, rozmach a mentální proměna posledních let Polsko k této roli předurčují více než kteroukoliv zemi na východě EU.