Článek
Když německý ministr obrany Boris Pistorius dorazil na japonskou námořní základnu v Jokosuce, zavánělo to zvláštní historickou ironií. Německo a Japonsko, dvě poražené mocnosti druhé světové války, dnes znovu prohlubují vojenskou spolupráci.
Tentokrát však nestojí proti západním demokraciím, ale snaží se společně bránit mezinárodní řád založený na pravidlech.
Pojí je dlouhá historie - když se Japonsko v 19. století snažilo modernizovat svůj stát, inspirovalo se právě v Německu. Japonská armáda pak přebírala pruské vojenské modely a řada japonských důstojníků studovala v Berlíně.
Ve 30. letech se obě země ocitly na stejné straně geopolitického konfliktu, podepsaly Anti-Comintern Pact, namířený především proti Sovětskému svazu, a o několik let později se spolu s Itálií staly součástí mocenské osy proti západním demokraciím.
Po desetiletí Berlín i Tokio spoléhaly především na bezpečnostní ochranu Spojených států. Německo se stalo pilířem NATO v Evropě, zatímco Japonsko zůstalo klíčovým americkým spojencem v Asii.
Dnes se však situace postupně mění.
„Svět potřebuje pravidla“
Otřesená důvěra ve Spojené státy, rostoucí tlak Číny i ruská agrese na Ukrajině postupně rozkládají globální řád, který po desetiletí určoval podobu mezinárodní politiky. Právě v tomto prostředí hledá Německo své místo i nové bezpečnostní partnery – a pochopení našlo zejména v Japonsku.
Chaos v globální politice vede obě země k hlubší vojenské spolupráci.
V zárodku je tak vznik nového typu partnerství. Německo i Japonsko patří mezi takzvané střední mocnosti - ekonomicky silné státy, které však dlouhodobě spoléhaly na bezpečnostní ochranu větší mocnosti. V prostředí rostoucí nejistoty se nyní snaží budovat vlastní síť spolupráce a stabilizovat systém mezinárodních pravidel, na kterém jsou jejich exportně orientované ekonomiky závislé.
Boris Pistorius koncem března podnikl osmidenní cestu po indo-pacifickém regionu, během které sdílel mantru, že svět potřebuje pravidla. A že právě na nich založený mezinárodní řád představuje základ globální stability i spolupráce mezi státy.
S tím souhlasili jeho hostitelé nejen v Japonsku, ale také v Singapuru či Austrálii. Podle serveru Deutsche Welle opakované odkazování na „řád založený na pravidlech“ jen dokazuje hlubokou nejistotu panující ve světě i v samotném Německu.
To dlouho v bezpečnostních otázkách spoléhalo na Spojené státy, které však v čele s Donaldem Trumpem vazby v Severoatlantické alianci narušily.
„Manipulováni strachem“
„Dříve jsme se soustředili hlavně na to, co dělá Čína, co dělá Rusko nebo Spojené státy,“ uvedl německý ministr během diskuze v australském Národním tiskovém klubu. Pokud však střední mocnosti dokážou držet pohromadě a spolupracovat, mohou podle něj představovat významnou protiváhu velkým hráčům světové politiky.
Vedle Německa by se do spojenectví středních mocností mohly zapojit i země jako Japonsko, Singapur a Austrálie. V Pistoriově představě by mohly utvořit neformální bezpečnostní síť, která by doplňovala tradiční aliance, jako je NATO.
Užší spolupráce se nabízí také se zeměmi takzvaného globálního Jihu, přesvědčit je však může být složitější - například indická diplomacie dlouhodobě prosazuje koncept multipolárního světa, v němž existuje několik mocenských center, a Indie se snaží udržovat vztahy jak se Západem, tak s Čínou či Ruskem, aniž by se pevně připojila k jednomu geopolitickému bloku.
Ani tento nový systém by se však bez zapojení velkých mocností neobešel. Podle Pistoria nicméně musí nejen sedět u jednacího stolu, ale také se aktivně podílet na jeho utváření.
„Ti, kdo se soustředí výhradně na svého protivníka nebo partnera, nikdy nejednají suverénně. Jsou manipulováni strachem. A rozhodnutí založená na strachu jsou vždy špatná,“ řekl a přirovnal určité mezinárodní vztahy k toxickému partnerství.
Nejmenším společným jmenovatelem pro alianci středních mocností by byl společný závazek k řádu, který mohou všechny přijmout. Jeho základními pilíři by zůstaly Charta OSN, zachování mezinárodního práva a svoboda moří.
Spojení mezi Berlínem a Tokiem umocňují sdílené bezpečnostní výzvy – obě země se obávají „jednostranné změny statu quo“ v indo-pacifickém regionu, myšleno rostoucí regionální asertivity Číny, řeší ruskou válku na Ukrajině i nebezpečí linoucí se ze Severní Koreje.
Vojenská dohoda
Nezůstalo jen u politických prohlášení. Po jednání s japonským ministrem obrany Šindžirem Koizumim na námořní základně Jokosuka Pistorius oznámil návrh nové dohody o vzájemném přístupu, která má „usnadnit výměnu vojáků v obou zemích a výrazně snížit byrokratické překážky“ při společných cvičeních nebo výcviku.
Takové dohody umožňují armádám partnerských zemí jednodušší přesun jednotek, techniky i materiálu na území druhého státu. Tím, že řeší právní status vojáků, logistiku i administrativní procesy, usnadňují společná vojenská cvičení, výcvik nebo případné krizové operace.
Japonsko už podobné dohody uzavřelo například s Velkou Británií, Austrálií nebo Filipínami.
Německý státní tajemník pro obranu Nils Hilmer uvedl, že obě země zvažují možnosti, jak posílit své obranně-průmyslové kapacity, zejména s ohledem na zkušenosti, které získaly při podpoře Ukrajiny v obraně proti ruské invazi. Spolupráce se podle něj zkoumá v oblasti „všech hlavních zbraňových systémů“.
Vedle vojenské spolupráce v terénu je na stole také hlubší spolupráce v obranném průmyslu. Společný vývoj technologií nebo zbraňových systémů by mohl snížit závislost na dodávkách z jiných zemí a posílit schopnost obou států reagovat na bezpečnostní krize.
Velitel německého námořnictva, viceadmirál Jan Christian Kaack, už před dvěma lety v rozhovoru pro The Japan Times řekl, že rostoucí vojenské angažmá Berlína v indicko-pacifickém regionu má dát najevo i to, že Německo nebude tolerovat narušení klíčových mezinárodních námořních tras.
Pro Německo představuje Indo-Pacifik stále důležitější region - prochází tudy významná část světového obchodu i energetických dodávek, na nichž jsou evropské ekonomiky závislé. Přítomnost německého námořnictva má proto symbolicky ukázat, že Berlín považuje stabilitu těchto tras za součást své vlastní bezpečnosti.
Lidé si „pomalu uvědomují“, že námořní komunikační trasy „jsou záležitostí všech - bez lodní dopravy není nakupování“, uvedl Kaack a o pár týdnů později německé námořnictvo vyslalo do Tchajwanského průlivu dvě válečné lodě s cílem prosadit svobodu plavby v mezinárodních vodách.
Také Tokio se v posledních měsících snaží diverzifikovat svá bezpečnostní partnerství nad rámec spojenectví se Spojenými státy a zároveň snižovat závislost na čínských technologiích. Zapojení evropských států tak vítá.
Německo i Japonsko přitom spojuje ještě jeden paradox. Zatímco bezpečnostně upozorňují na rostoucí vliv Číny, jejich ekonomiky zůstávají na čínském trhu a dodavatelských řetězcích výrazně závislé. Právě tato kombinace bezpečnostních obav a ekonomické provázanosti nutí obě země hledat nové partnery a diverzifikovat své strategické vztahy.
