Článek
Think tank Globsec, který pořádá stejnojmennou bezpečnostní konferenci, se zaměřil na desítku zemí, které leží u východních hranic Severoatlantické aliance.
Tahounem zbrojení v regionu je momentálně Polsko. Více než polovina jeho ročních výdajů na obranu putovala do nových zakázek, zatímco v případě Česka to bylo zhruba jen 31 procent armádního rozpočtu.
Česko podle Globsecu zároveň patří mezi země, u kterých se přístup k výdajům na zbrojení velmi často mění v závislosti na politickém vývoji, rozpočtovým škrtům či váznoucí modernizaci.
Česko v tomto ohledu skončilo ve stejné skupině s Bulharskem, Slovenskem a částečně i s Maďarskem a Rumunskem. Praha tak sice není konzistentní, z dlouhodobého pohledu je ale ve výdajích na obranu nicméně vidět zásadní posun.
„I Česko je součástí toho pozitivního trendu, kdy vidíme růst úrovně jeho vojenských schopností díky zvýšení výdajů na obranu,“ komentuje to Martin Sklenár z Globsecu, který byl slovenským ministrem obrany v úřednické vládě Ľudovíta Ódora.
„Když si vezmeme, kde byly některé země – ať už Česko nebo i Slovensko – před necelými deseti lety, to se pohybovaly někde na úrovni výdajů jednoho procenta HDP na obranu,“ připomíná Sklenár, podle kterého je nicméně otázkou, jak si Česko bude stát do budoucna.
Lídři zemí NATO loni schválili nový plán, který počítá s ještě výraznějším navyšováním obranných výdajů. Zatímco donedávna byl alianční závazek na dvou procentech hrubého domácího produktu, do budoucna to má být 3,5 procenta. A k tomu dalších 1,5 procenta HDP, které se vydají například na klíčovou infrastrukturu.
Premiér Andrej Babiš nicméně už v únoru vzkázal, že Česko pod jeho vládou takto vysoké investice neplánuje. Pro jeho kabinet prý navyšování armádních výdajů není prioritou. Česko by tak co do obranyschopnosti mohlo vůči dalším členům NATO zaostávat.
EU chce být soběstačná
Mezi lídry zemí EU převažuje shoda, že by Evropa měla v citlivých otázkách spoléhat především sama na sebe. Investice do zbrojení by tak měly jít ruku v ruce se zakázkami pro domácí průmysl, aby do budoucna posílil.
U mnoha systémů to ale naráží na zásadní problém – evropské firmy v mnoha oblastech zaostávají za konkurencí odjinud. Třeba letectva řady států EU proto i nadále kupují především americké stroje. Ať už jde o nejmodernější stíhačky F-35, které si vedle Česka objednalo i Polsko, Německo či Belgie, anebo starší stroje F-16, pro které se rozhodlo Slovensko a Rumunsko.
„Některé technologie budou vždy jedinečné a Evropská unie pak musí najít způsob, jak si k nim zabezpečit přístup,“ komentuje to Martin Sklenár. EU má ale podle něj i nadále dostatečně dobré vztahy s klíčovými zeměmi, kde se podobně sofistikované zbraně vyrábí. Konkrétně s USA, Izraelem a Jižní Koreou.
„Některé vztahy se proměnily, především ten se Spojenými státy. Ale to neznamená, že neexistují. Jen se změnil jejich charakter a mohlo by být náročnější dosáhnout dohody o přístupu k takovým technologiím,“ dodává k tomu Sklenár.
Zahraniční zbrojaři se navíc umí přizpůsobit situaci. Pokud by EU zpřísnila požadavky a například chtěla, aby většina komponent do pořizovaných systémů byla vyrobená v Evropě, může to vést k partnerstvím s místními firmami.
Například australská divize amerického Boeingu takto uzavřela spolupráci s německým Rheinmetallem, díky čemuž by mohla mít lepší výchozí pozici při tendru na drony pro německou armádu.
Každá země nicméně k výdajům na zbrojení přistupuje jinak a nákup špičkových zbraní často ani není tou největší položkou v obranném rozpočtu. Valná část peněz putuje na personál nebo na doplňování zásob. A teprve k tomuto základu se přidávají místní požadavky a potřeby.
„V každé zemi je to trochu jiné. Na Slovensku jsou to bojová obrněná vozidla a taky se tam dokončila modernizace stíhacího letectva. Ale vedle těch tradičních priorit, jako je modernizace a rozvoj, si všímáme rostoucích investic do softwaru, do dronů a zkrátka do věcí, které mění přístup ke konfliktu i díky zkušenostem z Ukrajiny,“ uvedl slovenský exministr obrany.
Kvůli geografické blízkosti k Rusku prý na východním křídle NATO jednoznačně posílily i nákupy munice. A to i přesto, že jejím klíčovým odběratelem zůstává Ukrajina a alianční země se jejím potřebám snaží dávat přednost.
Česká republika se ve zbrojním průmyslu opírá hlavně o soukromé firmy. Podle Globsec se tím odlišuje od řady jiných partnerů v regionu. Například polský zbrojní průmysl je soustředěný kolem státního koncernu PGZ a zapojení státu je v tomto odvětví silné třeba i ve Finsku či Bulharsku.
Globsec si ve své analýze všímá i úzkého propojení zbrojních podniků Česka a Slovenska. Jejich společným jmenovatelem je do značné míry skupina Czechoslovak Group, která má v sousední zemi dominantní roli.
Také pro CSG jsou dodávky munice na východ Evropy – a zejména na Ukrajinu – klíčovým zdrojem příjmů.
