Nový pražský arcibiskup: Spím hůř. Riskuji, že dostanu facku z obou stran

Chce obrušovat hrany a spojovat lidi. Čtyřiapadesátiletý Stanislav Přibyl nastupuje do čela pražské arcidiecéze s ambicí tlumit napětí. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tlaku, s nímž se teprve sžívá. „Je tam větrno, fouká tam a musím si na to zvyknout,“ popisuje. Zároveň varuje před atmosférou, v níž se společnost štěpí na znesvářené tábory.

Do politických sporů vstupovat nechce, ale k některým věcem se vyjadřuje bez obalu. Otevřeně například vyzývá vládu, aby ustoupila od svého záměru zrušit televizní a rozhlasové poplatky. „Nedovedu si představit, že bychom měli tolik čistých úmyslů na jedné hromadě, že by ze státního rozpočtu placená média beze zbytku plnila veřejnoprávní službu,“ zdůrazňuje.

Stanislav Přibyl hovoří také o hlubších změnách ve společnosti. Úbytek sňatků a snižování porodnosti vnímá jako důsledek proměny hodnot. „Připadá mi to jako nějaká dekadence společnosti,“ míní.

Do čela pražské arcidiecéze nastoupíte 25. dubna. Jakou vizi si přinášíte?

Moje vize je, abychom byli těmi, kterými máme být. To znamená křesťany, svědky Krista, víry, naděje, kterou společnost hodně potřebuje. A abychom to mohli dělat, musíme najít svoje místo ve společnosti, což vyžaduje i úklid ve vztazích. Proto často mluvím o tom, že je potřeba obrušovat hrany a spojovat lidi.

Jaký bude váš první krok ve službě?

Vážím si každého člověka, nechci nějakým předporozuměním zařazovat lidi do škatulek. Rád bych s každým začal jakoby od nuly a k tomu budu nabádat i ostatní. Musí se to šířit nejdříve z mého okolí, to znamená i v týmu, který mě bude obklopovat. Byl bych rád, kdyby toto byl jakýsi leitmotiv - jsme tady ke službě, ku pomoci lidem, trošku si taky užijme života. Ne že budeme pořád někde bojovat proti něčemu nebo naopak za něco, ale prostě že se budeme snažit žít tak, aby v našem okolí bylo lidem dobře.

Ono pak se to bude určitě rozšiřovat na další lidi, se kterými se budu setkávat. Není to nějaká naivita, mám to vyzkoušené xkrát v životě. A samozřejmě kam přijedu, tak bych se s takovouto pozorností chtěl s lidmi bavit a přinášet jim naději.

Mnoho lidí má od vás patrně velká očekávání, to s sebou nese odpovědnost. Jak se s tím vyrovnáváte? Když to odlehčím, spí se vám pár dní před intronizací dobře, či nervozita stoupá?

Spím hůř. Především se ale vyrovnávám s očekáváním vůči sobě samému, protože bych chtěl každému vyhovět, ale ono to nejde. I kdybych byl archanděl, někomu se budu líbit, jinému ne. A teď, jak je to hodně vysoko na tom svícnu, tak to člověk schytává. Je tam větrno, fouká tam a musím si na to zvyknout. Bylo to ze začátku drsné, ale teď už nějak nalézám určitý klid. To, co by mě rozhodilo před dvěma měsíci, už dnes vnímám jinak.

Zafungovala vnitřní síla?

Spíš asi zvyk. Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici. Prostě se naučíte, že třeba křik jednoho člověka na sociálních sítích není obecné mínění všech. To je ta první rovina. Druhá rovina je, že máte kolem sebe mnoho lidí, kteří vám fandí, je jich vlastně drtivá většina. A v křesťanském slova smyslu fandí znamená, že se za mě také modlí. Samozřejmě na vrcholu je můj vztah s Bohem. Když jsem tu výzvu přijímal, tak jsem mu řekl, že do toho jdu kvůli němu.

Zmínil jste se o důležitosti týmu, který vás obklopuje. Plánujete personální změny v klíčových funkcích? Vezmete si do arcibiskupského paláce někoho „zvenčí“?

Častá je otázka, jestli si přivedu někoho z Litoměřic (Stanislav Přibyl přichází do Prahy z čela litoměřické diecéze, pozn. red.). Tak mohu říct, že ne. A to z jednoho prostého důvodu - tam je opravdu nouze o kvalitní lidi a jsem rád, že se tam podařilo postavit tým, který může sloužit i mému nástupci. Bylo by ode mě nefér mu to „vykrást“. Takže budu mít částečně nový tým, určitě bude mojí pravou rukou nový generální vikář, sekretariát budu mít vlastní, někoho přes média a potřebuji také někoho v oblasti ekonomiky. Jinak tam jsou desítky lidí zaměstnaných a nemám potřebu dělat na arcibiskupství nějakou revoluci. Nicméně myslím si, že je zdravé, aby se nejbližší tým časem obměňoval. Ten čas asi právě nastal. Mám to připravené, lidé jsou připraveni nastoupit, jsou na značkách a těším se na spolupráci s nimi. Zároveň děkuji i těm, kteří tam byli před nimi.

Mluvíte o tom, že chcete dávat lidi dohromady, spojovat. Jak toho ale dosáhnout?

Člověk musí sám být ochoten se dávat s lidmi dohromady. Samozřejmě, když dáte dva lidi dohromady a jste uprostřed, riskujete, že dostanete facku z obou stran. To je riziko podnikání, a to jsem ochoten podstoupit.

Není to tak, že budu nějakým mírotvůrcem na vlastní účet, prostě chci jenom plnit poslání, které je mi dáno jako křesťanovi. Jestliže biskup je nazýván pastýřem, tak co dělá pastýř? Shromažďuje ovce k sobě. Také tam některé kopou a některé jsou nebezpečné, ale prostě se to musí risknout. Jinak to nikdy nebude kompaktní společenství, ale budeme každý sám pro sebe. A pak přijde v pastýřské hantýrce vlk, který je dravý. Když nebudeme držet pospolu, tak nás to roztrhá.

V poslední době společnost rozděluje i postoj k veřejnoprávním médiím. Ministr kultury Oto Klempíř už oznámil, jak chce zrušit koncesionářské poplatky. Sám máte k médiím blízko z doby, kdy jste působil v České biskupské konferenci. Jak současnou situaci čtete?

Veřejnoprávnost a nezávislost médií jsou ve velkém ohrožení, protože veřejnost nerovná se vláda. Veřejnost jsme my všichni a doteď jsme si za úplný pakatel platili nezávislost médií, která jsou někdy nepříjemná, ale tato nepříjemnost je důležitá, abychom nebyli zahlcováni cinknutými zprávami na něčí objednávku.

Nedovedu si představit, že bychom měli tolik čistých úmyslů na jedné hromadě, že by ze státního rozpočtu placená média beze zbytku plnila veřejnoprávní službu. A že by byla opravdu nezávislá. Můžeme se o podobě nezávislosti bavit, nikdy nebude dokonalá, ale toto je situace, která je pro média nebezpečná. A že se to někde dělá? Myslím, že jsme to (televizní a rozhlasové poplatky) měli velmi dobře nastavené, je mi to opravdu líto a byl bych rád, kdyby se to nedělo.

Je vaší ambicí spojovat i znesvářené politiky? Zrovna na Hradčanech to nyní značně politicky vře.

Nebudu svévolně do ničeho vstupovat, necítím se kompetentní to „pískat“ prezidentovi a ministrovi zahraničí. To opravdu ne. Ale mrzí mě, že jsme schopni se rozdělit na skupiny, které po sobě budou vášnivě plivat, ale úplně zanedbáme symptomy toho, co je a co není správné. Ať si má každý svůj názor. Není mým úkolem hodnotit, jestli má někdo myslet tak nebo onak. Ježíš ale říká: „Po ovoci je poznáte.“

Jestliže se někomu vysmívám, jsem drzý, přestupuji hranice slušnosti, tak to přece o něčem vypovídá. Nemůžu říct, že protože ten člověk má mnou favorizovaný způsob myšlení nebo hodnoty, tak je to v pořádku. Měli bychom se k sobě chovat slušně. Vždycky mám před očima svého dědečka, který chodil po ulici s kloboukem a zdravil souseda. Dvacet let ho zdravil, než sousedovi došlo, že ho má také pozdravit. Nikdy mu to ale dědeček nevyčetl.

Ústavní soud nedávno rozhodl, že část smlouvy České republiky se Svatým stolcem je v rozporu s Ústavou. Dá se to ještě nějakým způsobem napravit nebo už z obou stran není vůle?

Vnímám to trochu jako určitou formu alibismu. Takové zdůvodnění, s nímž soud přišel, jsem vůbec nečekal. Hodně z toho je dáno nepochopením té věci a možná chtěným nepochopením.

Byl jsem u vyjednávání, naše úmysly byly čisté, věnovali jsme tomu několik let práce. Chtěli jsme opravdu, aby to bylo v souladu s právním řádem České republiky, ale taky to musí být trošku v souladu s druhou stranou. A prostě ta věc je podepsaná, je tam papežská pečeť. Já si nedovedu představit, že by se teď utrhly pečeti a začalo se v tom nějak laborovat. Takže myslím, že to spadlo pod stůl. A to je obrovská škoda.

Nevře to jen v tuzemské politice. Nedávno se rozhořel spor mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a papežem Lvem XIV. kvůli konfliktu v Íránu…

Ano, ale tady samozřejmě nadržuji papežovi, asi ode mě nemůžete čekat nic jiného. A není to z toho důvodu, že papež je můj „šéf“, ale protože si myslím, že prezident Spojených států naprosto vykročil z oblasti svých kompetencí. Jeho způsob, jak se pohybuje po světě, mě spíš přivádí k hrůze, co se zase stane. Naproti tomu je papež, který prostě plní svoje poslání. Moc se mi líbilo, jak papež klidně zareagoval a vysvětlil, že hlásá evangelium a že se nebojí. To je pro mě velkou inspirací.

Spojováním lidí, v něž doufáte, do určité míry souvisí i otevírání bolestivých témat církve, například v případech sexuálního zneužívání. Jak chcete posílit důvěru veřejnosti, že církev tyto případy řeší?

Jestliže budeme mít nějaké preventivní mechanismy, budeme umožňovat a chtít po reprezentantech církve nebo po těch, kdo jménem církve jednají, aby procházeli nějakým školením, formací a tak dále, jsou to konkrétní kroky, které důvěru posilují.

Je také potřeba citlivého zacházení s těmi, kterým se to stalo. Jsem připraven se s nimi setkávat a slyšet jejich příběhy. Dalším krokem jsou církevní soudní procesy, protože málokdy civilní právo postihne tyto věci jako trestněprávní záležitosti. Je potřeba se ale také velmi zamýšlet nad tím, abychom těm, kteří se na nás s důvěrou obracejí, nezpůsobili další trauma.

Pracujeme s lidmi, čili nikdy přes všechna opatření nemůžeme dát jistotu, že se nikdy nic takového už nestane, ale jsme schopni to minimalizovat transparentním způsobem. Intenzivně na tom pracujeme, hodně o tom sám mluvím. Teď se hlavně zaměřujeme na to, abychom spolupracovali s odborníky v oblasti terapie, pomáháme s jejím hrazením. Nemáme vlastní terapeuty, ale spolupracujeme s různými organizacemi.

Společnost dnes netrápí jen polarizace a absence slušnosti, ale i prokazatelně klesající porodnost. Co by měl stát dnes dělat s podporou rodinné politiky?

Myslím si, že to je prostě způsobem života civilizace. Jsem Husákovo dítě, tehdy se nás narodilo hodně, protože byly prorodinné stimuly ve státní politice.

A ty dnes chybí?

Dneska už to zabere jen velmi omezeně. Pokud někdo založí vícečetnou rodinu, je trošku za kuriozitu nebo blázna, ale na druhou stranu za hrdinu, kterého ale nemá moc lidí odvahu následovat. Společnost nebo stát může určitě nastavit spoustu prorodinných podpor, na druhou stranu se za těch padesát let zcela změnil třeba vztah ke kariéře. A i profese dneska vyžadují něco, co znesnadňuje rozhodování při zakládání rodiny.

Pak je tady úplně rozvolněné pojetí manželství, často slyšíte i od velmi slavných lidí, že to je jenom takový papír o ničem. Přece jenom si myslím, že člověk potřebuje některé kroky udělat „rituálně“, abych tak řekl, mít na to nějaký papír nebo dokument, prostě právní úkon.

Také ne každý první impuls nebo ne každá nekomfortní situace se musí řešit rozchodem. Mladá generace nejenže se rozvádí hodně, ale oni se ani neberou. Musím říct, že mi to připadá jako dekadence společnosti. Teď mě asi někdo označí za zpátečníka, ale to se nedá nic dělat. Já jsem zkrátka velmi vděčný, že jsem se narodil v rodině, kde to bylo tak, jak to má být. Měl jsem z toho jistotu.

Dát někomu život a vychovat ho, postavit ho do světa s určitým hodnotovým rámcem a mírou odolnosti, to je v dnešní době důležitá věc, v podstatě hrdinství. Skláním se před každým, kdo takhle přistupuje k manželství a k rodině.

Evropou i Spojenými státy se nyní přelévá konzervativní vlna, která rodinné hodnoty zvedá. Souzníte s tím?

Každý myšlenkový směr má něco do sebe. A určitě být konzervativním v této věci je na místě, může to nastartovat nějakou reformu. Nesmíme z toho však udělat zase nějakou ideologii.

Vraťme se k příští sobotě, kdy vás čeká na Pražském hradě uvedení do úřadu arcibiskupa, takzvaná intronizace. „Rozklepou“ se vám z katedrály kolena?

Je to pochopitelně nejposvátnější místo celé země, ale na druhou stranu jsem tam toho už prožil tolik, že je to spíš takové domácí prostředí.

Teď v ní ale budete šéfem.

Uvidíme, co to se mnou udělá. Sám jsem tam vedl mši dvakrát v životě, a to jsem měl pocit velmi vznešený. Až jsem si říkal: „Co tu děláš?“ Byl to takový skoro svatokrádežný pocit. Asi si budu muset zvyknout. Katedrála je sice nádherné místo, ale je to v podstatě jenom nádherný plášť na nádherné shromáždění lidí. A s lidmi jsem kamarád už 54 let.

Budu mít pocit zodpovědnosti, ne úplně strach, možná ani trému. Pravděpodobně budu ale dojatý, toho se trošku bojím, protože jsem ten typ, co na konci filmu brečí, i když neví proč. Tak uvidíme, ale už jsem zvládnul složitější věci a ustál jsem to. Těším se, že se shromáždíme s tolika lidmi a ještě nás tolik lidí bude pozorovat v televizi. Moc si přeji, aby to někomu prospělo v životě, přineslo radost, pokoj, třeba i nějaké zamyšlení.

Jakožto milovník hudby určitě oceníte nové varhany. Už víte, co a kdy si na ně zahrajete?

Víte, on je to tak velký nástroj, že bych potřeboval den, abych se v tom alespoň trochu vyznal. Je to už moderní technika, varhaníci budou hodně spolupracovat se softwarem. Na to se o musíte opravdu dobře připravit. Těším se, že je budu poslouchat. A podle toho, co jsem slyšel na pohřbu kardinála Dominika Duky, a to byla jenom maličká ochutnávka, to bude nádherný nástroj.

Bude varhanní ochutnávka i příští sobotu?

Není mi známo a skoro bych to neočekával, velmi by mě to překvapilo, až dojalo. Víte, dělat tolik výjimek není zdrávo. Pan kardinál se opravdu o varhany zasloužil, já k tomu přijdu jak slepý k houslím.