Výročí vily Tugendhat i jejího autora. Připomeňte si, čim dům ohromuje svět

Nejslavnější brněnská vila si letos připomíná dvě významná jubilea. Před 25 lety byla zapsaná na seznam UNESCO a její autor, světoznámý německo-americký architekt Ludwig Mies van der Rohe, se narodil před 140 lety.

Samotná vila pak za tři roky oslaví rovnou stovku. Zestárla v něčem? Její zaměstnanci se shodují, že nadčasovost přetrvává. Ať už jde o použité materiály, futuristická, stále žádaná křesla i architektonické principy založené na volně tekoucím prostoru a výhledu do přírody.

Narození muže velkého charismatu, vizí i architektonického citu až do září připomíná výstava Mies v obraze, která představuje architektovy koláže a fotomontáže. Architektovou tvorbou se zabývala i nedávná mezinárodní konference. Připomněla některé méně známé informace o vile a také podíl Miesovy partnerky Lilly Reichové na jeho práci. Ta svou stopu zanechala i v Brně.

Ludwig Mies van der Rohe je známý již výše zmíněným principem, kterým ovlivnil celé generace architektů až do dneška. Je to ozkoušené prolínání exteriéru a interiéru, typické i pro jeho jedinou tuzemskou realizaci. Brněnskou funkcionalistickou vilu architekt postavil mezi lety 1929 a 1930 pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovy.

Život na hranici mezi vnitřkem a venkem si Tugendhatovi náležitě vychvalovali. „Můj muž si v zimní zahradě zařídil skutečný skleník s kvetoucími rostlinami. Pohled přes zeleň skleníku na sníh venku byl nádherný.(…) Ještě více jsme si dům užívali na jaře a v létě. Pokud byly děti malé, žili jsme s nimi stále na terase. Měly tam svoji vaničku na šplouchání a ve stínu rozrostlého polygonu bednu s pískem. Jezdily po celé terase na svých kolečkách a autíčkách,“ nechala se slyšet Greta Tugendhatová na brněnské přednášce na konci 60. let.

Pro historiky architektury jsou její slova důležitým svědectvím o kvalitách domu. Jak připomíná ředitelka vily Tugendhat Iveta Černá, sám architekt ke své brněnské realizaci nikdy žádný komentář nedal. Pravděpodobně mu stačily radostné reakce klientů. A když už debatoval, tak nikoliv s novináři, ale nejraději se svými spolupracovníky a studenty.

Citace Grety Tugendhatové je součástí výstavy nazvané Mies v obraze, kterou je v technických prostorách vily možné vidět do letošního září. Ukazuje Miesovy jednoduché, na perspektivu zaměřené koláže a fotomontáže. Návštěvníci díky nim lépe porozumí, proč dával tak velký důraz na splynutí architektury s přírodou. Koláže je navíc možné vnímat i jako pracovní metodu, která architektovi před sedmdesáti lety pomohla nahradit chybějící možnost počítačové vizualizace.

Koláže a fotomontáže použil Mies van der Rohe už v roce 1910 v soutěži na Bismarckův památník nad řekou Rýn v městě Bingen. Poté jej provázely celou kariérou až do šedesátých let, kdy podle jeho návrhu vznikla berlínská Nová Národní galerie. Sedm vystavených obrázků pak pochází z doby architektova působení v USA.

„Koláže z amerického období nejsou jen pracovními skicami. Mohly sice sloužit k prezentaci návrhů klientům, můžeme je ale také vnímat jako samostatná obrazová díla z různorodých materiálů. Kombinují perspektivní kresbu, dřevěné dýhy, fotografie krajiny i reprodukce děl umělců, které Mies obdivoval,“ vysvětluje kurátor výstavy Michal Kolář. Patří mezi ně například malíři Paul Klee, Pablo Picasso, Vasilij Kandinskij nebo sochaři Wilhelm Lehmbruck a Aristide Maillol.

Koláž k vile Tugendhat sice nikdy nevznikla, obdobný princip architektova uvažování je ale zjevný i při pouhém pohledu na dům. „Vila je zasazená do svažitého terénu, který jako by obyvatelům kryl záda, zatímco se před nimi otevírá městské panorama. Tento prostorový protiklad vytváří napětí mezi ochranou a otevřeností. I když venku zuří bouřka, uvnitř se nic nehne,“ popisuje spolukurátorka výstavy Barbora Benčíková až meditativní podstatu domu.

Tuto kvalitu na nedávné brněnské konferenci u příležitosti 140. výročí narození Miese van der Rohe zdůrazňoval i Barry Bergdoll, někdejší hlavní kurátor sbírky architektury a designu newyorského The Museum of Modern Art, známého i pod zkratkou MoMA. „Mies ve svém ateliéru šířil myšlenku, že pevná záda jsou v architektuře duchovní kvalita.“

V architektově smýšlení hrál roli i jeho blízký vztah k filozofii vrstevníka Romana Guardiniho, jenž se zabýval duchovní stránkou architektury, očištěnou od jakéhokoliv ornamentu. Dobře vybudovaný niterný prostor má podle něj „stupně, které vedou do hloubky“. Právě tak se sestupuje do hlavního obytného prostoru vily, o němž Greta Tugendhatová napsala: „Takto však prostor má, hlavně díky svému rytmu, zvláštní klid, mnohem větší, než by mohla mít místnost naprosto uzavřená.“

Koláže vystavené na výstavě Mies v obraze jsou reprodukcemi originálů uložených převážně v newyorském archivu Miese van der Rohe. Celoživotně o něj pečovala Miesova blízká spolupracovnice a partnerka Lilly Reichová (1885–1947). Jejímu přínosu do Miesovy tvorby včetně podílu na vile Tugendhat se věnovala nedávná brněnská konference.

Reichová, vyučená šička a interiérová designérka, byla první ženou ve vedení německého Werkbundu. Byl to svaz umělců, architektů, designérů a s nimi spojených průmyslníků, kteří chtěli prezentovat a propagovat progresivní myšlenky ve svých oborech.

Přes práci pro Werkbund a smysl vymyslet funkční, moderní a poutavé výstavy se ve dvacátých letech setkala i s Miesem van der Rohe. O architektuře spolu často a detailně debatovali a Mies na názor své kolegyně pravděpodobně dával. Její jméno se ale mezi autory jednotlivých projektů objevovalo jen sporadicky.

Poprvé spolu pracovali v roce 1927 na přípravě stuttgartské výstavy Die Wohnung (Bydlení), kde van der Rohe spolu s šestnácti dalšími architekty navrhoval funkční a levné bydlení.

„Mies řešil urbanistické řešení nově vzniklé vzorové čtvrti Weissenhof a navrhoval architekturu jednoho obytného domu, Lilly Reichová navrhovala interiérový design jednoho bytu v Miesově domě a řešila společný design a organizaci průmyslových a produktových výstav veletržního typu ve výstavní hale. Společně pak řešili dvě části výstavní expozice, Linoleum a Glasraum,“ dodává Michal Kolář.

Krátce poté v rámci výstavy, na které dvojice prezentovala produkty textilky z Krefeldu, společně navrhli kavárnu Samet a hedvábí. Lilly Reichová vytvořila ze sametu hedvábné stěny, jež prostor kavárny stylově a jemně rozdělily. Návštěvníci si zde také poprvé mohli sednout na takzvanou konzolovou židli zkonstruovanou z ocelových trubek tak, jako kdyby se sedačka vznášela.

Stuttgartský úspěch otevřel dvojici nabídku vytvořit německé výstavní pavilony pro mezinárodní výstavu v Barceloně v roce 1929. A stopu Lilly Reichové nesou i interiéry vily Tugendhat. Její prací je například bufet z bíle lakovaného dřeva, vystavený v technickém zázemí vily, a vybírala také místní textilie a jejich barevné kombinace.

Dobré oko Lilly Reichové potvrzuje i fakt, že Mies van der Rohe osvědčenou práci s interiéry převzal také v Americe. Například newyorský mrakodrap Seagram Building vybavil v padesátých letech židlemi s názvem Brno a Barcelona, které vznikly právě ve spolupráci s Lilly.